Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Dětské sny o povolání, pomáháte jim je splnit?
Až vyrostu stanu se………….
Tuhle větu určitě doma slyšíte taky často. Moji dceru už hodně hlouho drží, že se chce stát herečkou. Chce jít na hereckou konzervatoř. A i přes mé vysvětlování, že být herečkou není jen tak, stojí si za svým. Zatím to neřeším, na takové rozhodnutí má čas, ale napadlo mě, jestli pomáháte dětem splnit jejich povolání snů, nebo jestli jim to rozmlouváte, nebo jestli se o tom s nimi nebavíte.
Já se přiznám, že bych byla radši, kdyby si vybrala něco jiného. Myslím si, že herečka to v dnešní době nemá vůbec jednoduché a nechci aby v dospělosti pak litovala, že si vybrala blbě.
No, naštěstí to je ještě daleko před námi, třeba se jí zalíbí i něco jiného. 🙂
lnori, samozřejmě, pokud bude jejich snem stát se právničkou, top manažerkou, neurochirurgem, bankéřkou nebo čímkoli jiným, budu jim držet palce a snažit se je podporovat stejně, nevidím v tom žádný problém 😉 Z mého pohledu je důležité, aby se mohly věnovat tomu, co je baví a dává jim smysl, to je celé.
Petro, pořád v tom ale čtu, že škola je jakási honba za diplomem a následně kariéra, která člověka nebaví + ztracená léta života. Tak to přece nemůže ve všech případech fungovat. Někdo má vyšší ambice, naplňuje ho složitější práce a navíc k tomu má diplom. Jeho získání mu dává smyl a práce, kde je potřeba se rychle a závažně rozhodovat ho baví. Spousta lidí by neměla práci, kdyby neexistovali lidé, kteří jsou schopni rozhodovat (za někoho, kdo se sám rozhodovat neumí).
Nuninko, já mám taky z koní velký respekt a o dceru mám strach. Obalila jsem jí všema dostupnýma ochrannýma pomůckama, víc pro to udělat nemůžu 🙁
Jinak ona nechce být veterinářkou (kvůli “uspávání“ nemocných zvířat), ona chce být opravdu ta pracovnice s vidlema 🙂
marinado, koně jsou nádherní. 🙂
Já to bohužel zažila i z té horší stránky. Mám dvě kamarádky doslova posedlé koňmi. Ta jedna už je z té posedlosti vyléčená, ta druhá málem přišla o život. 🙁 Teď už je “celkem“ v pořádku. Jenom nebude mít nikdy vlastní děti, ale vzhledem k jejím zraněním, může být ráda, že zůstala naživu.
Starat se o koně je velká dřina. Ale být veterinářkou musí být nádherné. 🙂
Holky, díky!
Já to nejdřív jen brala jako fakt, ale čím častěji dceru k těm koním vozím, tím víc jí i chápu.
marinadonadherny 🙂
Petro moc krasne a pravdive jsi to napsala,“diky“za to! 😉
Mejte se tu Megg
Marinado, to je pěkné. 🙂 Naše sousedka má taky strašně ráda koně.
lnori, já ale přece netvrdím, že cukrářka nebo švadlena je spokojenější než právnička. Chtěla jsem tím říct, že bych si přála, aby holky dělaly práci, která je bude bavit a budou ji dělat rády. Je to z mého pohledu důležitější než to, jaký má taková práce kredit ve společnosti. Prostě ať si vyberou podle toho, kam je to táhne. Podle mě je lepší rovnou se připravovat na to, co opravdu chci, než honit diplomy a tituly a pak buď dělat něco, co mě nenaplňuje, nebo se k tomu složitě dostávat a těžce se rozhodovat, jestli opustím kariéru, které jsem obětovala několik let života, ale která mi vlastně moc neříká.
Kromě toho si nemyslím, že by švadlena nebo cukrářka měla být chudá, zvlášť když bude svoji práci dělat s radostí a vnitřním odhodláním.
Dcera (11 let) chce být ošetřovatelkou koní a podporuju jí v tom. Moje jediné přání je, aby měla maturitu. Takže jsem jí zatím našla školy, které by jí k tomu jejímu cíli dovedly a zároveň jsou zakončené maturitou… a uvidíme, jak to všechno dopadne a jestli své přání ještě změní 🙂
Pokud bude nakonec někde “kydat hnůj“ (na což jsem jí několikrát upozorňovala, ale prý jí to nevadí – naopak) a bude u toho spokojená, můžu jí jen závidět.
Petro, to mě zaujalo “je lepší být šťastná a spokojená švadlena nebo cukrářka apod., než nespokojená právnička nebo ředitelka nějaké obr společnosti“.
Kde lidi obecně berou jistotu, že cukrářka (chudá?) je spokojenější, šťastnější nebo i milejší než právnička (bohatá?)?
Naše šestiletá zatím přání po povolání neprojevila. Občas projeví zájem o nějaký zajímavý téma, tak ho proberem. Teď celkem často sedíme nad encyklopedií o lidském těle. Napadá mě, jestli ty informace do budoucna zapomene nebo je zužitkuje jako doktorka nebo lékárnice. Jí tou otázkou nezatěžuju. Snažím se v ní pěstovat vlastnost postavit se čemukliv čelem. Neutíkat před problémem/informací jenom proto, že jí někdo řekne, že je na něco ještě malá a nemůže to pochopit. (Blbost! Čím dřív se začne zajímat, tím dřív jí dojdou souvislosti.) Protože ať nakonec bude dělat cukrářku nebo právničku, dobrá v tom bude jedině když věci udělá pořádně, pro dobrej pocit z dobře odvedený práce bez ošizení, bez nutnosti kvůli nepozornosti nebo lenosti něco předělávat, pro kvalitu, díky který se k ní lidi budou vracet. A s osobním úspěchem/vlastní realizací/s pohledem na svět, že všechno jde, když se chce, bude i spokojená. Až mi to teď zní idealisticky, ale vidím to třeba na paní, která k ségře chodí žehlit prádlo. Pořád ji někdo musí kontrolovat, aby si místo žehlení nehrála na chůvu nebo nežehlila jedno triko pět minut. Bere za to málo, chtěla by na lepší dovolenou, ne že se spokojí s málem a je automaticky šťastnější. Bohužel, nevypadá to, že by se svým přístupem k činnosti (a celkově k životu?) v nejbližší době byla spokojenou paní na úklid.