Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Prosím o radu, jak na zlé vzpomínky
Dnes Vás poprosím o radu a předem poprosím všechny citlivky – tj. citlivé a přecitlivělé osůbky, aby si ihned překlikly a nečetly moje psaní dál…. prosím, překlikněte… teď….
Nedokážu a neumím se vyrovnat s tím, co jsem viděla a zažila. Mám na mysli – s mojí maminkou, s jejím onemocněním. Pořád se mi to vrací. Velmi často to mám před očima. Zdají se mi děsivé a ošklivé sny. V noci se probouzím celá mokrá, pyžamo přilepené na těle… a zdá se mi o mamince, jak trpí… pořád se mi to vrací….
Nejsem zdravotník, nejsem ani sestřička, ani doktorka a tak jsem neměla tušení, co to obnáší a jak to vypadá, když někdo umírá na zhoubné nádorové onemocnění. Pravdou je, že jsme maminku měli doma a tak jsme to viděli v přímém přenosu na vlastní oči (žádná nemocnice).
Umíte mi některá (např. zdravotní sestřička) pomoct nebo poradit… jak se s tím vyrovnat… jak to pojmout… co si mám v duchu říct… na co mám myslet…
Padmé, ty jsi citlivá osoba. Stále jsi se s tím nedokázala smířit. Ono to není jednoduché, když odejde blízký, milovaný člověk.
Asi by bylo nejlepší, poradit se s odborníkem,s někým si o tom popovídat. Dostat to ze sebe.
Ivčo, děkuji Ti za tvé řádky, tak nějak mě uklidňují (nevím, jak jsi to udělala).
To, že jsi napsala, že i teď ty některé pacienty “vidíš“… asi i to mě uklidňuje…
Víš, nemyslím si, nedomnívám se, že bychom s maminkou něco nevyřešily nebo něco nedořešily, ve smyslu – že by zůstalo viset něco ve vzduchu. Měly jsme hodně času – předtím – spoustu věcí probrat a o spoustě věcech mluvit. Mám pocit, že jsme si řekly všechno.
Padmé, ty jsi velmi, velmi citlivý člověk, s velkou empatií a to je velká “nevýhoda“ v tom, co jsi prožila s maminkou. Viděla jsi celé dny jak umírá. Něco jiného by bylo, kdyby zemřela v nemocnici, kam bys za ní chodila na návštěvu třeba denně na hodinu. Viděla bys jí jinak. Sestřičky by jí upravily v posteli a dostala by před návštěvou “nějakou injekci“. Myslím, že by ses s tím vyrovnala daleko lépe, vzhledem ke své povaze. Neodsuzuju ale to, žes jí měla doma, naopak to považuju vzhledem k její nemoci za velkou statečnost a oddanost vůči ní (mnoho lidí to nezvládne a proto umírají jejich příbuzní v LDN, ale ani to neodsuzuju).
Nejsem psycholog, ale spoustu let jsem pracovala jako sestra v LDN, kde jsem viděla desítky lidí umírat na rakovinu. Pár, těch, kteří mi nějak přilnuli k srdci, mám na očích doteď.
Jak se s tím ve tvé situaci vyrovnat? Myslím, že jsi tak daleko, že bys skutečně měla vyhledat psychologa. Nemyslím, aby tě nacpal lékama, ale podle mě to chce se vyzpovídat. Každý to má jinak. Lien to musela ze sebe vykřičet a rozmlátit – i to je způsob.
Každopádně něco bys dělat měla. Je to tak jako tak stres pro tvé tělo a to je negativum pro tvé tělo. Stres je spouštěčem všeho možného, i zlého. Není dobré se tím trápit dlouhou dobu. Zkus najít nějakého dobrého psychologa. Nebo – ale to je věc, kterou ne každý “ocení“ či věří – vyhledat kartářku (ovšem skutečně dobrou) či jinak založeného člověka, zkusit něco “mimo trochu chápání vědecky založené společnosti“. Třeba je něco, co jsi ty nebo maminka si nestihli říct a proto tě to pronásleduje ve snech, což je vcelku nejjednodušší cesta, jak se k němu přiblížit. Nevím, jak dalece na tohle věříš, je to můj názor, kterým bys také mohla přijít na to, co je příčinou.
