Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
velké děti, velké starosti
Většinou tady řešíme malé děti, ale všichni víme, že přísloví “malé děti, malé starosti, velké děti, velké starosti“ platí vždy stoprocentně. Teda všichni to ještě nevíte, ale vy, co ještě velké děti nemáte, tak to jednou určitě pochopíte.
Když byli kluci malí, tak jsem tomu tak úplně nevěřila. Říkala jsem si, jaká může být větší starost, než to, aby se ve školce nepočural, aby se ve škole dobře učil apod. Dnes už toto přísloví bohužel chápu. Dnes je starost, aby do té školy vůbec chodili, aby chodili domu např. spát.
Dnes jsem se totiž s prostředním synem Adamem tak trochu, no jak bych to napsala, prostě jsme si chvíli vyměňovali názory. Přes den měl zápasy s volejbalem a zítra je má taky. Přesto chce večer někam jít, neřekne ani pořádně kam a nakonec ještě z něj vyleze, že nebude spát doma. Nejdřív jsem mu to nechtěla dovolit, pak jsem chtěla, aby mi alespoň řekl, kde teda jako hodlá spát. Ani to mi nechtěl říct. Poslední dobou po večerech pořád někam chodí, tak mi je jasné, že má zřejmě nějakou holku a spát chce asi taky u ní. Já se domnívám, že v 17 letech je na to ještě docela mladej, ale prostě nemám vůbec žádnou možnost mu v tom zabránit. Starší syn také samozřejmě nespí vždy doma, ale alespoň mi vždy napíše, že domu nepříjde a kde bude spát(většinou u přítelkyně), ale tomu je už 22 let. Adam si vždycky myslel, že co dělá brácha, může dělat taky, ale nikdy nechápal, že je o 5 let mladší, tak úplně všechno dělat nemůže. Nejhorší je, že ve svěřování se někomu je dost introvertní, oproti strašímu synovi. Je problém třeba si s ním v klidu sednout a o něčem zásadním si popovídat, ať je to škola, nebo cokoliv jiného.
Tak nevím, jestli jsem moc náročná a přísná? Zda ho mám nechat být, nebo se s ním hádat? Ale mám pocit, že stejně nic nevyhádám,když chce někam jít, tak prostě jde. Přece ho nemůžu doma zamykat, to by se taky jednou nemusel domu vrátit vůbec. To už jsem také zjistila, že v tomto věku je strašně nebezpečné být příliš tvrdý. Těmto “dětem“ vůbec nedělá problém se sebrat, a aby se rodičům pomstily, tak prostě odejít z domova.
Ještě že má Adam alespoň ten sport, na kterém mu hodně záleží a to mu brání v tom, aby například chodil do hospody a pil alkohol apod. Kdybych alespoň mohla čerpat zkušenosti se starostmi se starším synem. Jenomže já mám sice 3 syny, ale oni jsou všichni tak úplně jiní a na všechny si musí člověk vytvořit jiný přístup, jiný druh komunikace.
Jaký máte názor, mám ho bez řečí pouštět, nebo alespoň dát najevo, že se mi takové chování nelíbí? Máte také problémy s odrostlými dětičkami? Jak je řešíte, je doma křik, nebo se to u vás řeší poklidnou domluvou? To by se mi líbilo, ale nějak na to nemám. A co demonstrativní útěky z domova, už s tím máte také zkušenosti?
Majulko, mám doma dceru, které je skroo 17,5. Taky řešíme odchody a příchody, kde bude spát, kam půjde, kdy přijde… Zatím to bylo o dohodě, víceméně jsem ji pustila všude. Ale dohodly jsme se, do kdy bude doma. Jenže minulý týden naši dohodu porušila a využila dne, kdy jsem doma nebyla (byla doma s dospělým bráchou) a zmizela s třídní partičkou víceméně na celou noc. Takže to pak hned po mém příchodu domů dost důrazně slyšela, že takhle tedy ne. Takže jsem jí přidala domácí práci, protože když má čas flámovat, tak může mít čas na práci. A v pátek jsem jí pustila k jejímu chlapci – za jasných podmínek, které splnila. On ten chlapec u toho minulý týden nebyl, tak jsem měla pocit, že bych trestala i jeho… Ale včera se zmiňovanou partičkou nikam nešla.
