Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nechce spát sama :-(((
Ahoj, potřbuju poradit. Moje dcera (skoro 9let) pořád nechce spát sama. Usne v pokojíčku ale v noci vždycky přijde k nám do ložnice. Mě by to nijak moc nevadilo, protože máme velkou postel a vyspím se dobře i když tam je. Jenže ona chodí pokaždé v jinou dobu, takže asi chápete, že to má dost vliv i na vztah s manžlem, protože víc než na něj v jistých chvílích myslím na to, že tam může kdykoli přijít. Navíc poslední dobou odmítá i jít spát, když tam s ní není bráška. Prostě v tom pokojíčku vůbec nechce být sama. Teď už jí začíná vadit i to, že bráška usne dřív než ona. To jí dřív nevadilo a byla spokojená, že tam někdo je. Když se ptám, v čem je problém, řekne, že se bojí, ale už neví čeho, takže jí ani nemůžeme nijak pomoc, dkyž nevíme v čem je problém. Nemáte nějaký nápad nebo podobnou zkušenost? Asi by mi stačilo vědět, že v tom nejsme sami a že to časem přejde. Snad se do té doby se mnou teda chlap nerozvede 🙁 V.
Teď trochu odbočím, ale zastavila jsem se u příspěvku od ABA. Já spávala, jako když do vody hodí, ale právě od porodu a návratu po mateřské do práce jsem ve spaní hrozná. Nemůžu usnout a to jsem dostatečně unavená – vstávám ve 4 ráno a mnohdy ještě v jednu v noci nespím, takže se mi stalo, že 3 hodiny denně spánku pár dní po sobě. Nevím, čím to je, nejsem nervozní, neklidná, nic mě nebolí, v práci pohodička, práce hodně, ale v prima partě, doma taky idylka…
Jak to děláš??? Dej recept 😉 😀 *
Určitě to časem přejde 😉 Máme taky téměř devítiletou dceru a párkrát v týdnu v noci “dorazí“, že se jí něco zlého zdálo…ale víc v tom vidím to, nebýt sama, když se vzbudí a kolem ní je ticho, tma a všechno okolo spí. Sama si pamatuju, že jsem se v tomhle věku bála vysunout i nohu z postele, co kdyby pod ní někdo byl? ..
Dělám to tak, že ji čas od času nechám u nás dospat do rána a když to začne být o dost častější (fakt se s ní nedá spát, pořád se točí a zalehává mě, jak se lepí 😉 ), tak při jejím nočním příchodu vstanu a odvedu ji do pokoje, lehnu si na chvilku k ní a až zaspí, tak odcházím.
Jinak, máme ještě staršího syna, bude mu šestnáct a chodíval k nám v tomhle věku taky…a teď už nepřijde a nepřijde 😉
Ahojky,
určitě to není nenormální a určitě to přejde..
Každé dítě je jiné, potřebuje jiné usínací rituály. Naše děti si na svůj pokoj a své postýlky zvykly celkem snadno, ale když je krize, přijdou – většinou, když je něco bolí..
Ale více než mé děti mi to připomnělo moje dětství. Byli jsme v pokojíčku tři – ale bráška usínal rychle, sestra o dost starší přicházela domů v noci nebo pak bydlela v podnájmu, a já se bála a nemohla spát. A to už jsem byla velká (určitě mi bylo víc než 8let!), ale já se bála. Rodiče spali jen za dveřmi, přesto mi kombinace tmy a ticha naháněla strach. Dokonce jsem naše budila a ptala se, co mám dělat, když nemůžu spát. Ne, do postele bych k nim nelezla, na to už jsem se cítila být velká, ale ten strach jsem prostě měla.. Je to iracionální, nevysvětlitelné, nemá to žádný důvod, ale přesto.
