Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jsem naštvaná nebo sobecká?
Právě jsem dost naštvaná, nebo je to z moji strany jenom sobectví?
Muž není přes týden doma. Malý měl tento týden narozeniny a ještě jsme mu nepopřáli, protože čekáme na tatínka.
Domluvili jsme se, že mu popřejeme dneska. Jenomže muž místo aby přijel domů, tak si jel rovnou na pocker.
Copak chci po něm tak moc? Přijede domů ve čtvrtek večer, jde na kafe. V pátek pracuje doma a večer jde na pocker.
Poslední dva týdny přijíždí až v pátek, protože měl služebku a školení.
Jsem ticho, že sotva přijede domů, večer hned zase jede pryč. Nechci po něm, aby se vykašlal na všechny kamarády, ale dneska mě to fakt naštvalo.
Pak si zase říkám jestli to není z mé strany sobectví, když chci aby byl s námi doma. Ale doprčic, jeho syn měl narozeniny a slíbil, že mu dneska popřejeme.
Tak jsem to ze sebe dostala a vůbec mi není lépe. 🙁
Snad to vypotím na cvičení a nebudu vzteklá až přijede domů.
🙂 Lien
Lien fajn, ale tady jde i o dítě. A ty jako matka bys byla šťastná, kdyby tvé dítě bylo zklamané, kvůli že tatínek nepřišel?
Danielo i bamisko díky za odpověď.
Asi trošku začínám chápat, jak to myslíte. Ale je fakt, že i když to čtu, a myslím, že trošku chápu, tak osobně vnímám tyto věci (a asi mnoho dalších) jinak. POdle méh názoru je já a ty o My pouze tehdy, pokud to ani jednu stranu nedeptá, nerozčiluje, když je to o spokojenosti, štěstí a nikdo se nikomu nemusí uhýbat. To může fungovat jen když každý je sám za sebe a nečeká od druhého, že mu něco zprostředkuje (radost, naplnění….)a pak teprve může fungovat společenství, jak píšeš. Když jsou takoví všichni nebo alespoň většina a je pravda co jsi napsala, že mě takto většinová společnost nepřipadá, ale zase to neznamená, že nejsou, jen člověk musí trošku hledat, v poslední době jich přibýbá, ale většina to určitě zatím není.
Možná je to v těch očekáváních, která, když se nesplní tak potom člověk asi neprožívá libé pocity. Lepší je nic neočekávat, pak taky nedochází ke vzteku. Když to převedu na tento případ, tak bych doma oznámila, že toho a toho bude oslava a kdo by tam byl, ten by tam byl. Bavila bych se i být tam sama, nebo bych si udělala jiný program. Pokud by se sešla celá rodina, bylo by to skvělé, stejně tak jako kdyby nepřišel nikdo a já si šla po svých. Žádné rozčílení, vztek, lítost, naopak bych měla radost, že se asi výborně baví někde jinde a já se výborně bavím svým programem. Pokud se nebavím sama a cítím se špatně, neboli dělám, že je mi fajn, ale vnitřně se užírám, tak pořád očekávám od druhých, že mě nějak budou naplňovat = jsem sobec a vysavač energie z druhých. Měla bych to řešit (pokud to vůbec chci měnit, mnoho lidí to dlouhou dobu baví a vyžívají se v tom být chudák), určitě ne tím, že budu po druhých chtít, aby se oni změnili.
Nikde nepíšu (a ani si to nemyslím ani u dalších příspěvků takového typu), že někdo dělá něco blbě a může si za to sám, ale taky se mi nechce psát, že za to může ten druhý, protože kdyby to tak bylo, asi by spíš psal ten druhý.
