Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak reagovat na synovu náladovost?
Mám syna 8 let.je to chlapec inteligentní v kolektivu celkem oblíbený. Od malička velice složitá povaha, plačtivý, dlouho se stranil kolektivu, i když od malička jsme se takovému prostředí nevyhýbali a on po něm v podstatě toužil. Z mého pohledu náladový, afektovaný, bezdůvodně hysterický. Nejsem zastánce fyzických trestů, takže se snažím rozumně mu vystvětlit co a hlavně proč po něm chci, přesto většinou reaguje neadekvátně. Domluvíme se např. kdy a co budeme dělat, přesto v tom okamžiku, kdy ho slušně požádám,že to uděláme reaguje rozzlobeně, až agresivne. Mému smutku, se vysmívá, zlobí se a uráží mě… Je mi z toho velice smutno, úzko. Navíc jeho chování rozrušuje jeho mladší sestru, která ho má velice ráda, teké to narušuje naši rodinnou pohodu. Chová se tak pouze v kruhu rodinném, ve škole je dle učitelek, co se týká chování v pohodě a spíše se podřizuje chování většiny.
Jak reagovat na synovo chování, ve vypjatých situacách, kdy mu rozumně vysvětlím co a proč je třeba udělat?
Děkuji předem za podporu, pomoc, nebo radu.
Dotaz byl také zařazen do Psychologické poradny.
Ahoj děvčata, v první řadě se moc omlouvám, že reaguji až nyní, ale pozdě jsem zaregistrovala, že je můj “problém“, zařazen do témat diskutárny. Původně jsem chtěla radu v poradně, které se mi částečně dostalo od paní psycholožky. Ale i vaše názory mě třeba povzbudí, težko se něco výstižně popisuje v krátkosti, vše je složitější. Je pravda, že se synem zažívame i pěkné chvilky, aby to nevyznělo jenom negativně. Pak nastane nějaká drobnost a je po náladě. Spoustě věcí se prostě člověk nevyhne. Něco zapomene syn u babičky a už se zlobí, musíme cvičit (ze zdravotních důvodů pravidelně cca 10 min.) dělá naschvály, nechci dovolit pamlsek… V tom co píše ksanda.1MD hodně synovo chování poznávám, patrně občas prožíváme něco podobného. Choval se tak od malička, ještě než se narodila o tři roky mladší sestra. Byl například problém doslova ho vylákat na vycházku, naštvaný bývá už ráno po probuzení i ve všední dny, kdy ho nebudím… O poradně jsem také uvažovala, ale nevím moc co bych vlastně očekávala, syn je prostě takový, i když….Dnes, když se dostaneme do extrému nadává, že jsem nejhorší maminka, občas vyhrožuje, že by radši nebyl…, tak nevím.
Tak já mám dceru (téměř 8 let). Také je od malička složité povahy – už od narození velmi uplakané miminko, scény u nás byly denně… Čím je starší, tím je frekvence scén menší… V podstatě bych řekla, že scény dělá akorát tatínkovi neb ten to “řeší“. Od malička jsem jí říkala, že je normální se zlobit jen je potřeba najít způsob jak tu zlobu ze sebe dostat tak, aby to nikoho neobtěžovalo – tzn. pokud se vzteká, já u toho být nemusím, pokud je smutná, tak u toho být chci a pak klidně může přijít se vyplakat… Ve výsledku to pak vypadalo tak, že když byla dcera naštvaná a začala se vztekat – sama se na chvilku “uklidila“ a když ten její vztek přešel do lítosti, tak přišla a věděla, že ji ráda obejmu a nechám vyplakat – pak jsme situaci vždy probraly – co vadilo jí…. Co bylo zásadní pro mě – přijmout její povahu – nesnažit se z ní dělat někoho kdo není. Časem jsem zredukovala situace, které ji “stresovaly“ na minimum – třeba dodnes potřebuje vědět vždy s dostatečným předstihem, co se bude dít… Taky je dobré vědět, jestli je syn extrovert či introvert. Třeba dcera se všem jeví jako klasický extrovert – je dost temperamentní… Ale ve výsledku je spíše introvert – ač od malička vypadala, že má ráda společnost, tak teď už to tak jednoznačně nevidím. Má ráda společnost, ale svých dvou či tří přátel a o ostatní nestojí. Někdy mě trápí, že je to taková “palička“ – neumí se dlouho radovat, vždy přemýšlí co až… Trápí mě to především proto, že si myslím, že budeme mít složitější život, ale víc pro ni udělat neumím. Takže vlastně rada je ta, že je potřeba syna brát takového jaký je a učit ho pracovat se svými emocemi – i když jak píše Petra – těžko radit, když člověk nezná okolnosti…
Přemýšlím nad tímhle dotazem od včerejška a pokaždé, když se k němu vrátím, představím si tu situaci úplně jinak. Možná by to chtělo vybrat nějakou konkrétní situaci, aby se dalo nějak představit, jak to vypadá.
Co mě napadlo první – jestli to, jak píšeš, že se domluvíte, je opravdu domlouvání se synem, nebo ty něco navrhneš a on to jen odkýve, což už není o dohodě. Zkusila bych se víc ptát na možné řešení situace syna, aby to přišlo spíš od něj.
U nás pomáhá vyjádřit pochopení s těmi emocemi, holky pak nepotřebují dál vzdorovat, stačí jim, že chápu, že by to chtěly jinak, pak jsou ochotné přistoupit i na jiné řešení, někdy až překvapivě snadno. Zrovna včera si chystali oblečení na divadlo a mladší si vybrala halenku od té starší. To by bylo v pohodě, ale strašně to na ní viselo, vypadala v tom fakt jak strašák, navíc si vzala do hlavy, že jsou to vlastně šaty, tak k tomu nevezme ani sukni. Jak mi nějaké výstřelky s oblečením nevadí, tak tohle už bylo fakt moc. Snažila jsem se ji přesvědčit, aby si vzala něco jinýho, ani nápad. Už to vypadalo na scénu, když jsem si uvědomila, že jí se ta halenka jen moc líbí a je šťastná, že je ségra ochotná jí ji půjčit. Nakonec stačilo říct, že chápu, že se jí ta halenka moc líbí a kdyby se dala nějak smrsknout, aby to na ní neviselo, tak ji v tom ráda do divadla pošlu (to už se začala culit). Pak už stačilo se zeptat, jestli bychom přece jen nemohly zkusit vybrat něco jiného. V tu chvíli jsem se dozvěděla, že ona vlastně akorát nechce to, co jsem jí předtím navrhovala já. Nakonec si od ségry půjčila jinou halenku, která jí byla celkem fajn. Prostě stačilo jí dát najevo to pochopení a najednou bylo po problému. Kdybych jí v tu chvíli rozumně vysvětlovala, co se do divadla hodí a co ne, byla by z toho scéna jak hrom.
Možná by to mohlo pomoct i u vás 😉
A není to jenom jeho reakce žárlivosti na sestru?
Bohužel asi neporadím, co zkusit nějakou poradnu?