Lépe usínám až od porodu dětí;)i když se nebojím už dlouho. A tak mám soucit se svými dětmi, a když se stane, že má někdo z nich problém usnout či má strach, tak je nechám vlézt k sobě do postele nebo je jdu obejmout do té jejich a počkám u nich, až usnou. Moc často to ale není…
ABA
Sama mám děti ještě malé (5 a 4 roky) a spí sami v pokojíčku. V noci někdy příjdou, ale je to velmi málo, kdy k nám vlezou. Ale dříve to bylo takřka denně (nočně), že jsme je měli v posteli. Ale taky přísněji jsem řekla, že máme každý svou postýlku a v té budeme spinkat. Další noc zase chtěli k nám, ale znovu jsem opakovala, že máme každý svou, šla jsem s nimi, tam jsem přečetla pohádku, povídala si s nimi a odešla. Už nepřišli. Někdy v noci se objeví, ale to je spíše z toho polospánku, že bloudí po bytě a zakotví v první posteli, která se objeví – jednou v obyváku, pak zase ložnici. Není to strachem, jak popisuje zakladatelka diskuze. Nicméně mám takový pocit, že to s věkem stoupá (nejdříve jí stačilo s bráchou, pak jí začne vadit že usne, nechce tam být sama…) jestli to není malinko rozmazlenost a vydírání, nebo mě napadá i žárlivost, že chce být s maminkou a ne aby s ní byl tatínek.
Nejsem zastánce tvrdosti, bití a takové autority, aby se rodiče děti bály, ale zase ne, aby mi přerostly přes hlavu, takže u nás je to s rozumná přísnost. Hodně si povídáme a já jim vysvětluji na příkladech s hračkami. *
Máme to podobně, malá bude mít 8 a nechce spát sama.
Dělám to tak, že si večer lehnu k ní, koukáme chvíli na telku nebo čteme a až usne. tak odejdu.
Z toho jsou chvíle, kdy mě posílá pryč, že už bude sama. Pokojíček mají zatím společný s bráchou, ale není to ono, jako když je u maminky.
V noci nebo k ránu ji mám stejně napakovanou v posteli.
Když si vzpomenu na své dětství, byla jsem děsnej strašpytel.Byli jsme tři sourozenci a každý měl svůj pokoj, chodila jsem za mladší sestrou, jestli u ní můžu spát.
Tvrdý přístup čtenářky, mi připomíná manžela nebo jeho mamku, jeho maminka je takto s bráchou vychovávala, jsou z nich studení čumáci, stejně jako tchýně.
Když se stane a jednou za rok u ní musí spát třeba Terezka, tak tam vůbec nechce, babička ji zavře do vedlejšího pokoje, zhasne a nechá ji tam.
A když jdou děti k babičce, tak manžel prohlásí, konečně budou mít řád. Ale to už jsem hodně odbočila.
PS. si poamatuji, jak mi tátata dal do postele třeba svůj velmi oblíbený otevírací nůž, to už jsem musela být fakt velká :-))
Souhlasím- trpělivost, klid a láska..radu nemám, každé dítě je jiné, a i když ty naše spí dávno u sebe v pokojíčku (každé tam začalo spát v jiném věku a postup byl ten, že všechny jako miminka byly automaticky nejprve v naší posteli, z pravidla od 1. nočního jídla…a jednoho dne se prostě ve své posteli neprobudili natolik, aby zamířily k nám a od toho dne se to stávalo čím dál častěji), všichni ví, že k nám kdykoli můžou přijít, jsme prostě rodiče…
Možná by šlo dohodnout s dcerkou, že, když např. budou dveře zavřené, že zrovna není ten čas, kdy může přijít, a že má počkat, až budou otevřené..(takhle jsme to dělali dřív, ale spíš kvůli tomu, že jsme v ložnici ještě nebyli a děti podle pootevřených dveří mohli poznat, kdy už v ložnici jsme)…
Sama si ale pamatuji, jaké mě už jako větší (chodila jsem už do školy) přepadaly strašné pocity, konkrétně uvědomění si vlastní pomíjivosti-hrozně nepříjemný pocit nejen v hlavě, ale i na hrudi-takové sevření (nebo jsem třeba viděla nějaký dokument s katastrofickým scénářem a td. a zase uvědomění si nějakého konce-nebudeme, nebude tu máma, táta, nebudu tu já) a přesně v tu chvíli jsem toužila mít někoho u sebe (stále mě to přepadá a je tak příjemné se přitulit k manželovi, cítit jeho teplo, jeho život, náš život a přebýt přítomností to, co se nikomu z nás nemůže vyhnout) a to jsem právě chodila za rodiči, konkrétně tátou, protože ten měl pochopení..třeba šel a o mých obavách se se mnou bavil, konejšil a pak mi dal něco svého, co jsem mohla mít u sebe, když ne přímo jeho-nebylo to úplně ono, ale pomohlo to alespoń trochu.
