Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Rodiče jako vzor
Mám na Vás otázku 🙂 děláte svým dětem něco, co dělali Vaši rodiče Vám a Vy jste si říkali, že to svým dětem určitě nikdy nebudete dělat? A najednou se přistihnete, že… 🙂
Já se takhle přistihnu docela často :-). I přesto, že si svých rodičů velmi vážím a za jejich výchovu jim děkuji, tak své děti chci vést trošku jiným směrem. Ale… ne vždycky se to daří :-).
Momentálně bojuji s chválou. Moje maminka používala chválu jako šafrán a já celé dětství toužila jen po tom, aby mě pochválila. A tak jsem teď u své dcery nastolila opačnou strategii a chválím, chválím, chválím,…až najednou zjistím, že tolik takové chvály není vůbec potřeba, protože ji spíš manipuluju než že by to bylo ku prospěchu věci. Tak jsem zase na začátku 🙂 :-).
Ale Váš názor mě moc zajímá jako osobně, i do svého projektu (pro rodiče, kteří na sobě chtějí pracovat), který jsem spustila. Já zastávám pořád jen jednu myšlenku – děti není potřeba nic učit, stejně se nedívají na to, co jim říkáme, ale na to, co děláme, takže stačí být jen (pro nás) dobrým vzorem ;-).
Jak je to u Vás? 😉
No snažím se být za vzor 😀
Jako dobrý vzor funguju (myslím) v tom, že se hodně směju.
Jako špatný vzor funguju (100% 🙂 ) v tom, že rychle vypěním.
S tím jídlem…mě teda jako dítě do jídla rozhodně nutit nemuseli, takže jsem neměla zkušenost, jak to funguje…
Díky dceři už těch zkušeností mám až až, ale to by bylo na román.(Já jí sice nenutila, ale postarali se o to jiné “dobré“ duše).
Teď to bude rok, co jsem jí nutit začala. Důvodem bylo to, že měla zdravotní problémy a doktorka mi vysvětlila, že není možné, aby dítě nesnídalo, pak si dalo dvě sousta svačiny, dvě sousta oběda a jedlo až odpoledne a večer doma. Dcera u toho rozhovoru byla, vysvětlily jsme si to spolu ještě několikrát, když nechtěla snídat…a už snídá, zvykla si a pak zpětně přiznala, že se cítí i mnohem líp než dřív.
Takže nevím, je to individuální, určitě bych nenutila konkrétní jídlo, ale jak jsem psala, u nás nakonec nucení do snídaně přineslo ovoce.
makineo, s tou výživovou hodnotou tří lžiček máš nejspíš pravdu 🙂 mně to prostě nedá, abych to nezkusila, ale už jsem se zlepšila a když odmítnou, tak nepřemlouvám. No a oproti tomu “Ty se od toho stolu nehneš, dokud ten talíř nebude prázdnej!“ jsem prostě strašně benevolentní 😀
Makineo, ja, matka zaryteho nejedlika, tot ak opravdu nevidim. Neni to o tom, ze bych potrabovala, aby bylo po mem. Takove tri lzicky, kdyz ti dite predtim sni lzic pet, jsou vic, nez o polovinu vic. A kazda trocha jidla dobra. Navic nekdy se stane, ze se dite zapomene a sni vic. A nebo, pokud se jedna o neoblibene jidlo, se muze stat, ze za cas ho dite sni vice a nakonec celou porci.
A zrovna ty 3 lžičky (nebo jedna :-)) mi přijdou docela zajímavý úkaz. Mám z toho pocit, že prostě jen rodiče chtějí aby bylo po jejich… Ne? 🙂
Jinak nevím, ale myslím, že ta lžička navíc asi nikoho výživově nevytrhne.
Lucko, já jsem skromnější 😀 – spokojím se se třema lžičkama 😀
Ale je fakt, že se občas stane, že když svolí k těm 3 lžičkám, tak to v nich nakonec zmizí celé i bez mého přičinění 😉
Petro, ještě 3 lžičky, to je přesné :-)) a když už jsi spapala ty 3, tak zvládneš ještě jednu, že? 😉 a když sníš oběd, dostaneš za odměnu něco dobrého 😉
Rodiče jako vzor určitě nemám a spoustu věcí se snažím dělat úplně jinak. Bohužel se někdy přistihnu, že jsem použila větu, kterou jsem také časlo slýchávala.
Ale snažím se aby to nebylo nějak často 🙂
makineo, v pohodě, jde to pustit i bez účtu na fb 😉
I když teď si říkám, že to je z fb a že vám to video možná nepůjde spustit, že?
https://www.facebook.com/photo.php?v=737248696319489&set=vb.166337376743960&type=2&theater
A já přidávám jedno naprosto vše vystihující video. Má jen minutu, tak holky mrkněte.
Já mám sama problém s tím, že ne vždy jsem asi tak dobrým vzorem, jak bych chtěla.
Co se týče výchovy, tak určitě v mnoha věcech jsem mnohem benevolentnější než byli moji rodiče. A to jak v oblékání, tak v jídle, tak v pohybu po venku a ve spoustě dalších věcí. Někdy si nějak sama před sebou neumím zdůvodnit, proč bych vlastně děti měla do něčeho nutit anebo jim něco zakazovat.
Ještě přidávám odkaz na diskuzi o chválení – http://www.vasedeti.cz/diskuzni-forum/?wpforumaction=viewtopic&t=13872.0
Lucko, prima téma, jen se divím, že zatím bez reakcí 😉 I když možná to bude tím, že si tyhle věci člověk často neuvědomuje. Mně to taky naskakuje většinou až v té situaci, teď jsem vylovila z paměti jen jednu věc.
Vždycky jsem si říkala, že svoje děti nebudu nikdy nutit do jídla, ani jim cpát do školy svačiny za každou cenu. Teď to dodržuju, ale nebylo to automaticky, musela jsem se k tomu propracovat. Kupodivu jsem měla větší problém s těma svačinama. Pro klidné svědomí, že mladší dcera, která svačiny z 90% odmítá, nebude trpět hladem, má v aktovce “destičky“ (takové ty pohankové chlebíky). Krom toho se vždycky ráno ptám, komu jakou sváču nachystat, kupodivu odmítá i oplatky apod., občas si vezme nějaké ovoce nebo zeleninu, ale je to fakt málokdy.
S nucením do jídla a hlavně dojídáním beze zbytků mám takové zážitky, že na to fakt netlačím. I když přiznávám, že zas tak úplně nad tím rukou taky mávnout nedovedu, takže po “já už nechci“ si většinou neodpustím “tak ještě 3krát kousnout“ apod. Někdy to holky usmlouvají na jedno kousnutí, někdy nakonec dojí všechno. Když trvají na svém, že už fakt ne, tak dál nepřemlouvám. Určitě nemusí sedět nad studeným talířem, než do sebe všechno nacpou (nebo to potají hodí do koše, jako jsem to kdysi dělávala já).