Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Patří děti na pohřeb?
Dnes se rozpoutala jinde ohnivá diskuze na téma – děti a pohřeb – zda děti na pohřeb patří, či nikoli…
Podle mě – je smrt normální součástí života – sice bohužel smutná – ale součást to je. Týna byla s námi na pohřbu během 3 měsíců 2x – jednou její prababička – jednou její děda (můj táta) – bohužel se to v té době sešlo – jedno bylo dlouho očekávané – u táty jsme to nečekali. Byly jí v té době necelé 4 roky – a pobrala to v pořádku, teď s námi chodí “ráda“ na hřbitov si zavzpomínat a zapálit svíčku – je jí 7. Ještě se navíc, díky hrobům, zajímá o minulost našich rodů – kdo byl kdo, apod. Takže za mě – ano.
Argumentovalo se hlavně tím, že děti (jednalo se o 6 a 10 let) by neměly vidět smutek a pláč, který na většině pohřbů nechybí, ale ještě mám dotaz – ženy, vy doma před dětmi nikdy nejste smutné? Nikdy před nimi nebrečíte? Asi jsem jiná – ale já se za své slzy nestydím, stejně jako radost, tak smutek patří k životu – a moje děti ho znají. A myslím, že pokud budou vědět, že ten pláč není o nich samých, ale ze smutku nad tím, že odešel blízký člověk, aby se připojil k těm, kteří už “tam“ na něj čekají – nebudou to brát tak tragicky. Ne každé dítě je stejné – máma musí sama poznat, zda je její dítě připravené, či nikoli – jestli je bojácné apod. – ale hodně často – co si budeme povídat – své děti často podceňujeme – jsou daleko silnější, než my, dospěláci.
Jak to vnímáte, a máte vy? Omlouvám se za citlivé téma, ale celkem mě zajímají i jiné názory.
Ještě jsem si vzpomněla, že nedávno si přítel stěžoval, že jeho 11ti letá dcera (v Holandsku) se pořád chodí koukat k tetě na jejího mrtvého přítele…
Tak jsem valila oči, o co se jedná – a prý je tam zvyk, že ten mrtvý se nechá třeba 1-2dny doma (v posteli) a příbuzní a známí se za ním chodí loučit…Nevím, jestli je to zvyk jen té jedné rodiny, ale nejspíš ne.
Jsem si skoro jistá, že moje dcera by se tam šla taky podívat…
Pokud jde o blízkého člověka, dítě by se pohřbu účastnit určitě mělo. To mi přijde jako samozřejmost. I když souhlas s Petrou, kdyby ani po vysvětlení situace nechtělo, nenutila bych.
Mně na tom zaujalo to s tím smutkem, proč by dítě nemělo vidět smutek a pláč? Nechápu, jsou to normální emoce a vychovávat dítě s tím, že něco takového neexistuje, mi přijde vyloženě patologické. Nedovedu si představit následky takové výchovy. I když – ono to naštěstí stejně asi nejde. Ale ta myšlenka je prostě podle mého názoru zcestná.
Ještě k těm slzám – já to zadržet prostě neumím, i kdybych chtěla, takže jo, brečím i před dětma, když se ptají, řeknu důvod.
ahoj miney ,
Ja to citim uplne stejne,jak jsi napsala ty a vzdy tomu tak bylo i u nas doma u nasich a je tomu tak i v mem okoli-bohuzel i smrt patri k zivotu a ikdyz se ty nase kuratka snazime pochopitelne chranit a chceme,aby byly jen stastne,tohle bohuzel je take zivot,a u nas kdyz zemreli 3 lide v rodine,tak me dospele 2 deti,byly male a i psycholog mi poradil,ze takto je to spravne,a uplne male deti jeste plne nechapou,co je vlastne smrt,my jsme tady pro ne,abychom jim to primerene vysvetlili,ikdyz je to velmi tezke,i deti “maji pravo“,se rozloucit..
Urcite je na zvazeni,pokud mame doma extremne citlivejsi dite,jinak “bych se toho nebala“,naopak,jak pises i ty,i timto se do budoucna uci ucte a mas pravdu,deti jsou silne osobnosti,o tom jsem se presvedcila uz vicekrat;min.tyden jsme byli ze tridou na pohrbu,zemrel nam chlapec (cysticka fibroza) a “moje“deti byly neuveritelne,ja je i ucim nestydet se za sve pocity(city)a emoce,jsou velmi prospesne,slzy jsou ocistne,a hlavne kluky(i sveho syna)ucim,ze slzy nejsoy projevem slabocha,staci se podivat okolo nas,hodne muzu je takto vychovavano a pak to tak dopada 🙁
My maminky to pritom mame v rukou..
