Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
→ Přejít na vyhledávání v archivu diskuzí.
Být matkou = obětovat se?
Ahoj všem, po nedávném setkání s jednou svou příbuznou jsem začala více přemýšlet na tímto tématem. Moje příbuzná má totiž pocit, že jakmile se žena stane matkou, “má tu být jen pro své děti“, to znamená, že odhrne své potřeby a zájmy až na druhou kolej. V praxi to ale znamená, že na své potřeby nemá čas nikdy, protože děti pořád něco potřebují. Mně se zdá, že jí to vlastně moc nevyhovuje, ale jakýsi mechanismus “povinnosti“ jí brání dělat to jinak. Řekla mi něco na ten způsob: “Prostě jednou mám malé děti (8 let, 6 let a 2 a čtvrt roku), tak je moje povinnost klást je na první místo“. Tedy nikoliv CHCI, ale MUSÍM.
Zdá se vám to jako dobrá filozofie, nebo ne? Je matka ta, která se dětem obětuje, nebo to vnímáte jinak? Díky za názory.
Už jsem tu dlouho nebyla, ale náhodou jsem nakoukla a diskuze tu ještě je. Nedalo mi to. psala jsem před rokem, nic se nezměnilo, jen věk dětí. Za sebe musím říct, je to obrovský rozdíl mít děti staré 8,6 a 2roky nebo 10,8 a 4roky. Například včera si všechny děti hrály venku (zlatý dům na kraji vesnice), já chodila z venku domů podle potřeby, vozila jsem v kolečku dříví na topení v zimě, vařila, prala povlečení a byla spokojená, protože jsem nebyla celá zpocená hrůzou, co batole vyvede, když z něj na chvilku spustím oči. Musím říct, že mám zodpovědné, rozumné a klidné děti, ale dvouleťák je dvouleťák.
Od včerejška myslím, co bych napsala teď. Tak za prvé: stále vnímám jako důležité, že dítě by se mělo odpoutávat od matky ne matka od dítěte. Ano, matka nemá právo ho držet,ale nemá právo mu ten provaz stříhat, když na to dítě není připravené. Jen ho tak jemně popouštět podle potřeb dítěte.
A za druhé: nemluvila bych o oběti, protože pod tím si každý může přestavit širokou škálu situací. Mluvila bych spíš o vcítění, úctě a respektu. To jsem si uvědomila dnes, když jsem poslouchala žalosti své sousedky-přítelkyně. Mnoho lidí, kteří se dostanou do kontaktu s naší rodinou nám říkalo, že v naší rodině cítí úctu jednoho k druhému. A myslím, že o tom to je. Vnímat druhého jako jedinečnou bytost s jeho potřebami, radostmi, starostmi… Ať už je to můj 85letý tchán, který s námi bydlí, 4letá dcera manžel nebo já. Vnímám že ty děti mají určité potřeby, tchán taky. Ano i já mám potřeby a vidím na ostatních, že i oni se mě snaží vyjít ve všem vstříc.
Takže souhrn, neobětuju se, ale vciťuji se do potřeb svých dětí a popouštím mateřský provaz podle potřeb dítěte. A jako dospělý vím, že věci nejsou jen černé nebo bílé a svět se netočí kolem jednoho člověka- ať už jsem to já či moje dítě. Tak zase za rok 🙂
Souhlas s králíčkem. A hlavně nenechat si do toho kecat.
jsou to jen přežitky společnosti a jejich názory, hlavní je, jak se cítíš ty :-)))
Mám čtyři děti a asi k tomuto tématu mám co říci. Jsem ta co zajímají širší životní souvislosti.Zkuste se zamyslet jak vás bude vaše dítě brát, když vlastně nic neznamenáte, nejste důležité, vaše zájmy jsou k ničemu, na partnera nemáte čas.
Vím o čem mluvím, také jsem to tak měla. Pro dítě (musím) udělat všechno, i kdybych měla padnout. Pak přišla otázka Vážně to takto chci? A došlo mi, že mé dítě je pro mě důležité, ale daleko důležitější jsem JÁ.
KDYŽ BUDU SPOKOJENÁ JÁ, BUDOU SPOKOJENÍ I VŠICHNI OKOLO. Ruku na srdce, kdo bude spokojený v péčí o své děťátko s tím, že na sebe a své zájmy nemá čas?
Když tyto otázky rozebíráme, často se v očích žen objevuje naprosté zděšení – to pak budu samolibec, egoista to nejde! Vaše dítě není překážka, můžete s ním dělat skoro všechno. Děti mi nikdo nehlídat a přesto jsem s nimi stihla hodně věcí.
Ve slově obětování se není chtěla bych, ale musím! Ztrácí se lehkost, hravost, radost. Vše dítě se naučí, že mít děti je pěkný opruz, vždyť to mámu s námi nebavilo. Rodinný život mu nebude dávat smysl, přeci lidi nemají děti pro to, aby byli nespokojení, aby se obětovali? Až vyroste nebude vědět jak si rodinu zařídit, tak aby byl spokojený. Protože se to od vás nemohl naučit.
Začala jsem se věnovat svým zálibám a to by jste nevěřili jaká podpora a zájem od dětí přišel.
(Citováno od Halekon z 30.9.2015 13:57)
Do určité míry by se měla matka starat o své děti, ale zároveň by měla mít i svou dobrou práci a zájmy, pokud nezvládá nic pro sebe, je něco špatně. Dnes si mohou některé ženy dovolit zaplatit pomoc-ať už s hlídáním, žehlením nebo uklízením v domácnosti. Pokud si to můžou finančně uhradit, proč ne, ostuda to není!