U nás to bylo taky tak. Pak už byla postel malá a já i muž ráno polámaní, unavení.
Někdy tak šel muž spát do pokoje, do volné postele 🙂
Když už to fakt bylo moc, řekla jsem dost. V noci jsem je posílala do jejich postele. A i když to bylo ze začátku s pláčem, šla jsem s nimi a uložila je, řekla, že v naší posteli opravdu není místo atd…( ráno o tom ale vůbec nevěděli)
Nakonec jsem to vyřešila tak, že přes víkend mohli v ložnici spát, přes týden ne. Tatínek chodil spát zase do pokoje. Pomohlo to a i dneska mají povoleno víkendové spaní u nás. Někdy si vzpomenou, jindy ne.
Nikomu to nevadí, ani tatínkovi, který se v jejich posteli vyspí lépe než v té naší děsné . 🙂
Nejčastěji v ložnici spí dcera, protože syn chce, aby tatínek spal v pokoji. 🙂
Milá anonymní V., určitě v tom nejsi sama.
Mám to doma se stejne starou dcerou podobné. S tím rozdílem, že nechce ani sama v pokojíku usnout a je nutné, aby u ní někdo alespoń chvilku byl. Dřív jsem musela počkat, až usne. Nyní si před spaním čte, pak si k ní na chvilku lehnu a odcházím. Má otevřeny dveře, rozsvícenou lampičku a někdy chce ještě poslouchat z CD pohádku. Jsou dny, kdy tam sice 15 minut vydrží a pak stejně přijde, že nechce spát, že nemůže usnout a začne se rozčilovat, brečet apod. Když si s ní znovu lehnu, do 5ti minut spí. Vidím na ní, že je unavená. Pak jsou dny, kdy usne sama a spí až do rána v pohodě. K nám do ložnice přechází taky, ale je to tak 2x za měsíc. Nikdy ji neposíláme pryč, zaleze k nám a spíme dál. Když už usne, pak většinou v pohodě spí až do rána, kdy ji naopak nemůžu za nic na světě vzbudit.
I tak bych dítě nikdy nenechala řvát strachy v pokoji. Někdo se bojí tmy, druhý zase něčeho jiného a je to podle mého v pořádku. Každý má nárok na jakýkoliv strach.
Sama pamatuji noci, kdy jsem byla po hlavu přikrytá a hrozně se bála. Naši se mnou ale spát nechodili a k sobě mě taky nevzali. Bála jsem se vylézt a myslím si, že se to na mě podepsalo. I kvůli vlastní zkušenosti nebudu brečící dítě posílat zpět do pokoje, jen abych já měla klid.
Přece nemůžu strach dítěte z něčeho, přetloukávát strachem z rodičů! Takové dítě lehce ztrácí důvěru k rodiči. Navíc je to zcela zbytečné. Tím, že dítěti pohrozím, nařežu či vynadám, tím se nijak nezmenší jeho strach či problém s usnutím. Co tím získám? Poslušné dítě, které bude na slovo poslouchat jako pejsek? Dítě, které se bude bát za rodičem přijít pro pomoc? A co, že jde o “velké“ dítě? Není to jedno, kolik je dceři let?
Omlouvám se za dlouhý příspěvek. Neporadím víc než bylo napsáno. Trpělivost, klid a láska, to je to, co dcera potřebuje. 🙂
A jeste jsem chtela napsat,kdyz znova ctu,co pises:zkus ji navrhnout,ze udelate pokojik podle NI,nekdy staci zmenit polohu,misto postele,stolek..skratka aby byl podle ni,aby byl JEJI,(protoze bude jeji!)aby se v nem citila dobre,v bezpeci..
Casto to je pro ditko supr zabava a dobrodruzstvi,udelat treba jen par zmen v pokojicku..my mame lampicku ktera sviti tak,ze nerusi spinkani.a na chodne je v zasu vce “studene svetlo“.pridat ji vybrany polstarek,plysaky..obrazky,jinou barvu zdi..
Udelat jeji misto-treba je v tomto “problem“ 😉
Pa Megg