Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Učitelky, učitelé, jste tu?
Nějaká školní či školková témata tu řešíme každý týden. Často se v nich zapojujeme se svými rodičovskými pohledy, občas zavzpomínáme na to, jak jsme něco viděli ještě jako děti. Pokud se zrovna nezapojí i bamiska nebo pavlinkav, pohled z učitelské perspektivy většinou chybí, přitom učitelek je tu určitě víc. Ozvete se?
Na koho se na VD obrátit se školními a školkovými dotazy?
Padmé, a já myslela, že původní profesí jsi “úča“ 😀 Já tě vidím jako učitelku češtiny. Prostě si nemůžu pomoct. Nevím, co děláš, vím, že neučíš, ale tak nějak jsem si to myslela, že máš pajdák 😀 *
Petro, nejsem učitelka, přesto si dovoluji napsat. Vyrostla jsem v učitelské rodině. A odmala jsem vnímala učitelskou atmosféru. Měla jsem to obrovské štěstí, že u nás v rodině to nebylo postižení, ale dar.
Moje maminka děti milovala. Teta taktéž. Sestřenka jakbysmet.
U nás doma byly děti všichni. Mám na mysli “moje děti“ byly všechny děti – jak ze třídy, tak my (doma). A u nás doma se řešilo všechno – od ořezaných pastelek, obalených sešitů, nepozornosti při hodinách, od svačin – nesvačin, přítomnosti rodičů na třídních schůzkách…..
Myslela jsem si, dlouho jsem si myslela, že takhle je to “normální“…. až mnohem později jsem zjistila, že takhle “osobní“ to není….
Ale my jsme to v rodině měli a připadalo mi to správné.
Dám příklad: moje maminka měla ve třídě kloučka, který onemocněl a byl hospitalizován v nemocnici, ve středu – v době návštěv – se za ním zastavila. Donesla mu pastelky a omalovánky.
Jiný příklad: měla ve třídě kluka, jehož rodiče zásadně nechodili na třídní schůzky, tak se po třídních schůzkách vypravila k nim. A zjistila, že ona dotyčná maminka má čtyři děti (mladší), nestíhá a neví, co dřív. Takže s ní ty věci probrala na místě a pak si kloučka vzala na doučování, ve svém volném čase, po odpolednách.
Všechny “její“ děti vystudovaly. Ať už střední nebo vysoké školy. A všechy se vracely, k nám domů. Byla jsem na to zvyklá. Fakt mi to připadalo “normální“.
Když u nás doma zazvonila holka s kočárkem, bylo jasný, že je to mamky žačka a jde se pochlubit miminkem. Když u nás zazvonil habán, bylo jasný, že je to mamky žák. Její děti se k nám domů vždycky vracely.
I když byly velcí, vdaní, ženatí, po vysoké škole, přišly a zazvonily.
Mou největší potěchou bylo, když jsem jednou jela autobusem domů (ze SŠ) a děti, které se v autobuse bavily, nevěděly, kdo jsem a mluvily o mojí mamince. A když jsem z úst těch dětí slyšela: “To byla nejlepší úča na světě….“ , cítila jsem se … nepopsatelně krásně….
jsem tu…..jen ono jak co odpovídat, přeci jen každá školka jede trochu jinak….to vidím i díky své nové práci…
Nějaká školní či školková témata tu řešíme každý týden. Často se v nich zapojujeme se svými rodičovskými pohledy, občas zavzpomínáme na to, jak jsme něco viděli ještě jako děti. Pokud se zrovna nezapojí i bamiska nebo pavlinkav, pohled z učitelské perspektivy většinou chybí, přitom učitelek je tu určitě víc. Ozvete se?
Na koho se na VD obrátit se školními a školkovými dotazy?