Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Chválíte děti?
Už nějakou dobu chce známá, abych s ní šla na přednášku o výchově dětí.
Jenomže se mi nelíbí některé myšlenky, které propagují. A nejvíce ta, která zakazuje děti chválit.
Nesmíte je pochválit vůbec na nic. Max. můžete říct – ta písemka je dobrá. Ale už nesmíte říct, že se mu/jí hezky povedla atd…
Prostě žádný náznak pochvaly, pouze čisté konstatování věci.
Tohle se mi teda nelíbí. Co je špatného na tom, že chválím své děti? Já ty své teda chválím dost často. A hlavně teď syna, který je v první třídě a to přesto, že se mu to nepovede až tak dobře.
Chválím malého, když se mu něco povede udělat, taktéž dceru.
Je jedno jestli jde o školu, kroužky nebo jiné činnosti. Prostě své děti chválím.
A tak se ptám, chválíte své děti, nebo si yslíte, že na nechválení něco je?
katko, zkus mrknout na článek z odkazu, co jsem sem dávala včera, tam je to zajímavě vysvětlené 😉
Nechapu co je dobre na nechvaleni.vzdyt i dospely je rad pochvalen.kazda pochvala je snad motivaci.my deti chvalime a urcite budeme.
Přidávám odkaz na zajímavý článek o kontaktním rodičovství a Naomi Aldort, který dnes vyšel na iDnes – Už jedna facka dítěti uškodí, tvrdí zastánci kontaktního rodičovství – je tam i odstavec o (ne)chválení, tak jsem si vzpomněla na tuhle diskuzi 😉
samozřejmě, že chválím děti a to celkem dost často a jsem na své ně pyšná! Možná je to tím, že v dětství jsem chválu od svých rodičů moc neslyšela – málo kdy a pamatuji si, že mi to “chybělo“ a to jsem byla opravdu “vzorné“ dítě! 🙂
Milá nuninko,
tak nevím z příspěvku, o jakou přednášku jde. Asi podle příspěvku (nějakou dobu), tudíž neznámou dobu, naprosto zavádějící informace.
Za prvé od Vás už žádná další fakta než jen ta, že zakazují děti chválit. Tomu nevěřím, pokud tu nezveřejníte informace (plakát, pozvánku), není to ověřitelné.
Přesto s Vámi souhlasím, že chválit (vždy úměrně) se má. Já jsem prožila moc krásné dětství díky své babičce. Nepamatuji si, že by mě chválila. Byla jsem její nejstarší vnouče/vnučka, ale skutečně jsem od ní nepotřebovala slyšet, že já jsem ta nejlepší. Nikdy jsem od babičky neslyšela, že by haněla ostatní vnoučata (bylo nás celkem 6).
Možná jsem dostala do “vínku“, že mám z těch vnoučat nejvyšší vzdělání (omlouvám se, není to o chlubení), babička nás všechny měla stejně ráda, nikoho nechválila.
Ani v rodině, což myslím tam, kde jsem vyrůstala u svých rodičů, nepamatuji, že by mě chválili. Asi jsem byla “exot“. Maminka nevyučená, tatínek vyučen, sestra vyučena. Já VŠ. Nikdo mě nikdy nechválil, já jsem měla radost, že nějaké ty úspěchy mám.
Chválit se má, přechvalovat je otázkou každého z nás. Aby nám to chválení nakonec nepřerostlo přes hlavu.
Kubajz, s paní psycholožkou souhlasím.
jen to dělám tak, pokud se mi něco úplně nelíbí,
řeknu mu, co by mohl zlepšit-třeba tady jsi přetáhl
Toto téma jsme řešili loni po návštěvě psycholožky.
Náš Kuba totiž nesnáší takové akce jako malování a výtvarné činnosti,je prostě nemotora.Paní učitelce to nepřišlo normální a prakticky nevěřila,že doma se snažíme tuto činnost rozvíjet,i když moc úspěšný nejsme.Takže na její popud jsme psycholožku navštívili.Překvapilo mě,že Kubu zaujmula tak,že ten den maloval sám od sebe.Strašně ho chválila a nám doporučila výměnu paní učitelky.Ale také doporučovala,že máme chválit i za to,když se mu nedaří,aby nebyl demotivující.
Doma jsme to rozebírali a furt nechápali,proč chválit za něco,co se nepovedlo.Jak on vlastně pozná,že nemaluje hezky,stříhá křivě,přetahuje v omalovánkách,když mi ho budem chválit?
Takže chválíme,ale pokud se nedaří,pochválíme,že se snaží,ale musí víc,protože to neni ono 😉
Upřímně řečeno, neznám nikoho z rodičů, kdo by chválil nepřiměřeně (i když asi jsou, jak píše Marinada)), naopak, znám nějaké, kteří dítě nepochválí, jak je rok dlouhý. Proto mi ta celá otázka přišla divná.
Už jsem to tu někde psala, ale v jiné souvislosti.
Mám kamarádku, která podle téhle metody opravdu docela důsledně postupuje a je to děsně studené. Dítě se do krve odře a oni jen suše konstatují “jo, teče ti krev“ a tak. Mně přijde přirozené plačící dítě obejmout a trochu uchlácholit. Chápu, že to spousta lidí přehání, ale tohle je přehnané na druhou stranu.
Mně vždycky přišlo, že postupovat ve výchově podle příruček je hrozné, ztrácí se v tom přirozenost a cit.
Ale zase – zamyslet se nad tím, jestli třeba zrovna to chválení opravdu nepřeháním a nepoužívám ho nesmyslně, to mi přijde docela užitečné.
Pokud je v tom cit a zájem o dítě, ne jenom to mrknutí a chválení a chválení, aniž bych vlastně uvažovala, co to opěvuju.
Dodnes velmi dobře cítím, kdo mě chválí “smysluplně“ a kdo jen vypouští z pusy pochvaly na všechny strany, ale jsou to jen řečnická klišé. A o to asi jde. I takové “seš dobrá“ může být míněno opravdu přátelsky, upřímně, vyjádření nějakého pozitivního postoje ke mně nebo k tomu, co dělám. A to samé od jiného může být jenom takový dost otravný kec na nic.
A věřím tomu, že děti to cítí velmi dobře, takže jde nakonec zřejmě mnohem víc o to, jak to člověk cítí, než o učení se přesných formulací.
Jen příklad: Já jsem z rodiny, kde mě rodiče chválili za každou maličkost a výsledek je, že hned jak jsem pobrala trochu rozumu, přestala jsem těm pochvalám věřit. Do dneška má pro mě pochvala od cizích mnohem větší cenu, i když jsem možná jedna z mála, komu pochvala až tak dobře nedělá.
Já sama vím, jestli se mi něco povedlo nebo ne a nepotřebuju k tomu hodnocení okolí.
PS: A v 15ti letech jsem utíkala z domova taky, důvodem byla puberta (tak jako u většiny dětí v tomhle věku).
PS2: Svých rodičů si velmi vážím, lepší jsem si nemohla přát – tohle není stížnost, jen vysvětlení, jak to může dopadnout, když se chválí za každou samozřejmost. Nechválit vůbec je samozřejmě opačný extrém a chválit podle příruček a kurzů je smutné, to souhlasím.