Mám čtyři děti a asi k tomuto tématu mám co říci. Jsem ta co zajímají širší životní souvislosti.
Zkuste se zamyslet jak vás bude vaše dítě brát, když vlastně nic neznamenáte, nejste důležité, vaše zájmy jsou k ničemu, na partnera nemáte čas.
Vím o čem mluvím, také jsem to tak měla. Pro dítě (musím) udělat všechno, i kdybych měla padnout. Pak přišla otázka Vážně to takto chci? A došlo mi, že mé dítě je pro mě důležité, ale daleko důležitější jsem JÁ.
KDYŽ BUDU SPOKOJENÁ JÁ, BUDOU SPOKOJENÍ I VŠICHNI OKOLO. Ruku na srdce, kdo bude spokojený v péčí o své děťátko s tím, že na sebe a své zájmy nemá čas?
Když tyto otázky rozebíráme, často se v očích žen objevuje naprosté zděšení – to pak budu samolibec, egoista to nejde! Vaše dítě není překážka, můžete s ním dělat skoro všechno. Děti mi nikdo nehlídat a přesto jsem s nimi stihla hodně věcí.
Ve slově obětování se není chtěla bych, ale musím! Ztrácí se lehkost, hravost, radost. Vše dítě se naučí, že mít děti je pěkný opruz, vždyť to mámu s námi nebavilo. Rodinný život mu nebude dávat smysl, přeci lidi nemají děti pro to, aby byli nespokojení, aby se obětovali? Až vyroste nebude vědět jak si rodinu zařídit, tak aby byl spokojený. Protože se to od vás nemohl naučit.
Začala jsem se věnovat svým zálibám a to by jste nevěřili jaká podpora a zájem od dětí přišel.
Souhlasím s @ksanda.1MD. Mám to totiž podobně. Sama jsem se chtěla hrozně “obětovat“ pro dítě, když se malá narodila. Teď už jsem to trochu přehodnotila, protože jsem z toho začínala bláznit. Furt jsem vnímala jen malou, manžel byl úplně odstrčený, o sebe jsem se starala minimálně a myslím si, že malá tím byla taky dost ovlivněná. Naštěstí už chodí do školy, já na částečný úvazek do práce, takže mám kamarády, čas na sebe, protože malá je ve školce déle než já v práci a s manželem už se to taky srovnalo. Takže si myslím, že opravdu záleží na tom, co si která žena zvolí 🙂
Díky za článek, pomohl mi se trochu roozebrat a zamyslet nad sebou
(Citováno od gabulka73 z 4.1.2015 16:19)
gabulko, nechtělo by se ti trochu se rozepsat, k čemu jsi došla?
Díky za článek, pomohl mi se trochu roozebrat a zamyslet nad sebou
no téda… super téma, děvčata… ani jsme radši nečetla komentáře pod, abych neztratila odvahu odepsat…. většina zná můj příběh… můj Kubula je dítě, které jsem si přála už jako malá, dlouho nepřicházelo a přišlo když jsem ho vlastně “nechtěla“ – ošklivej výraz… prostě s tím s kým to být nemělo a doba byla taky nejhorší, kdy to přijít mohlo… změnilo to život mě… jeho tátovi, i když se s námi nebaví, mojí mámě, ségře, celé rodině…. prostě ano, obětovala bych mu všechno, jak se říká…. ale…. jde o to, co to znamená…. do jaké míry… za měsíc mu budou 2 roky… je to moje všechno a jsem hrdá na to, jakej je šikovnej apod…. ale potřebuju taky žít…. nejsem matka typu kosmetika, nákupy, kafíčka, kavárničky a tak…. ale chodím do práce od narození… Kuba chodí od 7 měsíců na hlídání…. ano, musela jsem, ale já vím, že teď už bych do práce chodila i tak…. protože musím, nechci mu obětovat všechen svůj čas a nemyslím to vůbec zle… není dobré pro něj, abychom spolu byli pořád ani pro mě…. pro někoho (a už jsme se s tím setkala mockrát) jsem zlá matka, protože ho hlídá teta a on ráno brečí, když odcházím…. ano, pracuju v pondělí celý den (odjíždím před 7 a vracím se v 15 hod, ve středu 7-10 a čtvrtek 7-13 a jednou za 14 dní jsme celý pátek a sobotu ve škole… teď přes vánoce jsme spolu nonstop 14 dní… a já už se těším v pondělí do práce… né, že bych bez ní nemohla být… a vím, že brek bude po těch 14 dnech…. ale to mamánkovské brečení skončí jen zavřu dveře a zamává mi z okna… a v úterý si to o to víc užíváme… prostě není oběť jako oběť… pro děti vše, ale s rozumem…
Napsala jsem dlouho úvahu na toto téma a pak smazala. Já začínala s potřebou “obětovat se“… Po čase jsem zjistila, že to není nic dobrého pro mě ani moje děti (tehdy dceru) a začala jsem se starat trošku i o sebe a ještě později o své manželství. Někdy mám výčitky, že bych možná mohla v některých oblastech trošku přidat, ale po většinu času si myslím, že se mi podařilo najít “PRO MĚ“ tu správnou míru mezi rolí matky, ženy, manželky… Píši pro mě, protože tu míru má každý úplně jinde.
Zeptejte se i vy
Napište nám, na co byste se chtěli zeptat a třeba i proč vás to zajímá:
Váš dotaz předložíme našim čtenářům formou článku nebo se zeptáme za vás fanoušků na facebookové stránce Děti – péče, zábava, vzdělávání. Na e-mail, který jste ve formuláři vyplnili, vám pošleme zprávu, jak s vaším dotazem naložíme.
Jméno uvádějte prosím v takové podobě, ve které může být zveřejněno.