Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Patří děti na pohřeb?
Dnes se rozpoutala jinde ohnivá diskuze na téma – děti a pohřeb – zda děti na pohřeb patří, či nikoli…
Podle mě – je smrt normální součástí života – sice bohužel smutná – ale součást to je. Týna byla s námi na pohřbu během 3 měsíců 2x – jednou její prababička – jednou její děda (můj táta) – bohužel se to v té době sešlo – jedno bylo dlouho očekávané – u táty jsme to nečekali. Byly jí v té době necelé 4 roky – a pobrala to v pořádku, teď s námi chodí “ráda“ na hřbitov si zavzpomínat a zapálit svíčku – je jí 7. Ještě se navíc, díky hrobům, zajímá o minulost našich rodů – kdo byl kdo, apod. Takže za mě – ano.
Argumentovalo se hlavně tím, že děti (jednalo se o 6 a 10 let) by neměly vidět smutek a pláč, který na většině pohřbů nechybí, ale ještě mám dotaz – ženy, vy doma před dětmi nikdy nejste smutné? Nikdy před nimi nebrečíte? Asi jsem jiná – ale já se za své slzy nestydím, stejně jako radost, tak smutek patří k životu – a moje děti ho znají. A myslím, že pokud budou vědět, že ten pláč není o nich samých, ale ze smutku nad tím, že odešel blízký člověk, aby se připojil k těm, kteří už “tam“ na něj čekají – nebudou to brát tak tragicky. Ne každé dítě je stejné – máma musí sama poznat, zda je její dítě připravené, či nikoli – jestli je bojácné apod. – ale hodně často – co si budeme povídat – své děti často podceňujeme – jsou daleko silnější, než my, dospěláci.
Jak to vnímáte, a máte vy? Omlouvám se za citlivé téma, ale celkem mě zajímají i jiné názory.
Nedávno se mne na toto ptala sousedka z ulice. Zda má 5 letého chlapce vzít na pohřeb pradědy.
Napsala jsem jí, že to musí zvážit s ohledem na chlapce, nicméně že si myslím, že i dítě má mít možnost se se zesnulým rozloučit. Nemyslím tím ukazování zemřelého v otevřené rakvi. Nicméně citlivě dítěti ukázat jak vypadá odchod z tohoto světa.
Pokud o dítěti vím, že to nezvládne, pak bych to nelámala přes koleno.
Já sama si pamatuji jak jsem byla na pohřbu mého milovaného dědečka, pár dní před nástupem do první třídy. Obrovsky to bolelo, nepamatuji si, že by se mnou o tom někdo mluvil (třeba ano – jen si to nepamatuji). Co si pamatuji dokonale je to jak mi mamka říkala, ať už konečně přestanu brečet. No, tak jsem pak ještě několik let plakala po nocích do polštáře.
Patřím holt mezi lidi, co dokážou obrečet pohřeb kde koho, kdo nějak (i sebeméně) vstoupil do mého života.
Těch, co si myslí, že děti na pohřeb nepatří, bych se chtěla zeptat, jak oni vysvětlili svému dítěti, když někdo zemřel a to dítě ho už nikdy nevidělo. Přijali to? Pochopili to?
V každém případě respektuji volbu každého, ať dítě na pohřeb vezmou nebo ne.
Vzít dítě s sebou na pohřeb bych si dobře rozmyslela. Kamarádka si vyčítá, že to udělala. Považovala to za přirozenou součást života a tak vzala 6 letého Davídka s sebou když dědeček zemřel. Od té doby se Davídek počurává a má noční můry. Navíc začal koktat, takže na dítě toho bylo jak je vidět příliš.
Podle mého nepatří.Je to silný emocionální zážitek pro dospělé natož pro děti,každopádně Anetce je už 12 let tak bych rozhodnutí nechala na ni,ale je moc citlivá takže si myslím,že by ani nechtěla no a Nikču bych určitě nebrala.
Podle mě záleží na rodičích, aby posoudili, zda je jejich dítko na to zralé nebo ne. Adam ještě na pohřbu nebyl a nevím, zda bych ho brala. Asi bych nechala rozhodnutí na něm. Je dost citlivý a i menší “zlo“ snáší špatně. David byl na pohřbu, když mu bylo 11. Ten den po pohřbu jsem si ho vyzvedávala u táty a vezla k nám na víkend a když jsem se zeptala v autě, jaké to bylo, tak jen odpověděl: STRAŠNÝ a celou dobu probrečel. Nikdy jsem ho v takovém stavu neviděla. Ale brzy se oklepal a teď už o tom mluví celkem v pohodě. A to není zase tak citlivý.
