Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Být matkou = obětovat se?
Ahoj všem, po nedávném setkání s jednou svou příbuznou jsem začala více přemýšlet na tímto tématem. Moje příbuzná má totiž pocit, že jakmile se žena stane matkou, “má tu být jen pro své děti“, to znamená, že odhrne své potřeby a zájmy až na druhou kolej. V praxi to ale znamená, že na své potřeby nemá čas nikdy, protože děti pořád něco potřebují. Mně se zdá, že jí to vlastně moc nevyhovuje, ale jakýsi mechanismus “povinnosti“ jí brání dělat to jinak. Řekla mi něco na ten způsob: “Prostě jednou mám malé děti (8 let, 6 let a 2 a čtvrt roku), tak je moje povinnost klást je na první místo“. Tedy nikoliv CHCI, ale MUSÍM.
Zdá se vám to jako dobrá filozofie, nebo ne? Je matka ta, která se dětem obětuje, nebo to vnímáte jinak? Díky za názory.
Děkuju ti za reakci.
Od včerejška jsem nad tímto tématem hodně přemýšlela. Není to tak, že bych s dětmi seděla jen doma- jsme s manželem ve vedení jedné neziskovky, takže naše děti s námi od malička absolvují akce kulturní jako třeba vernisáže, natáčení pro ČT, přednášky, nebo akce dobrovolnické- například dlouhodobou opravu jedné kaple. Samozřejmě i běžné pochůzky- nákupy, vyřizování na úřadech atd.
Kukačka tento příspěvek psala v dubnu, od té doby je to stále lepší, nejmladší má skoro tři roky, už si se staršími hraje, zapojí se do hry a nepotřebuje mě při usínání- usínala při kojení. Co se týče pomoci na hradě- manžel je přes sezonu v návštěvní dobu v pokladně, dvouleté dítě deset hodin na dvou metrech čtverečných nezabavíte, ani kdybyste neměli nic jiného na práci:-). zkusili jsme to, manžel je zlatý a šikovný, ale měl toho dost.
Naše rozepře tehdy byla způsobena mým vyčerpáním. Vím moc dobře, jak se chovat, aby člověka nesemelo vyčerpání, ale někdy to prostě jinak nejde, musí ze sebe vydat vše a na hroucení není čas. O to hůř to pak dopadne, až pomine krizovka, já vím. Pokud mám mluvit pravdu, nepovažuju svoje mateřsví za nějakou vysněnou metu, něco, co mě naplňuje beze zbytku a není místo pro nic jiného Na druhé straně jsem sama na sebe náročná, vše co dělám, to musím prostudovat teoreticky a věnovat se tomu s maximálním nasazením.
Kolem půlnoci jsem bilancovala: co jsem dětem obětovala? Odpověď zní: svobodu. Svobodu v maličkostech, jako že peníze dám na boty pro děti ne pro sebe, nebo že nestíhám dojít ve městě do knihovny, protože jsem v jednom fofru. Ale taky svobodu ve velkých věcech. Včera mi až bylo úzko. Vzhledem k mezinárodní situaci- budu jednou hlásit hrdě své názory, pokud by to mým dětem připravilo utrpení- třeba i před mýma očima? Nebudu, zalezu s dětmi pod křídlem někam do bezpečí a budu doufat, že jiný nebude tak zbabělý.
A navíc od mateřsví nelze odejít. Nelze říct, už cítím, že jsem unavená, vyhořelá, vemte to někdo za mě.
Já vím, teď se tu sejde spousta příspěvků, jak si mám najít čas a odpočívat. Tak předesílám odpočívám tu u svařáku, jindy vyběhnu na pár minut se psem, pozoruju mraky, telefonuju a někdy se mi podaří i hodina samoty ve městě:-).
Četla jsem hezké přirovnání: výchova dítěte je jako výstup na náročnou horu- 60-70%cesty tvoří pot, krev a slzy a 30-40% ten nádherný pocit, kdy víte, že to stálo zato, že byste to udělali znova. U mě to tak platí.
A pokud to má někdo jinak a děti ho naplňují 100% a relaxuje jen je vidí, budiž mu přáno.(Citováno od pablko z 1.1.2015 21:10)
Pablko,na to mohu jen reagovat pár slovy…..napsala jsi to krásně a výstižně 🙂
Taky se řadím do skupiny “obětovací“,nemám žádný čas co věnuji jen sobě,nemám žádné koníčky,…..Taky když jsem si zvolila ve svém věku dítě,tak se s tím dalo počítat,nemám žádnou možnost hlídání.Maminka je stará a nemocná,dospělé děti mají své děti a starosti.No a kamarády jsem ztratila narozením Domči,nějak ztratili zájem.Manžel pracuje od nevidím,do nevidím,takže na hlídání nemá čas.
Takže když to vezmu kolem a kolem,tak jsme si to zvolila sama a i když bych někdy šla ráda s někým na kafe,tak buď není hlídání a když by bylo,tak zase není s kým.Spoustu známých mám,ale bohužel na druhém konci republiky.
Děkuju ti za reakci.