Přeju ti, aby jsi co nejdříve přijala smrt své maminky jako nevyhnutelný fakt, se kterým jsi ty sama nemohla, kromě hluboké psych. podpory, nic udělat.
Lidé se se smrtí vyrovnávají různě. Třeba můj děda, vitální to člověk, bez nemocí, které by spěly nějakým způsobem k jeho rychlému konci, zemřel rok po smrti mé babičky, jeho ženy(měla rakovinu žaludku). Zemřel žalem. Nedokázal se s tím vyrovnat, nenavštívil psychologa, nehledal pomoc, navenek se tvářil, že je v pořádku a pak najednou ležel v posteli, ze které už nevstal.
Nepřihlášená Ivča
Moc Vám všem děkuju za Vaše reakce. Pročetla jsem si ty vaše řádky a pročtu si je určitě znova.
Chtěla bych jen připsat, že se mi to neděje pořád. Jsou noci, které jsou klidné a spím úplně normálně a i se mi někdy stane, že se mi zdají hezké sny.
Asi to neumím úplně dobře popsat…
Nezlobím se na maminku, že odešla. Tohle mám (vnímám) spíš naopak – že to tak dlouho nevzdávala, co vydržela, co dokázala překonat a jak dlouho se s tím prala. Byla neuvěřitelně statečná.
Já jsem nikdy předtím neviděla tolik utrpení a tolik bolesti, nikdy předtím jsem si nedokázala ani náhodou představit, co se bude dít. Když maminka zvracela celé dny i noci, třeba třicetkrát za sebou, hrdlo měla úplně spálené, že nemohla vůbec mluvit, byla tak vyčerpaná a slabá, že nedokázala vstát z postele. Nemohla nic, nemohla se najíst, nemohla se napít, nemohla spát. A bylo to v týdnech, to nebyla jedna strašná noc.
Proto jsem asi zmínila ty zdravotní sestřičky, protože ony se s tím potkávají, vidí to, jsou u toho a musejí to nějak zpracovat a jít dál.
A k tomu vyplakání se… já se pláči nijak nebráním, když to na mě přijde, tak bulím a bulím… Chci říct, že si to nezakazuju, ani se tomu nevyhýbám…
padmé vidím to podobně jak Lien.jako zdravotník bych ti doporučila nějakého psychologa.jako člověk,který si to prošel,to vnímám jako odpuštění…mě to trvalo asi osum,devět let,než jsem s tím smířila a paradoxně mi pomohla teta,která mě zavezla na hřbitov a já mamce nadávala,za to,že mě opustila a nechala mě tady….od té doby bylo spaní klidnější,vzpomínky hezčí…takové to smíření se….stejně ale když ti to teď píšu,tak mi tečou slzy….
Padmé, mě jen napadlo, jestli máš sama v sobě vyřešené “rozloučení“… Mi připadá, že právě nejsi smířená, že už tady maminka není.
Mě letos v létě zemřela babička, kterou jsem měla ráda, a která měla ráda mě.
Sice neumřela na rakovinu, ani jsem ji neměla u sebe, nevím tedy, čím sis prošla. Babička žila u strejdy. Ale poslední cca měsíc )nejdříve v léčebně, potom v enmocnici), když byla nejdříve jakože při vědomí, ale totálně mimo neschopná se ani napít natož sama jakkoliv obsloužit… a podruhé, když už byla v komatu…. tak jsem jí hladila a říkala, jak ji mám ráda. Po té návštěvě, kdy byla v komatu, jsem věděla, že jsem ji jistě viděla naposled, chodila jsem po tom městě (bylo to jiné město, než žiju, v tom městě jsem nikdy předtím nebyla na procházku) a “loučila jsem se s ní“… Myslela jsem si, že to mám v sobě srovnané, že už tady není. Ale taky pořád nemám. Pořád mám před sebou babičku v tom komatu, vypadala krásně, jakoby spala…ale najednou začala kašlat, tep ji najednou během sekundy spadnul o 20 dolů….byla to sekunda, ale já jsem najednou měla strašný strach, že mi tam umře, když ji držím za ruku.. A přitom jsem si celou dobu říkala, že by to pro ni bylo určitě krásné, kdyby umřela zrovna v tu chvíli, když je tam s ní někdo, koho měla ráda, než když je tam sama…. A najednou jsem se tak vylekala.. samotnou mě tohle konkrétně mrzí, že jsem “zklamala“, že jsem se lekla, že by mohla umřít mi v náručí, že se mi ulevilo, že “jen“ kašlala….že bych to nezvládla… Přijde mito ode mne asi sobecké…nevím… i když jsem si tehdy myslela, že jsem se s babičkou rozloučila a že jsem smířená, tak nejsem…..
