Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jaké je to mít sourozence?
Petra se v diskuzi http://www.vasedeti.cz/diskuzni-forum/?wpforumaction=viewtopic&&t=13490.0 ptala na jedináčky a mě napadlo, jak zvládáte sourozence?
Já jsem jedináček, ale mám tři děti a občas se nestačím divit 🙂 Ale třeba to tak je u sourozencu normální, tak já bych se v návaznosti na Petřinu diskuzi zeptala jak to máte vy se svými sourozenci?
Hádáte se s nimi celý den? Protože ti dva jsou v sobě sotva ráno otevřou oči. Ještěže ten třetí prozatím nemluví 🙂
Diskuze týdne 40/2013
Já jsem ze tří sourozenců, byla jsem nejstarší, pak ségra o 4 roky mladší a brácha o 8 mladší ode mně, se ségrou jsme byli v sobě pořád, dokázali jsem se pobít do krve, byl to děs.
Dnes vycházíme všichni v pohodě, je mi líto, že nemám ségru blíž, ale možná by se to potom pokazilo.
Moje děti jsou v poslední době pořád v sobě, slovně i pěstmi, někdy se nestačím divit, dokonce padají i nadávky, ale z toho jsou zase jak dva andílci a to je pak pohled pro bohy, škoda že to není častěji.
Já jsem asi zvláštní případ – po nelehkém dětství stráveném ve “velké rodině“ (mám 6 sourozenců), jsem byla ráda, že jsem se v 15 letech rozhodla zajít na sociálku a požádat o umístnění “někam jinam“. Takže já ze svých všech sourozenců jsem ve styku jen s jednou sestrou, která z toho “blázince“ též utekla…
Ahoj Nuninko, tak my jsme tři (sourozenci) a teď už se faaakt nehádáme 😀 😀 :-D.
Prožili jsme toho hodně a většina z toho byla pěkná :-).
S bráchou jsem měla a mám stále naprosto bezproblémový vztah. Nějak jsme si “padli“ a ty naše povahy jdou pohodově k sobě :-).
Se ségrou to bylo jeden čas dost napínavý, neb měla divokou pubertu a byla fakt “na zabití“.
Ale to už je všechno dávno a je to pryč. Dnes už je z ní maminka a řekla bych, že jí to ohromně prospělo :-). Teď si rozumíme a umíme si pokecat (i se zakecat, třeba po telefonu).
No a k tomu, jestli se shodneme… to víš, že ne… 😀
Každý jsme jiný. Ač stejné krve, stejné výchovy, jsme každý jiný. Ale jsme všichni dospělí, tak jsme se naučili vzájemně se tolerovat a některé věci buď neřešit a když už se něco semele, tak si to vyříkat a snažit se pochopit toho druhého.
Jinak – komunikujeme spolu všichni tři a vídáme se :-). Slavíme společně narozeniny a o Vánocích se scházíme s železnou pravidelností :-).
A jaké to je? Mít sourozence?
Nuninko, sourozenec je do určitého věku bytost všudypřítomná, někdy chtěná a někdy nechtěná ;-). V dětském věku je to zvláštní, já jsem si někdy přála, aby někam “vypadli“ (z domu) a potom, když fakt vypadli (na soustředění, do školy v přírodě), tak se mi po nich stýskalo a bylo mi bez nich smutno.
Teď už máme všichni svoje rodiny, tak se ten vztah změnil, myslím si, že se vidíme rádi, rádi spolu pokecáme a je fakt, že si vzájemně pomáháme, když někdo něco potřebuje nebo něco řeší.
Já jsem nejstarší ze 3 sourozenců…Brácha je o necelé dva roky mladší a ségra o necelých 8let…
S bráchou si rozumíme…měli jsme fajn dětství, drželi jsme za jeden provaz..dneska se vídáme pravidelně i si voláme…akorát on je svobodný a bezdětný…tak vede takový “free“ život…
Se ségrou to bylo komplikovanější…jednak jsme ji museli docela často hlídat a někdy nám to vadilo, když jsme chtěli jít někde sami…teda spíš jsem ji hlídala já…a tím, že je o tolik mladší, tak jsme si začaly spíš rozumět až po její pubertě…já mám pořád tendence ji mluvit do života 😀 když vidím, co vyvádí 😀 ale poslední dobou mě to už přešlo…plnoletá už je dávno..a musí si na to přijít sama…vídáme se docela pravidelně a často si píšem…
jsem ráda, že mám sourozence, bez nich by to nebylo ono…
Mám o 3roky staršího bráchu, celé dětství jsme si spolu hráli, občas jsme se pošťuchovali, ale nikdy mě nebouchl (já jeho taky ne). Trochu problémy byly v době dospívání, ale to už je pryč. Dodneška fungujeme jako rodina (bydlíme teda cca 70km od sebe) – jezdíme na návštěvy, na společné dovolené, naše děti (i když je každý z úplně jiného těsta) si spolu rozumí.