Fakt asi musejí rodiče sami posoudit, zda tím nechají děti projít nebo je toho ušetří. Jestli je dobře vzít/nevzít nemůžu posoudit. Já byla na pohřbu jednou, nebyla to ani přímá příbuzná a i já měla co dělat.
P.S. trošku odlehčení – Adam leží doma s angínou a odpoledne mi volal a strašně brečel do telefonu, že si přelil čaj a je politý celý ubrus na stolku :-). I kvůli takovým maličkostem se u nás brečí :-).
Nedávno jsme pohřbívali babičku. Děti máme 2 a 5 let a na pohřeb jsme je nebrali. Mladší klouček by tam asi jen rušil, sedět v klidu déle, než 3 minuty je pro něj nadlidský výkon, takže tam nebylo o čem přemýšlet. U staršího, pětiletého synka jsme původně zvažovali možnost vzít ho s sebou, ale nakonec jsme doma nechali i jeho. Že babička umřela jsme mu řekli dva dny před pohřbem a z jeho reakcí bylo jasné, že ještě tak docela nerozumí tomu, co to vlastně znamená. Nakonec jsme se s manželem shodli na tom, že vláčet ho na smuteční obřad a smuteční hostinu by mu v tomhle věku ještě nic nedalo a jediné, co by z toho měl, by bylo naše věčné napomínání, protože ani on nevydrží “zachovat dekórum“ déle, než půl hodiny. Ale souhlasím s autorkou tohoto tématu, že od určitého věku by děti měly být součástí i těch smutných věcí, které život přináší..
chtěla jsem napsat, že se dá zajít na hřbitov jen tak (nemusí to být zrovna jen v den oficiálního pohřbu)
Já bych řekla, že každý by to měl udělat tak, jak to cítí. A rodiče by měli děti informovat o tom, jak takový pohřeb probíhá a rozhodnutí nechat ve velké míře na nich.
Někomu pohled do rakve pomůže, pro jiného je to noční můra (manžel dodnes vzpomíná, jak se jako kluk podíval na mrtvou babičku a jak ho to vyděsilo a míval špatné sny atd.)
Pokud by děti na pohřeb nechtěly, pak nevidím nic špatného na tom, udělat si s nimi soukromé rozloučení. Dá se zajít na pohřeb jen tak, donést kytičku, dáreček…
Není to ani tak o věku, ale o tom, jaký kdo jsme…
Chtěla bych napsat ještě k tomu pláči před dětmi.
Já to např. neumím. Není to vůbec, že bych si řekla, že se to nehodí. Ale prostě umím brečet jen když jsem sama.
Smutek najevo dát umím, ale prostě slzy se mi nespustí.
Neříkám, že to je dobře, ale myslím, že se nedá říct, že je to špatně. Každý jsme jiný a je důležité vědět, že je to tak v pořádku.
Já osobně byla na prvním pohřbu když zemřel strejda, bylo mi 7 let a vůbec mi to nepřišlo nějak stresující. Řekla bych, že děti si tu smrt neuvědomují tak, jako dospělí, nebo starší děti. Ale děti předškolního věku bych řekla je spíš tak nějak zbytečné tam brát, protože se domnívám, že moc nechápou kde vlastně jsou a co se tam děje.
Já jako malá na pohřby chodila docela i ráda. Dnes to moc nechápu, ale chodila jsem ze školy okolo hřbitova a vždycky, když jsem slyšela hudbu, tak jsem se šla podívat, jestli tam táta nemá na parkovišti auto(tzn.že se účastnil nějakého pohřbu). Když tam bylo, tak jsem tam šla za nim. Nějak mě bavilo pozorovat ty lidi a vůbec to na mě nepůsobilo nějak hrůzostrašně.
A co se týče odkryté rakve, to zrovna nemusím. Kupodivu v dětství mi to tak nevadilo jako teď. Když zemřela babička, byla jsem ještě dítě, tak jsem se šla na ní podívat a byla jsem docela v klidu. Když mi zemřela mamka, tak jsem neměla odvahu se jít na ní podívat. Chtěla jsem si jí pamatovat živou. Docela jsem i tátovi zazlívala, že jí nechal odkrýt rakev.
Myslím, že až od určitého věku.Nejdříve tak pod 10 let nebo ještě později.
Souhlasím s článkem výše, myslím si že dítě, které trochu chápe a zná blízkého člověka, mohlo by jít na pohřeb. Ale záleží na situaci.. Když mi umřel děda před 2 lety, bylo dceři 6, a synům 4 a 18m. Původně jsem si myslela, že dcera na pohřeb půjde,ale protože jsem syny nechávala u tchánovců, chtěla zůstat také u nich. Celé jsme to probraly a takhle se rozhodla. Na hřbitov chodíme všichni a zapalujeme svíčku. TAkže záleží asi na situaci a dítěti.