Jo, je to složité to správně vybalancovat. 😀
tohle rčení platí opravdu 100%..měla jsem divokou pubertu a jednou mi mamka v afektu řeka,že mi přeje dceru a ať je stejná jak já..čím je dcera starší,tím více chápu jak to myslela.. je to dost o důvěře.také jsme jezdívali pařit na chaty,mobily nebyly,jen ta důvěra..a mám pocit,že naše děti nám ,,patří“ jen do určitého věku,potom je to už jen na nich..než řeknu v něčem ne,snažím se v duchu si říct,proč chci říct ne/hrozí nebezpečí?lže mi?není na ni spolehnutí?/ nebo chci prostě sobecky,aby byla se mnou doma….ale jiné to určitě bude za těch pár let,zatím neřešíme přespávání u kamarádek či kamarádů…
Radko zasmála jsem se, jak jsi psala, že ti vaši nic nedovolili, tak jsi šla s prvním blbem, jen abys utekla. Ono si totiž nevybereš. Naši mi sice dovolili mnohem víc, nebránili mi užívat si a já stejně otěhotněla s prvním blbem na kterýho jsem narazila. Takže nakonec jsme dopadly stejně.
Já potom zase našim spíš zazlívala, že mi trochu nebránili. Ne že bych jim to někdy řekla, ale sama jsem si to říkala několikrát. Tak proto možná se snažím kluky na různá nebezpečí upozornit. Efekt zatím nedokážu rozpoznat. No babička zatím nejsem.
no vždyť ti říkám, že bude hůř:-) já vždy trvala jen na tom, že musím mít kontakt na někoho, s kým má být. ten můj strach pochopil, když jsem byla já na operaci, sebrali mi do trezoru mobil a dva dny nevěděl, jestli vůbec žiju. od té doby chápe, že má zvednout mobil nebo dát sám vědět:-)
současnost: dva dny se mu snažím dovolat, mobil vypnutý. jako správná hysterka už mám šílené představy co vše se mu stalo. teď došel – mamko, mám dluh na telefonu tak mi ho vypli. já čekala, že řekne – dej mi na to. ale on, že se stavil jen abych neměla strach. nevím co se stalo. že by dorazil rozum? nebo dokonce zodpovědnost? a to je mu už 25.
Musím s vámi souhlasit se všemi. Radko máš úplně pravdu, nechci mu zakazovat si užívat, je mi jasný, že je ve věku, kdy by si měl užívat volnosti, svobody. Ale nechci, aby to bylo bez pravidel. Aby se to stalo vše úplnou samozřemostí. A právě kvůli té budoucnosti. Aby nedošlo k tomu pití, fetování apod.
Nakonec jsem si s ním ještě před odchodem promluvila. Šel mi pomoct do kuchyně s nějakou prací a to je vždycky nejlepší příležitost si popovídat. Tak jsme si vysvětlili, že chci alespoň aby mi řekl kde je a s kým je. Vždycky to po klukách chci, nemusí samozřejmě říkat celou partu, stačí jeden kamarád, abych měla na někoho s kým je kontakt, kdyby se syn nevrátil do nějaké doby, kdy už by se vrátit určitě měl.
Adam už to má lepší v tom, že jsem trochu zvyklá od staršího syna. Ten mě zbavil takového toho velkého strachu, když se nevrací v době, kdy by se měl vrátit. Ale většinou napsal, že se zdrží, alespoň to vyžaduji. Kluci mají z loňska trochu ošklivou zkušenost, kdy zmizel na několik dní jejich kamarád a zároveň příbuzný. Po šesti dnech ho našli v koupališti utopeného. Bylo to na jednom klučičím čundru, kde teda naši kluci nebyli. Bylo mu právě 17 let a v noci odešel z hospody a víckrát ho nikdo neviděl. Je to teda hrozná zkušenost, ale kluci tím trochu víc chápou ten můj strach.
