Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Kam jdete, když je Vám \"ouvej\"?
Ahoj a pěkný večer Vám všem,
tak mě tak napadlo – v souvislosti s diskuzí od Nuninky na téma sourozenců – kam jdete Vy, když je Vám “ouvej“?
Obracíte se na své sourozence? Nebo máte kamarádku, které všechno řeknete? Nebo se z toho vypíšete na VD? Nebo jste uzavřené a neřeknete nahlas ani “píp“?
Každá z nás má občas nějaký problém (ať už doma nebo v práci) nebo přijde splín (tzv. smutnílek), jak to řešíte Vy? Vypovídáte se, vypíšete se a je Vám líp? Nebo to v sobě “dusíte“?
A ven s tím…. jsem zvědavá… 😉
Teď nejvíc chlap, pak ségra a kamarádka…mamka taky někdy…záleží o co jde…
Pádmé, však já to vím, ale když je to pořád… Navíc, asi pro to opravdu pochopení nemám neb mi to vlastní není a o tom to je :-). Kšanda
Kšando, zaplať Pán Bůh, že to tak je, že na tom “mít rád“ se nic nemění. Dáte si obě čas, oddechový “time“ a za nějakou dobu zase “navážete“ … a to je dobře :-).
Dobře vím, že trpělivosti a toleranci se člověk učí, já se učím pořád! 😀
Mimochodem – nevím, jestli to znáš i od někoho jiného, než jen u své maminky, ale lidé, kteří začnou hrát nějakou počítačovou hru, naprosto ztrácejí pojem o čase ;-). To není úmysl! To je tím, že jsou vtaženi do děje, do hry, řeší nějaký úkol a nevnímají, kolik je hodin :-). Domnívám se, že to není o tom, že by se Tě úmyslně chtěla dotknout.
Pádmé, tak v tom máš úplnou pravdu. Jen u nás je té vzájemné tolerance potřeba opravdu hodně, takže prostě někdy dojde (aniž by se stalo něco neobvyklého). Ale obě víme, že to neznamená, že jsme se přestaly mít rády, ale prostě jen potřebujeme čas na nasbírání nových sil:-). Kšanda
Majulko, já asi nejsem ta pravá, která by mohla říkat, jestli je to normální nebo ne. Ale já to tak mám, já to tak cítím, tak jsem Ti to upřímně napsala.
Maminka mi chybí… a moc…
A tím, že s ní v duchu mluvím, mám někdy trochu pocit, jakoby tu se mnou byla pořád. Tím, že ty své myšlenky formuluji a dávám věcem pojmenování, pomáhá mi to srovnat si to v hlavě (když něco řeším nebo nad něčím dumám).
Majulko, já nevím, jak to máš Ty, ale já většinou cítím nebo tuším, co by mi na to maminka řekla….
To je krásné… s tou Tvou kamarádkou… 🙂
Je úplně skvělý, že Ti to řekla, že Ti to dokázala a chtěla říct. Tohle jsou moc hezké okamžiky :-). Chápu, že Tě to potěšilo. Ono je to takové něžné pohlazení :-).
Padmé tak to jsme na tom opravdu stejně. Já snad nemám jediný den, abych si na mamku nevzpomněla a to je to už přes osm let. Taky někdy s ní mluvím a svěřuju se jí se svými starostmi ještě teď a hlavně když mi je hodně ouvej. Tak nějak mi to pomáhá i když chybí ta odezva 🙁 Tak jsem myslela, jestli je to normální, tak asi teda jo 🙂
A ještě ke kamarádkám. Nedávno jsme seděly s kamarádkama někde v kavárně a jedna kamarádka tam najednou řekla, že když se před lety rozhodovala jak řešit jednu svou životní situaci, že se sebrala a přijela ke mně. Potřebovala si prý s někým promluvit, poradit. Já jí prý tenkrát strašně pomohla v rozhodování a tak nějak, že si věřila a nebála se budoucnosti, po tom co si se mnou popovídala. Já byla docela překvapená, protože jsem doteď netušila, že ten náš rozhovor byl tenkrát pro ni tak důležitý. Tak mě to docela i potěšilo, že jsem jí pomohla a udivilo, že jsem se to dozvěděla až po asi čtyřech letech 🙂
Majulko, díky, že ses rozepsala :-). Hezky se mi to četlo, ty Tvoje řádky :-).