Od včerejška jsem nad tímto tématem hodně přemýšlela. Není to tak, že bych s dětmi seděla jen doma- jsme s manželem ve vedení jedné neziskovky, takže naše děti s námi od malička absolvují akce kulturní jako třeba vernisáže, natáčení pro ČT, přednášky, nebo akce dobrovolnické- například dlouhodobou opravu jedné kaple. Samozřejmě i běžné pochůzky- nákupy, vyřizování na úřadech atd.
Kukačka tento příspěvek psala v dubnu, od té doby je to stále lepší, nejmladší má skoro tři roky, už si se staršími hraje, zapojí se do hry a nepotřebuje mě při usínání- usínala při kojení. Co se týče pomoci na hradě- manžel je přes sezonu v návštěvní dobu v pokladně, dvouleté dítě deset hodin na dvou metrech čtverečných nezabavíte, ani kdybyste neměli nic jiného na práci:-). zkusili jsme to, manžel je zlatý a šikovný, ale měl toho dost.
Naše rozepře tehdy byla způsobena mým vyčerpáním. Vím moc dobře, jak se chovat, aby člověka nesemelo vyčerpání, ale někdy to prostě jinak nejde, musí ze sebe vydat vše a na hroucení není čas. O to hůř to pak dopadne, až pomine krizovka, já vím. Pokud mám mluvit pravdu, nepovažuju svoje mateřsví za nějakou vysněnou metu, něco, co mě naplňuje beze zbytku a není místo pro nic jiného Na druhé straně jsem sama na sebe náročná, vše co dělám, to musím prostudovat teoreticky a věnovat se tomu s maximálním nasazením.
Kolem půlnoci jsem bilancovala: co jsem dětem obětovala? Odpověď zní: svobodu. Svobodu v maličkostech, jako že peníze dám na boty pro děti ne pro sebe, nebo že nestíhám dojít ve městě do knihovny, protože jsem v jednom fofru. Ale taky svobodu ve velkých věcech. Včera mi až bylo úzko. Vzhledem k mezinárodní situaci- budu jednou hlásit hrdě své názory, pokud by to mým dětem připravilo utrpení- třeba i před mýma očima? Nebudu, zalezu s dětmi pod křídlem někam do bezpečí a budu doufat, že jiný nebude tak zbabělý.
A navíc od mateřsví nelze odejít. Nelze říct, už cítím, že jsem unavená, vyhořelá, vemte to někdo za mě.
Já vím, teď se tu sejde spousta příspěvků, jak si mám najít čas a odpočívat. Tak předesílám odpočívám tu u svařáku, jindy vyběhnu na pár minut se psem, pozoruju mraky, telefonuju a někdy se mi podaří i hodina samoty ve městě:-).
Četla jsem hezké přirovnání: výchova dítěte je jako výstup na náročnou horu- 60-70%cesty tvoří pot, krev a slzy a 30-40% ten nádherný pocit, kdy víte, že to stálo zato, že byste to udělali znova. U mě to tak platí.
A pokud to má někdo jinak a děti ho naplňují 100% a relaxuje jen je vidí, budiž mu přáno.
Asi jsem ta, o které se píše:-).
Nevím, jak to napsat, aby to bylo co nejvíc pochopitelné. Ano, mám pocit, že je správné obětovat se pro děti, protože ony si možnost narodit se mi nevybraly, já si mohla vybrat. Ano ne vždy je mi ta oběť příjemná. Jsem introvert, který si vybral navíc pomáhající profesi a bydlí v malém bytě spolu s dalšími 6 lidmi. Děti můžu dát někomu pohlídat- například tchýni, které je 75let, stará se o svou domácnost, 10let staršího manžela, zahradu a malé hospodářství. Manžel pracuje jako kastelán, nádherná práce,ale obnáší to, že je všechny víkendy v sezoně a všechny dny prázdnin kromě pondělí na hradě. Mmimochodem, teď je tam taky, je Silvestr, dvě hodiny do půlnoci:-).
Na kafe s kamarádkou jsem byla domlouvená v úterý, těšily jsme se obě- v pondělí večer ji onemocněl půlroční syn. Tohle určitě znáte všechny.
Ano, možná to někomu přijde, že se obětuju moc, je to zřejmě dané i rodinnou konstelací (prvorozené dítě). Na druhé straně nemám špatné svědomí, že by mou vinou někdo trpěl. To, že někdy “trpím“ já beru jako svobodné rozhodnutí dospělého člověka, který je schopen překousnout i to, co zrovna není podle jeho přání a najít si v tom to hezké.
Někdy se mi podaří urvat si čas jen pro sebe nebo na chvilky s manželem a užívám si je plnými doušky. A těším se, až děti odrostou a já budu moct dělat něco pro druhé ve větším rozsahu než dotěď. Protože to je pro mě největší oběť- to , že dávám svým a nezbýva mi energie, čas ani jiné možnosti na práci pro ostatní, jako to bylo za svobodných let:-).
Kukačku neodsuzuju, naopak ji fandím a zdravím:-).
(Citováno od pablko z 31.12.2014 22:23)
pablko, jak velké ty děti máš? Nemohly byste se třeba i vy zapojit do manželových akcí na hradě, abys neměla pocit, že všechno visí na tobě?