Mně teda tentokrát i trochu zarazilo, že chce spát u holky, se kterou prý nechodí. Tak jsem mu řekla na takové chování jen svůj názor a nakonec ať si to v hlavičce přebere jak chce. Vždycky počítám s tím, že alespoň 10% by si z toho mého názoru mohl vzít k srdci a to by mě docela stačilo. Musí si na lecos přijít sám, oni je ty naše zkušenosti vůbec nezajímají, chtějí je mít prostě taky 🙁
A s těmi útěky. Na jaře jsem se trochu víc pohádala s nestarším synem a asi jsem už byla tak vynervovaná, že jsem to přehnala, vím o tom.On teda trochu taky. Ale měli jsme v práci docela hodně problémů a prostě hodně práce a pak stačí maličkost a nervy prostě nevydrží. Syn se sebral a odešel. Bylo to v noci. Nemohla jsem se mu dovolat, vypnul si mobil. Vůbec jsem nevěděla co mám dělat, chtěla jsem ho jít i hledat, ale nevěděla jsem kam. Napsala jsem mu alespoň sms, kterou jsem dost dlouho vymýšlela. Je strašně těžké napsat to správné. Bála jsem se i, aby si něco neudělal.Tu sms si přečetl a asi zabrala. Kolem jedné hodiny ráno přišel. Prý chodil po městě. Byl v dost špatném psychickém stavu, tak mě to pak bylo strašně líto, ale bylo to takové vyvrcholení našich delších neschod. Jak se říká, vše špatné je pro něco dobré. Alespoň jsme si lecos vysvětlili a domluvili si nějaká pravidla. Od té doby je to o poznání lepší.
já sem zkusím napsat ještě svoji osobní zkušenost a názor. proč máte strach je nechat spát mimo domov? já vyrůstala v děsně puritánské rodině. jednou jsem měla tu odvahu (bylo mi kolem 18ti) a řekla jsem mamince- proč nemůžu přijít až o půlnoci? když se budu chtít někým nechat osouložit (ano, takhle drzá jsem byla) tak je lepší v pravý poledne, protože rodiče bývají v práci. neuspěla jsem. skončilo to tím, že jsem si narazila prvního blba, kterej měl byt a mohla jsem vypadnout odtam, kde mě hrozně omezovali a kde bych nikdy nebyla dospělá. do jiného stavu jsem paradoxně přišla v poledne, protože rodiče trvali na tom, že do osmi budu doma. podotýkám, že jinak byl náš vztah s rodiči láskyplný, ale tohle prostě rozhodlo. to omezování, z mého hlediska tehdy ale i teď nesmyslné.
Já mám sice děti ještě malé..ale má zkušenost z mládí…. 🙂
Kdybys napsala, že mu je čerstvých 15, tak neřeknu… ale 17 let? Já sama jsem od nějakých čerstvých 16 let jezdívala na víkendové akce jako instruktorka, nebo i s kamarádama bez oddílu prostě “pařit“.. nebo na dvoutýdenní přechody třeba Tater, kde jsme spali prostě kde se dalo, nejčastěji pod širákem… a mobily nebyly a nikdo o mě vlastně nevěděl, kde přesně jsem… Chodila jsem na zábavy, vracela se i nad ránem, jediné, co jsem musela splnit je vždy dopředu ohlásit čas, do kdy budu doma a ten dodržet…. a ať jsem přišla kdykoliv, tak ráno prostě fungovat (to bylo nejdtěžší, občas mě naschvál budili v 7 hodin, že je potřeba umýt nádobí… ale vzpomínám na to s humorem…).
Dnes se děsím, až tohle nastane u mých synů, nicméně o to lehčí je, že existují mobily a vždy děti mají možnost dát vědět, kde jsou a v kolik přijdou…
V 17 letech mi to nepřijde tak strašné, pokud teda ctí pravidlo, že řekne, kde je a kdy přijde.
A když mi jedna známámvykládala, že svému “ještě ne patnáctiletému“ synovi dovolovala návštěvy jeho devatenáctileté slečny přes noc u nich doma… tak to jsem nechápala, tohle mi přišlo moc… 🙂
ctiradka
Souhlasím s Radkou. Je to pravda. Ale jak to vyřešit v sobě stále nevím. Zkrátka mám o to již dospělé dítě strach a jsem samozřejmě raději, když vím kde je, s kým je a kdy přijde. U nás to naštěstí funguje, tak nějak to samovolně kombinací tolerance a dohod přišlo.