Ano. Také já postrádám svou maminku. Hodně jsme si rozuměly a byly jsme si blízké a často, hodně často na ni myslím nebo s ní v duchu mluvím. A vypadá to, že si naše maminky byly podobné, protože i moje maminka uměla vyslechnout, říct svůj názor, ale nikdy po mně nechtěla, abych se tím řídila. V rozhodování či volbě řešení mi nechávala volnost.
A k těm kamarádkám – u těch opravdu blízkých osůbek mi to také nevadí a ani mě to neobtěžuje, když se mi s něčím svěří, chtějí znát můj názor nebo úhel pohledu. Takové výměny mohou být dobré k zamyšlení, k zastavení, k úvahám na různá témata.
Peťko, děkuji za odpověď. A dávám Ti za pravdu v tom, že ty větší nebo velké děti mají občas zajímavé postřehy, dobré nápady a hlavně – jsou otevření :-).
Kšando, děkuju za vysvětlení, jsi hodná, že jsi napsala. Rozumím Ti, jak to myslíš. Ta rozdílnost povah dělá své. Marná sláva, je to tak. Ona je zapotřebí tolerance z obou stran.
Tak jsem si četla vaše reakce a i když jsou rozmanité, je dobře, že často je to manžel, či přítel, ten by měl být asi nejblíž, když vše funguje tak jak má.
Peťka se může svěřit a vypovídat už i dceři, to je taky prima, když tak vztah mezi maminkou a dcerou funguje. Já se také už můžu vypovídat synům, také už jsem toho využila 🙂 a i byla docela mile překvapená, jak dospěle reagovali. Že v nich už můžu hledat i oporu.
Kolegyně jsou tu také docela často, no jak jinak, když s nimi strávíme tolik svého času.
Je pěkné, že Ježeček se může svěřit mamce. To si myslím je také důležité, když je mezi matkou a dcerou takový vztah. Já měla úžasnou maminku a strašně mně pomáhala právě v těžkých životních situacích. Když jsem potřebovala udělat nějaké důležité rozhodnutí, vždycky jsem to s ní konzultovala. Ne že bych si nechala do něčeho mluvit, jen jsem chtěla slyšet její názor a ona mě ani nenutila její názor sdílet. Mamka už zemřela a právě v těch chvílích, kdy je mi ouvej strašně chybí. Ta asi byla ta první, za kterou jsem vždycky šla a i já jsem byla ta, za kterou šla mamka, když měla nějaké starosti.
No a samozřejmě kamarádky. Mě určitě neobtěžuje, když se mi kamarádka svěří se svým problémem či starostí a chce třeba poradit, nebo jinak pomoct. Já si myslím, že je to jeden z důvodu, proč ty kamarádky potřebujeme. Jsou prostě věci, které se manželovi, kolegyni, dětem a i mamce blbě říkají a třeba jim to ani říct nechceme, na to jsou pak kamarádky úplně skvělé.
Padmé, neberu to jako zasahování… S mamkou je to těžké – mám ji moc ráda, ale máme běžně taková období, kdy se “nesneseme“ – lépe řečeno, kdy si od sebe potřebujeme odpočinout. Mamka je naprosto jiná než já – je uzavřená, náladová, “neakční“… Já její nálady špatně snáším a i určitý druh její pasivity mi vadí… Mamka zase občas nerozdýchává mojí akčnost…, ukecanost… Teď si myslím, že je to ještě umocněné tím, že manžela přestalo bavit se tvářit tak, že ty její nálady nikoho neobtěžují a nevyvádí z míry a jelikož mamka všem může říci cokoliv a jí nikdy nic, tak se to tře… Jako příklad – přijedeme na ohlášený oběd a je běžné, že musíme počkat až mamka dohraje hru na PC, nadšení z našeho příjezdu se nekoná… no a za týden nám je vyčteno, že k nim nejezdíme… Já nechápu, že si nás pozve a pak se nám nevěnuje, připadám si tam, že obtěžuju a tak nemám potřebu tam jezdit a jsem radši, když naši přijedou k nám a nechápu, proč je nám vyčítáno, že nejezdíme, když na nás není čas. No a mamka nechápe, proč mi to vadí, že po ní chci aby stála v pozoru a čekala na nás…Tak asi takové mi vedeme spory. pod tlakem okolností mě mamka párkrát odbyla (někdy fakt řeším blbosti) a vzhledem k tomu, že opravu nerada někoho obtěžuju, tak jsem přestala mít potřebu se jí svěřovat taky. Kšanda