Stejne tak se nestydim za slzy doma,a nedokazi si prectavit,ze by cela nase rodina, smyslela jinak,dokazeme i mluvit o pocitech,davat na jevo emoce,stejne jako stesti tak i smutek..Zazila jsem doma i cloveka,ktery to mel uplne jinak,a neni nic horsiho..
Nas ceka tato bolestiva udalost znovu 🙁 🙁
A jen proto,ze jsme tak daleko,poletim asi jen ja,ale budu se snazit,aby jsme leteli vsichni..
A kdyz ne,tak se rozlouci deti aspon u nas doma,neco vymyslim..ale urcite tvrdacku delat nebudu a slzy vypustim..to musi byt,aby to clovek zvladl,babi plakala cca az mesic po pohrbu a lekar nam rekl,ze to neni dobre a ja to citila,ze se ji po vyplakani ulehci ..
Megg
Miney, v podstatě souhlasím s tím, co jsi psala – ať chceme nebo ne, smrt patří k životu, a pokud děti vědí, že ten smutek s nimi nesouvisí, tak nevidím důvod je na pohřeb nevzít. Samozřejmě předpokládám, že jde o pohřeb člověka, který jim byl nějak blízký, na pohřeb druhého manžela tetičky dědečka, kterou nikdy neviděly, bych je teda nebrala (ale na takové pohřby taky nechodím, tak by zase nebylo co řešit). Na druhou stranu pokud dítě samo řekne, že na pohřeb jít nechce, tak bych ho ani nenutila, byť by se jednalo o hodně blízkou osobu.
Plus mi přijde vhodné dětem předem říct, jak to bude probíhat, jaké chování se zhruba očekává. Určitě není od věci ani popovídat si o tom, že někdo brečí hodně a někdo vůbec a ani jedno z toho není špatně, aby pak nebyly zmatené, že to mají jinak než třeba rodiče.
Z vlastní zkušenosti bych ještě doporučovala počítat s variantou, že to bude na dítě moc a bude potřeba s ním vyjít ven, tak mít někoho v záloze, kdo s ním kdyžtak bude.
No já bohužel (nebo bohudík?) když už náhodou brečím, tak si nedokážu počkat na chvíli, kdy se to hodí…takže ano, před dcerou jsem brečela už několikrát a vždycky ode mě věděla proč brečím.
S tím pohřbem je to těžké – záleží na povaze dítěte. Někdo z toho může mít trauma do konce života, s někým to ani nehne, pro nějaké dítě to může být zajímavý zážitek a někdo to bere prostě jako rozloučení.
Dnes se rozpoutala jinde ohnivá diskuze na téma – děti a pohřeb – zda děti na pohřeb patří, či nikoli…
Podle mě – je smrt normální součástí života – sice bohužel smutná – ale součást to je. Týna byla s námi na pohřbu během 3 měsíců 2x – jednou její prababička – jednou její děda (můj táta) – bohužel se to v té době sešlo – jedno bylo dlouho očekávané – u táty jsme to nečekali. Byly jí v té době necelé 4 roky – a pobrala to v pořádku, teď s námi chodí “ráda“ na hřbitov si zavzpomínat a zapálit svíčku – je jí 7. Ještě se navíc, díky hrobům, zajímá o minulost našich rodů – kdo byl kdo, apod. Takže za mě – ano.
Argumentovalo se hlavně tím, že děti (jednalo se o 6 a 10 let) by neměly vidět smutek a pláč, který na většině pohřbů nechybí, ale ještě mám dotaz – ženy, vy doma před dětmi nikdy nejste smutné? Nikdy před nimi nebrečíte? Asi jsem jiná – ale já se za své slzy nestydím, stejně jako radost, tak smutek patří k životu – a moje děti ho znají. A myslím, že pokud budou vědět, že ten pláč není o nich samých, ale ze smutku nad tím, že odešel blízký člověk, aby se připojil k těm, kteří už “tam“ na něj čekají – nebudou to brát tak tragicky. Ne každé dítě je stejné – máma musí sama poznat, zda je její dítě připravené, či nikoli – jestli je bojácné apod. – ale hodně často – co si budeme povídat – své děti často podceňujeme – jsou daleko silnější, než my, dospěláci.
Jak to vnímáte, a máte vy? Omlouvám se za citlivé téma, ale celkem mě zajímají i jiné názory.