V momentě, kdy máš pocit, že se kvůli někomu obětuješ, neprospívá to nikomu, spíš naopak. A je jedno, jestli se ta oběť přináší dětem, partnerovi, rodičům nebo někomu/něčemu dalšímu 😉
Asi jsem ta, o které se píše:-).
Nevím, jak to napsat, aby to bylo co nejvíc pochopitelné. Ano, mám pocit, že je správné obětovat se pro děti, protože ony si možnost narodit se mi nevybraly, já si mohla vybrat. Ano ne vždy je mi ta oběť příjemná. Jsem introvert, který si vybral navíc pomáhající profesi a bydlí v malém bytě spolu s dalšími 6 lidmi. Děti můžu dát někomu pohlídat- například tchýni, které je 75let, stará se o svou domácnost, 10let staršího manžela, zahradu a malé hospodářství. Manžel pracuje jako kastelán, nádherná práce,ale obnáší to, že je všechny víkendy v sezoně a všechny dny prázdnin kromě pondělí na hradě. Mmimochodem, teď je tam taky, je Silvestr, dvě hodiny do půlnoci:-).
Na kafe s kamarádkou jsem byla domlouvená v úterý, těšily jsme se obě- v pondělí večer ji onemocněl půlroční syn. Tohle určitě znáte všechny.
Ano, možná to někomu přijde, že se obětuju moc, je to zřejmě dané i rodinnou konstelací (prvorozené dítě). Na druhé straně nemám špatné svědomí, že by mou vinou někdo trpěl. To, že někdy “trpím“ já beru jako svobodné rozhodnutí dospělého člověka, který je schopen překousnout i to, co zrovna není podle jeho přání a najít si v tom to hezké.
Někdy se mi podaří urvat si čas jen pro sebe nebo na chvilky s manželem a užívám si je plnými doušky. A těším se, až děti odrostou a já budu moct dělat něco pro druhé ve větším rozsahu než dotěď. Protože to je pro mě největší oběť- to , že dávám svým a nezbýva mi energie, čas ani jiné možnosti na práci pro ostatní, jako to bylo za svobodných let:-).
Kukačku neodsuzuju, naopak ji fandím a zdravím:-).
Být dětem k dispozici považuji za pro sebe smysluplné. Mým záměrem je mít se svými dětmi dlouhodobě funkční vztah a umožnit jim rozvíjet svůj potenciál. Také pro sebe být matkou vnímám jako výzvu a příležitost ke svému rozvoji. Být dítěti k dispozici vyžaduje mou pozornost a můj čas. Nevím jak to dělají ostatní, ale já sama jsem nikdy nedokázala zaměřovat svou pozornost na dvě strany současně. Jsem jejich matkou, ne jejich služkou a nejsem ochotna se obětovat pro nic a nikoho, přesto jsem se posledních deset let věnovala pouze svým dětem a tím současně i svému rozvoji. Jsem vděčná, že jsem měla dostatek financí a tedy i svobodu učinit tuto volbu. Za opravdu hodně peněz jsem získala obrovskou hodnotu. Stále potřebují, abych jim byla emočně k dispozici, mají potřebu sdílení, ale už nejsem jediný jejich zdroj pro uspokojování těchto jejich potřeb. Postupem času získávám více zpět svůj původní život.
Je rozdíl mezi obětovat a obětovat.
MYslím že taková ta zdravá oběť ta je vždy. ale s mírou. Ne že pro matku budou děti Bohem. Oni toho dokáží hodně zneužít a pak už jste jen poskokem. Děti potřebují hranice o nichž ví že je nesmí překročit. Potřebují řád, stanovit mantinely… a zárověn samostatnost – aby se pak lépe dokázali osamostatnit a abychom je i my matky dokázali vyprovodit do samostatného života. Je to celoživotní proces a člověk to musí mít stále na paměti.
Asi to píši dost zmateně, snad jste pochopily co jsem tím chtěla říct.
Kukačko, to je další možnost, vždycky házet nějaké své představy na krk ostatním. Kouknout se na sebe ale narozdíl od toho, co děláš ty, vede k růstu, vývoji, spokojenosti a zodpovědnosti za to své. Ale uznávám, mnohem jednodušší je pořád hledat jen kolem sebe, když tě to baví, proč ne.
Dceru jsme si pořídili pro radost oba, proto jsme se o ni pravidelně střídali v péči, když druhý měl nějaké aktivity. Já např. chodila pravidelně do sauny, na cvičení… Také jsem vystudovala vysokou školu. Manžel se zase věnoval svým zájmům, hlavně motorismu. Z dcery vyrostla vzorná manželka a maminka. Vůbec nemám pocit, že by nějak strádala. Důležité pro ni bylo, že vždy byl někdo na blízku, když potřebovala poradit, pohladit, ap.
Už několik dní přemýšlím nad tímto tématem a Petra mi to sebrala doslova z úst a vlastně nemám co dodat 🙂 Naprosto s tím souhlasím. Nerozumím proč by se matka měla ve všem obětovat svým dětem.