Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
velké děti, velké starosti
Většinou tady řešíme malé děti, ale všichni víme, že přísloví “malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti“ platí vždy stoprocentně. Teda všichni to ještě nevíte, ale vy, co ještě velké děti nemáte, tak to jednou určitě pochopíte.
Když byli kluci malí, tak jsem tomu tak úplně nevěřila. Říkala jsem si, jaká může být větší starost, než to, aby se ve školce nepočural, aby se ve škole dobře učil apod. Dnes už toto přísloví bohužel chápu. Dnes je starost, aby do té školy vůbec chodili, aby chodili domu např. spát.
Dnes jsem se totiž s prostředním synem Adamem tak trochu, no jak bych to napsala, prostě jsme si chvíli vyměňovali názory. Přes den měl zápasy s volejbalem a zítra je má taky. Přesto chce večer někam jít, neřekne ani pořádně kam a nakonec ještě z něj vyleze, že nebude spát doma. Nejdřív jsem mu to nechtěla dovolit, pak jsem chtěla, aby mi alespoň řekl, kde teda jako hodlá spát. Ani to mi nechtěl říct. Poslední dobou po večerech pořád někam chodí, tak mi je jasné, že má zřejmě nějakou holku a spát chce asi taky u ní. Já se domnívám, že v 17 letech je na to ještě docela mladej, ale prostě nemám vůbec žádnou možnost mu v tom zabránit. Starší syn také samozřejmě nespí vždy doma, ale alespoň mi vždy napíše, že domu nepříjde a kde bude spát(většinou u přítelkyně), ale tomu je už 22 let. Adam si vždycky myslel, že co dělá brácha, může dělat taky, ale nikdy nechápal, že je o 5 let mladší, tak úplně všechno dělat nemůže. Nejhorší je, že ve svěřování se někomu je dost introvertní, oproti strašímu synovi. Je problém třeba si s ním v klidu sednout a o něčem zásadním si popovídat, ať je to škola, nebo cokoliv jiného.
Tak nevím, jestli jsem moc náročná a přísná? Zda ho mám nechat být, nebo se s ním hádat? Ale mám pocit, že stejně nic nevyhádám,když chce někam jít, tak prostě jde. Přece ho nemůžu doma zamykat, to by se taky jednou nemusel domu vrátit vůbec. To už jsem také zjistila, že v tomto věku je strašně nebezpečné být příliš tvrdý. Těmto “dětem“ vůbec nedělá problém se sebrat, a aby se rodičům pomstily, tak prostě odejít z domova.
Ještě že má Adam alespoň ten sport, na kterém mu hodně záleží a to mu brání v tom, aby například chodil do hospody a pil alkohol apod. Kdybych alespoň mohla čerpat zkušenosti se starostmi se starším synem. Jenomže já mám sice 3 syny, ale oni jsou všichni tak úplně jiní a na všechny si musí člověk vytvořit jiný přístup, jiný druh komunikace.
Jaký máte názor, mám ho bez řečí pouštět, nebo alespoň dát najevo, že se mi takové chování nelíbí? Máte také problémy s odrostlými dětičkami? Jak je řešíte, je doma křik, nebo se to u vás řeší poklidnou domluvou? To by se mi líbilo, ale nějak na to nemám. A co demonstrativní útěky z domova, už s tím máte také zkušenosti?