Švagrová je naštěstí docela fajn, ale i tak kolikrát nějaké konflikty jsou, ale já to házím za hlavu a klidně radši ustoupím, nechci zkazit rodinné vztahy kvůli úplně nepodstatným věcem.
nuninko nehádám se s ním(bráchou) bydlí jinde 😀
na dětství si nepamatuju ve zlém, takže si myslím že to byla taková ta klasika, ke které patří jistě i ty hádky, nepamatuju si že by jsme byli andílci, ale rozhodně jsme
tím neutrpěli řekla bych že s v současné době máme vztah ok a já mu odpustila i to že mi odháněl kluky, například na zábavě, kluk co byl terno a byla jsem ráda že chodí právě se mnou najednou přišel a rozešel se se mnou…ten můj debil bratr si s ním promluvil a jestli to nemyslí vážně atd, no chlapské keci u pívečka a on se se mnou opravdu rozešel 😀
no a pokud odskočím a koukám na kluky a tobě jde i o ty tvoje děti…kluci se také pohádají, rejpou do sebe, ale za minutu jsou u sebe v pokojíčku …každý má svůj a stejně jen na spaní …takže myslím že to byz toho prostě nejde…
Já jsem nejmladší ze tří dětí, ale dělila nás všechny tři od sebe jen doba 15 měsíců, takže nejstarší ségra je ode mne 2,5 roku a mezi námi brácha.
Bohužel brácha byl od mala hajzlík, lhář, podvodník a i dost agresivní. To mu bohužel zůstalo, takže dnes je mezi námi jen nenávist, která se prohloubila, když zemřela maminka. Její smrt mu dávám i částečně za vinu, takže cestu k němu nehledáma a vůbec mi nechybí.
Se sestrou se stýkáme, bydlí kousek od nás. Bohužel ale má takovou dost vztahově problematickou (hašteřivou) dceru, díky které náš vztah také trochu ochabnul. Už 2 měsíce jsem s ní nemluvila a je mi to docela líto.
Nicméně si myslím, že rodina je sice pěkná věc, ale dokážu si najít přátele, kteří mi sourozence plně nahradí a můžu si je vybrat, nejsou mi přiděleny 🙂 Tak nakonec mnoho lidí stejně dopadne jako jedináček, i když má několik sourozenců 🙁
Mám bráchu o 5 let mladšího a skoro spolu nemluvíme. On si žije v jiném světě takže prostě nemáme témata k hovoru..občas mně to trochu mrzí ale mám svoji rodinu tak holt se to snad časem změní až on taky zakotví
nuninko,
já mám o necelých 5 let mladšího bráchu a čím jsem starší, tím mám silnější pocit, že mu dělám druhou mámu.
Jako malý mě hrozně mlátil, já se mu to bála oplácet, abych mu neublížila, když byl o tolik menší a mladší.
Byl hodně obézní, máma si ho vyloženě vykrmovala, ve třech letech měl přes 30 kg, když šel do školy měl 50 kg…
Ve škole na všechno kašlal, básničky se učil zásadně v neděli pozdě večer a jen první sloku, protože věděl, že je učitelka vyvolává podle abecedy a on byl první a jí stačila od každého jen jedna sloka.
V životě nepřečetl knížku, povinnou četbu jsem četla za něj a pak do něj hustila o čem to bylo.
Strašně si přál být truhlářem, a když ho nevzali, byla jsem to já, kdo psal odvolání, jak je šikovný, co všechno doma vyrábí a že právě jeho by měli vzít.
když na učňáku začal řešit svoji váhu, já jsem s ním jezdila na kole a snažila se ho navést aspoň trochu na zdravou stravu.
Řešila jsem s ním první lásky a jeho dost komplikované vztahy. Ty má tedy doteď, máme oba s rodiči takový prapodivný vztah a bohužel na něm se to evidentně odráží ve vztahové rovině, není schopný navázat “normální“ vztah, i když mu je už 29.
2x jsem mu pomohla finančně, i když ne přímo hotovostí, ale vytáhla jsem ho z bryndy.
On nám hodně pomáhal když jsme stavěli dům a víme, že si můžeme kdykoli zavolat. Před měsícem jsem byla já ta první, komu zavolal, že mu sebrali řidičák, protože nadýchal 0,8 promile a přitom papíry potřebuje ke svojí práci…
Jezdíme spolu do divadla, myslím, že máme hezký vztah, jen mě mrzí, že nás to dětství tak poznamenalo, já si to vyřešila psychoterapií a tak nějak jsem si to v hlavě přerovnala, ale on ne.
Holky díky za napsání 🙂
Moje mamka má ještě mladší sestru (o více než 10 let) a pamatuji si jak, mi mamřa říkala, že jí doslova nenáviděla. Právě proto, že jí musela hlídat a nemohla a nemohla jít mezi své vrstevníky.