Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Být matkou = obětovat se?
Ahoj všem, po nedávném setkání s jednou svou příbuznou jsem začala více přemýšlet na tímto tématem. Moje příbuzná má totiž pocit, že jakmile se žena stane matkou, “má tu být jen pro své děti“, to znamená, že odhrne své potřeby a zájmy až na druhou kolej. V praxi to ale znamená, že na své potřeby nemá čas nikdy, protože děti pořád něco potřebují. Mně se zdá, že jí to vlastně moc nevyhovuje, ale jakýsi mechanismus “povinnosti“ jí brání dělat to jinak. Řekla mi něco na ten způsob: “Prostě jednou mám malé děti (8 let, 6 let a 2 a čtvrt roku), tak je moje povinnost klást je na první místo“. Tedy nikoliv CHCI, ale MUSÍM.
Zdá se vám to jako dobrá filozofie, nebo ne? Je matka ta, která se dětem obětuje, nebo to vnímáte jinak? Díky za názory.
Co mě spíše trochu mrzí jsou výmluvy – výmluvy na děti, protože ty mi nepřijdou vůbec fér.
V Česku jsou totiž společensky akceptovatelné výmluvy: “Teď nemůžu, mám děti.“ “Budu dělat (cestovat, malovat, učit se francouzsky, já nevím, můžete si dosadit cokoliv), až děti vyrostou.“ “Nestíhám, protože mám malé děti.“
Místo toho, abychom řekli “nechce se mi.“ nebo “mám strach to udělat.“ Tak se spousta lidí vymluví na děti, a to je hrozně nefér vůči nim.
Hodně zajímavé téma, které teď docela aktuálně řeším. Je pravda ta, kterou už tady někdo psal, že matky se dělí na dvě skupiny a vzájemně si to ty dvě skupinky dávají “sežrat“, vnímám to úplně stejně a myslím si, že se to nedá dělit jen na černé a bílé. Správné je to tak, jak to žena a maminka cítí, že je to pro ni a její dítě správné.
Jsem spíše ze skupinky ’té neobětující se poloviny‘, ale nikomu neupírám právo to, že další ženu může 24hod. starost o dítě max. naplňovat. Já k životu potřebuji i jinou sféru realizace a mám pocit, že pak je můj život v rovnováze, tím pádem jsem happy a moje rodinka taky. Věřím ale tomu, že pro některé ženy jsou děti natolik jediným smyslem života, že je to pro ně v pořádku.
Nedávno jsem napsala na toto téma blog na své stránky a když jsem ho uveřejnila na jeden veřejný portál, tak se tam strhla skoro “válka“ mezi diskutujícími :-).
http://www.rodinajakofirma.cz/clanek/nejdrive-nasadme-masku-sobe-pak-az-detem/31/
Je to opravdu jen jeden úhel pohledu, tak jak to pozoruji ze své vlastní zkušenosti i z okolí.
Makineo, naprosto sdílím Tvůj názor.
Pardon, nevšimla jsem si, že mám přepnutou klávesnici.
pěkně a výstižně 🙂
Ludlinka to napsala p2kn2 a v7sti6n2 >/]
Píšete o tom, že na maminky, co se věnují svým koníčkům a kariéře, je nahlíženo jako na horší matky.
Já bych jen chtěla napsat, že jsem se taky někdy cítila, jakože jsem něco míň, když jsem jen na mateřské a chodím na písek atd. Jakoby ve smyslu pche, to já bych nemohla, takhle nic nedělat.
Mám pocit, že obzvlášť ženské si to vzájemně dávají pěkně sežrat.
Jedna skupinka té druhé.
Každá by se měla starat o svou spokojenost a nesoudit druhé, o nichž nic nevíme a jejichž kůži, pocity, myšlenky neznáme.
Já jsem asi ve škatulce obětovat se.
ALE je tu ale. Prostě manžel je kamioňák, nemám nikoho, kdo by mi děti pohlídal. Prostě to nějak tak dopadlo.
Ale i když máš děti dá se najít čas na odreagování. Hodně se navštěvujeme. Mám kamarádky, které mají podobně staré děti. Protože máme velký dům, většinou skončíme u nás. Ale i já jezdím k nim. To většinou přes zimu, kdy není tolik práce venku kolem domu. Domlouváme se na hraní dětí. Děti se tak nějak zabaví sami pod našim dohledem a my třeba dáme kafe. Nebo posledně jsme šli na oběd do restaurace, kde nemají problém s dětmi. A dokonce jsme u jedné movitější kámošky dávali přes zimu saunu. Má saunu a bazén v domě, je to vždy pěkná návštěva.
tady zastávám názor, jaký si to uděláš, takový to máš
záleží jen na ženě, jak se k tomu postaví, nemusí se vyloženě přece obětovat, myslím, že většině mužů se žena nelíbí, pokud je jen matka
já si myslím že být matkou neznamená se obětovat….je to jen taková výmluva, trochu to mám spojené kdo chce hledá způsoby kdo né hledá výmluvy atd…
určitě v určitou dobu a věku dítěte nejde dělat vše co dřív, ale kdo chce tak si to zařídí najde způsob a neošidí ani sebe o své zájmy a to co opravdu chce…ale musí k tomu všemu být jistě protějšek nebo lidi v okolí co spolupracují….
Ahoj Kukačko, diskuzi zpětně nepročítám, promiň, tlačí mě čas, navíc jsem v práci, ale odpovědět bych Ti chtěla. Já to měla tak, že jsem první tři roky byla s malým doma a tzv. se jakoby “obětovala“, ALE já jsem to nikdy nevnímala jako oběť, chtěla jsem to tak sama, bylo to mé rozhodnutí. Pravdou je, že pak už mi to začalo chybět… koníčky, záliby, trochu něco sportu…
Takže jakmile se malý “vyloupl ze skořápky“, byla jsem ráda, že můžu jít do divadla, do sauny a tak pod. Domnívám se, že maminka nemusí být “otrokyně“.
Na druhou stranu je asi dobré říct, že je to ovlivněno velkou spoustou věcí – jaké máš zázemí, má-li Ti kdo pohlídat, jestli třeba rodiče dělají na směny, taky určitě záleží na typu/povaze dítěte…