Píšu proto, že když se někdo něčím užírá, nebo ho to rozčiluje a hledá příčinu u druhých, tak se toho opravdu nezbaví a nijak se mu neuleví, možnost je totiž jediná – postarat se o sebe a své štěstí- může to mít mnoho podob, rozejít se (což pravděpodobně povede k tomu, že si najdu podobnéh partnera jako předtím), nebo zkusit zjistit příčinu, proč mě něco rozčiluje a až jí budu znát, vyřešit to, nebo nic neočekávat (což je ale těžké pokud se ještě plácám ve druhých) a možná další, která mě nenapadají… Nepíšu proto, abych někomu řekla, že je blbec a ať si nestěžuje, píšu proto, že mě osobně, když jsem se v tomtéž potácela (a neznamená to, že teď už mám všechno vyřešené nebo jak jsi to nazvala ;-), ale některé věci ano a nevidím důvod to neříct), tak mi pomohlo, když mi někdo vysvětlil, že ten sobeček-blbeček jsem vlastně já a jen na mě záleží, kdy to “utrpení“ skončí.
Píšu, protože nabízím člověku, který si stěžuje, pomoc, buď jí přijme, nebo ne, to už není moje věc, ani to, kdo má slova jak cítí, ani to, zda je toho vůbec v současné době schopen. Lien
A bamisko, pokud jsi něco přestala dělat, nepřestala jsi to dělat kvůli manželovi, ale kvůli sobě a to je přesně o čem píšu.
No to je román, jestli někdo dočetl až do konce, tak klobouk dolů.
danielko moc hezky napsané a dané do písmen….při určitých diskuzích mi výřečnost chybí….
Ahoj Nuninko, snad už jste narozeniny hezky oslavili a děti jsou šťastné 🙂 …když to vezmu tak všichni mají hodně práce a svých starostí, ale čas na rodinu se musí vždy najít!
Nuninko, jsi vůbec dobrá, že se snažíš být v klidu, když manžel přijde. Já tyto situace nezvládám, i když musím přiznat, že postupem času, i když se odvolávám na děti přicházím na to, že nejvíc to vadí mně (náš tatínek taky nebývá moc doma). Vlastně největší trápení způsobuji já dětem “dusnem“, které vyvolám. A když se nad tím zamyslím, tak vlastně má Lien i pravdu, ale… Když jsem se vdávala já, tak jsem se se svým mužem bavila o tom jak si představuji svůj budoucí život, měli jsme společné plány, představy…proto jsem si i vzala jeho – rozhodně jsem se nevdávala z pobláznění. Milovala jsem ho, ale i tak jsem přemýšlela, jestli se s ním bude dát žít celý život a pokud by mi tenkrát řekl, že si rodinný život představuje tak, že neomezí nic ze svých zájmů, není ochotný “ošidit“ se o svůj volný čas… jisto jistě bych si ho nevzala (i přes to, jak jsem ho milovala). Nevidím tedy nic sobeckého na tom, chtít po něm, aby dodržel slib, který mi dal. Naopak sobecké mi přijde, že slib porušuje a ještě sobečtější, že mě o tom ani neinformuje, že se něco v jeho myšlení změnilo. A to už nemluvím o tom, že prostě fungování rodiny má nějaká pravidla… Kšanda
lien je těžké diskutovat s tebou protože nikdy neslyšíš na ty druhé a přijde mi že ani nechceš slyšet, máš to svoje čemu věříš a přes to vlak nejede…
co je špatného na tom mít víc rád žen, no možná to že nejsme bigamisti, jsem dospělý člověk a to co před oltářem, nebo kdekoliv jinde slibuju věřím a myslím vážně…..myslím si, že neexistuje partnerství kde by lidi vstoupili do manželství a nemuseli se v něčem přizpůsobit z něčeho slevit( je jedno jak už se to pojmenuje) a nikde není dáno, že je to špatně nebo lidem jejich změny vadí….já se v manželství změnila v některých věcech ubrala…třeba jsem velmi ráda flirtovala s muži a dělalo mi to dobře, kdybych v tom pokračovala nebyla bych sobecká, to at si vyřeší můj partner(podle tvé teorie) ale také bych se na sebe nemohla kouknout do zrcadla, nehledě na to že manžela miluju a nepotřebuju poklonky od ostatních mám je od něho…netrpím tím že jsem se tohoto vzdala, nebo to nevyhledávám…nevím jak to do písmenek dát, i je to blbej příklad…..