Chce to věřit dítěti a držet se určitých nastavených dohod. Taky je fajn osobní přístup. Sama když se někde zdržím pošlu sms, když jedu na dělší cestu a dorazím, pošlu sms že jsem na místě apod. Dělám to já, manžel a tak nějak automaticky to dělají i děti.
Zákazy nic neřeší, to je všem jasné. Zase na druhou stranu tam, kde dohody nefungují není možné, aby se maminka trápila, v noci seděla u okna a vyhlížela dítko, kdy se uráčí vrátit ze zábavy. To by nikam nevedlo. V případech kdy to zkrátka jinak nejde a protéká to mezi rukama určitě není na škodu zajít do nějaké poradny a promluvit si o problému s odborníkem. Třeba pak uvidíme věci zase z jiného úhlu.
Toto je věk, kdy mají děti na průšvihy nárok. Kdy jindy si vše vyzkoušet než teď?
Zkuste stanovit pravidla, která budou akceptovatelná pro obě strany.
holky, až budou ještě starší, budou ještě větší problémy:-) co vidíte za problém v tom, že v 17ti nepřijdou domů, když to předem řeknou? fetují? kradou? chlastaj? nebo jsou to féroví kluci kteří si jen chtějí užít? ne nadarmo je v novém obč. zákoníku, který bude platit od 1.1.2014 možnost být “uznán svéprávným“ jak tomu říkám už od šestnácti. a rodiče budou mít smůlu. když se uživí, nemaj mu do čeho kecat. od 15ti jsou trestně zodpovědní, můžou oficiálně souložit, ale na to, aby jim rodiče povolili přespát u kamaráda nebo přítelkyně jsou nesvéprávní. a nechci slyšet – dokud tě živíme, budeš poslouchat. to je něco strašného v souvislosti s tím jestli může někam jít, někde přespat. beru to ohledně povinností – pokud tě živím, pomůžeš tuhle a tady, zavoláš když nepřijdeš včas, budeš se podílet na chodu domácnosti apod. ale zakazovat?
ani nevíš jak ti rozumím, klukovi je 17 a také dojde na třecí plochy, včera chtěl také vyrazit a já mu nepovolila…byla to reakce na jinou věc protože většinou jsem ho všude pustila…
Vašík je naštěstí z těch co se bouří, ale zatím “poslouchá“ v tom zásadním, nebyl opilý, domů jezdí v čas kdy se dohodnem atd. má mladší holčinu a ta nikam moc nesmí tak tím to máme také vyřešené (ted zrovna přišla sms k svátku co začíná milá maminko asi padnu 😀 jsem ho nějak vnitřně přivolala) …ale vím že naprosto horší puberta bude s druhým synem ted je mu 12, ale má jinou povahu a v tomhle mnohem horší…a také rozdíl pěti let jako u vás…
ale na druhou stranu mám kamarádku co má kluka co je stejně starý jako Vašík a utíká z domu, jak se cokoliv nelíbí i to že řeknou že odjedou večer na dovolenou on si asi něco domluví a pak to změní na ráno a on jim zdrhne a překazí to….doma jim přespávají většinou různé existence, ale ona je ráda protože ví aspoň že je v pořádku( jen pro upřesnění jsou to křestani, žádná pochybná rodina)
takže proto je mi jasné že to svoje co mi vadí není až tak šílené když to porovnám s ní…i ze školy ho vyhodily v prváku….
takže holka přeju pevné nervy, je těžké mluvit o tom a radit protože na každého platí něco jiného…sama musíš odhadnout co a jak…snažila bych se nastavit určitá pravidla, třeba najít vhodnou chvilku a zkusit si s ním promluvit, vysvětlit mu své pocity, a najít nějaký kompromis….oaosbně bych to jen tak nenechávala jen najít jak na to….
i třeba aby přespal ale aby jsi aspon tušila kde bude, takhle kamarádky jiné kluk je také stejně starý a jezdí už po horách s klukama, popíjí a užívá si ten věk – ale zase mají dohodnuto ke a jak je, zná kamarády nebo jejich rodiče a ví co by neměl přesáhnout
takže je to jedno od druhého….