Možná poto mě napadlo, jestli to taky není problém u Tebe.
Tohle vypadá na dost drastické trauma. Přeci jenom maminka je nejbližší osoba a dívat se na to, jak trpí, tak věřím, že zanechá na člověku dost hluboké šrámy. Já bych poradila najít si terapeuta. Ono to zní strašně, ale je to lékař jako každý jiný. Jestli se budíš i v noci zpocená, tak se obávám, že by se to mohlo zhoršovat. Myslím, že nestačí jenom si něco říci a nebo nějak začít smýšlet.
Myslím, že si tvá rodina zaslouží, abys byla jako jejich mamka v pohodě. Přeci to musí taky pociťovat, že ti není dobře. A lékař to s tebou probere a právě on by ti měl poradit, jak smýšlet, co si říkat a hlavně jak sama se sebou pracovat.
čtenářka
padmé, nepomůže nic, jen čas. mě se ty vzpomínky vrací už 21 let. ale rok od roku je to méně často, méně bolestné. mě když se dostaly do hlavy, tak jsem se snažila přešaltrovat na nějakou pěknou vzpomínku a teď už to celkem jde.
na to pomůže jediné, prožít si ty pocity, které si prožít nechceš, ne to “odehnat“ nebo čekat, až to přejde, naopak pěkně jít dovnitř do toho, ano i když máš pocit, že tě to roztrhá, že ti nepřísluší mít “takové“ pocity (u mně byl třeba nejvýraznější vztek, ano vztek na ní, že si dovolila umřít – představ si to jak jsem špatná 😉 a až za ním, když jsem rozmlátila půl stodoly a křičela na celou ves) až za ním byla ta bolest, o které jsem myslela, že mě roztrhá na kusy, jako kdyby se zastavil čas, je to asi nepřenosné, neumím to lépe popsat, takový ten filmový záběr, kdy se všechno zastaví i věci letící vzduchem a slyšíš jen hlasitý dech, to trvalo věčnost a pak přišel pláč, ale očistný, ne takový, který do té doby, dusivý znemožnující i mluvit. Opravdu očistný, úlevný, od té doby můžu vzpomínat i bez brečení a lítosti. Ale prvně musí ven to, co nechceme, aby v nás vůbec bylo – vztek, STRACH. Tyhle věci vězní bolest uvnitř a čím déle tam je, tím více se schovávají.
Moje doporučení, pokud nemáš místo, kde se můžeš vykřičet a něco rozbít bez toho, abys někomu ublížila, tak si ho najdi a udělej to (les, půda, nějaká samota), klacek do ruky a šup do představ, co se všechno dělo. Někomu stačí křik, většinou je lepší i do něčeho mlátit a klidně být i sprostá, prostě to vydat. Lien
sestřička nejsem takže asi neporadím….věty typu to chce čas, že vše zahojí…i to že jí už nic nebolí a je jí dobře…znáš, slyšela jsi několikrát ale nepomáhá….je to už delší doba, takže by to mělo se trochu “uklidnit“ bolet smutnit, ale při vzpomínkách už tam i mít takový ten úsměv…
tohle co popisuješ není normální( nemůžu nijak posoudit osobně, jen z pohledu nezkušeného)….padmé zašla bych asi za někým kdo ti s tím poradí at už psychologem nebo jiným mágem…sama se s tím pereš a žekla bych že tam něco máš zaseknuté…..drž se..