já nevím prostě je to o kompromisech a nikde neznamená že je to špatné, že se musí jeden ničit a je chudáček že ustupuje druhému…je to i o dohodě…třeba jen i o tom že nuninka mu na ty karty nezakázala jít, nepřeje si aby na ně nikdy nechodil ale dohoda na kterou oba přistoupili byla že bude rodinná oslava s tím souhlasil…
pro mě by sobeckost byla pokud by nuninka vyžadovala že se jich musí kompletně vzdát v tom je u mě sobeckost a pak také v tom že já se cítím dobře a ty si s tím dělej co chceš, jednou jsem šel do vztahu a není to o tom JÁ ale MY… a v tom je pro mě rozdíl
Lien, mně se to písemně dost těžko vyjadřuje, jde o dost složité věci. Ale zkrátka jak pozoruju, kdykoliv sem někdo napíše, že něco řeší, poučíš ho, že je vlastně chyba, že to řeší, ať druhá strana udělá cokoliv, ta to dělá správně, ale ten, kdo sem píše, je příčinou všech problémů. To je prostě strašně jednostranné, černobílé a nepravdivé. Nikdy není problém jen na jedné straně, ke konfliktům, a i k těm vnitřním, dochází skoro vždy z širších příčin, nejsme ostrůvky, žijeme ve společenství a i nedokonalosti (či dokonalosti, když tomu chceš říkat obráceně, je to fakt jedno) těch druhých se střetávají s námi. Proto snad spolu komunikujeme, dává nám to příležitost nahlížet sami sebe, ale neznamená to, že nemáme právo po někom jiném chtít, aby se změnil. Samozřejmě, on na naše volání nemusí reagovat, to je jasné, ale my máme právo o to požádat, pokud spollu chceme žít, můžeme i změnu očekávat a ta změna, pokud přijde, může pomoci všem. Stejně jako moje změna může pomoci všem.
Nevím, jak to líp vyjádřit, prostě když se mně něco nelíbí, z něčeho jsem zklamaná, neznamená to, že je to jen a jen můj problém, moje chyba. Není možné nemít žádné emoce, když se nesplní očekávání, na které jsem se spoléhala a těšila se. To bych byla asi opravdu divná, kdybych necítila nic, jen to, že je to moje chyba. Pak by už na ničem ve vztahu nezáleželo, nic by tě nerozesmutnilo, nepotěšilo, nenaštvalo, neudělalo radost, to by pak nemělo vůbec smysl. Aspoň pro mě. A kromě toho hezkého k životu patří i to, že mě občas něco vytočí a pokládám to za přirozené úplně stejně, jako radost a nadšení. Potřebuju to a nemohla bych bez toho žít, stejně jako bez konfrontace. A myslím, že díky tomu, že jsem párkrát manželovi řekla, že mi některé věci vadí a on něco z toho změnil, posunuli jsme se o hodně dál nebo blíž k sobě. Nebýt toho, kdybych to prostě brala tak, že je to můj problém a jeho věc, nadále by mě to stejně vnitřně hlodalo.
Ja uz jen chci napsat,ze me uz jen zajima,NUNINKO,jestli oslavicka probehla a zda byla rodinna spokojenost;resp.zda byl happy oslavenecek,na nicem jinem nezalezi a deti maji “sloni pamet‘..verim,ze jste se meli fajn 😉
“skoda“,ze se obyc postesknuti vrtava nekdy zde jinam..snazim se vzit do toho,kdo ma trapeni,stesk a ze sem vubec napise,sveri se..ostatni je hloupoucke a clovicka to priste spise odradi..
Ach jo..
Megg
Lien, tak předně: sliby se mají plnit a tuplem, když on to slíbil dobrovolně, bez žádného nátlaku. A kor když to slíbí dítěti. Napadlo tě, jak muselo být tomu dítěti? že oni to vnímaj citlivěji než dospělák??? Jak by ses ty cítila v kůži dítěte oslavence? Těšila by ses na tatínka na oslavě a on by se na tebe vykašlal? Je to každopádně nefer k malému. Kdyby se to stalo tobě, taky bys nad tím mávla rukou?
Nuninko, taky přeji, aby se to dalo do pořádku…jestli se ti chce, napiš, jaký byl jeho postoj k celé věci, jestli se třeba změnil atd. A co oslavenec? A jak to nakonec dopadlo???jana231