Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
jak se poprat s domácím úkolem
Krásný den, maminky,
mám 2 otázky:
Dostanete domácí úkol – máte učebnici (budete na konci roku vracet) a pracovní sešit. Jenže – domácí úkol spočívá ve vymalování obrázku – který je jen v učebnici.
(Já to vyřešila tak, že jsem stránku okopírovala, a vložila do učebnice s lístečkem, že jsem odmítla dceru nechat kreslit do knížky – třídní uč. mi to posvětila – jenže podle toho, co jsem se ptala, jsem byla jediná, kdo při psaní úkolu použil i hlavu, a myslel na svoje finance v pozdější dobu)
Potom – máte 2 úkoly, dítko řekne, že udělá ten, u kterého asistenci a radu nepotřebuje – důvěřujete. Po 10 minutách přijde s “hotovým“ úkolem, se kterým na vás mělo počkat. Co byste dělaly? Nechaly mu tu “prasárnu“ nebo se snažily společně ten úkol předělat.
(dcera měla vybarvit tu kočku na angličtinu (lehký úkol) + nově namalovat duhu do předkresleného obrázku – nejdříve jsem měla chuť jí to nechat odnést do školy tak, ale pak se mi jí zželelo, předlohu jsem obkreslila, doladila detaily, a duhu společně (radila jsem jí barvy) a správně namalovaly znova + jsem jí to secvakla k tomu špatnému úkolu, a připsala lísteček, že jsme to předělaly, dostala kázání, a sama to paní učitelce vysvětlit)
Tudíž – používáte při psaní domácích úkolů i hlavu – nebo prostě necháte děti psát úkoly jen podle toho – co paní učitelka řekla, či ne. A necháváte je nést za svojí práci odpovědnost, nebo na ně kladete důraz na větší pečlivost, i za cenu předělání komplet úkolu.
Díky za komentáře
Jsem tu s novými poznatky – v neděli úkol na poslední chvíli (vyhlásila jsem, že mám padla už v osm, tak na úkoly došlo někdy po půl osmé – ale šlo to bez vztekání a rozčilování, co má kdo podat atd., takže to bylo hotové raz dva). Včera jsem nestačila zírat – jednak se do úkolů pustila podstatně dřív, než jindy, ale hlavně – kdybyste viděly tu písanku – každé písmenko vzorně vykroužené, jak si dávala záležet 😀
Lien 😀
Petro ty jsi “utrpěla“ nějaký duchovní šok, poslední dobou?
Tak to si nedokážu představit – my máme daný čas – je to ale dané hlavně tím, že malý od té doby co chodím do práce má pochopitelně větší potřebu kontaktu a vyprávět a dcera pochopitelně taky, takže využíváme čas, kdy je manžel doma a může se věnovat malému a já s dcerou píšu úkoly. Kšanda
Hodně jsem o podobných věcech přemýšlela v poslední době, kdy jsem víc v časové tísni a ráda bych ten čas, co jsme spolu, využívala dobře a v klidu. A vlastně tohle řeším proto, že v tom cítím rezervu, jinak bych se tím nezabývala a dělala bych to úplně klidně tak, jak to dělám dosud.
Makineo, syn je právě taky takový, je hodně samostatný, od tří let si sám objednává, když jdeme třeba na zmrzku, limču, v obchodě je jako doma, sám se hlásí do kroužků, prostě se umí hodně dobře postarat o spoustu věcí.
Ale zarazilo mě včera, když jsme sumírovali aktovku, když si odmítl dát pero do pouzdra s tím, že jsem to přece vždycky dělala já, tak proč najednou on? A právě to bylo už dost pozdě, takže únava, nálada podle toho.
A to byl vlastně možná ten rozhodující okamžik, kdy mi došlo, že mu nedávám možnost tu zodpovědnost plně přijmout, i když na to má.
No, mám na sobě ještě co dělat. 🙂
Vzpomněla jsem si i na Lien, jak psala, že dětem nevěříme, i když s ní nesouhlasím ve všem, tak v tomhle má určitě kus pravdy.
Nebo ještě jinak – já mu i věřím, ale někdy se do toho jeho prostoru úplně zbytečně nacpu.
Holky, my máme taky strop… ne sice jednoznačně určený, ale zkrátka pokud po mně M. chce nějakou pomoc, tak v osm večer opravdu nemůžu. Večeříme, příp. umýváme se, ukládám menší holky… Prostě takový večerní chaos.
Takže pokud úkol nechá až takhle, tak si s tím musí poradit sama.
Právě taky je to často s brekem a vztekáním – a to je čtvrťačka – ale prostě když je unavená po celodenním lítání, tak večer už je krize.
Většinou jí připomenu, že takto večer už opravdu nemůžu, nevím co dřív.
Že během odpoledne může přijít téměř kdykoliv, to ví moc dobře.
Většinou pak si to zas nějakou dobu hlídá a dělá úkoly dřív, ale čas od času si to odsune až na poslední chvilku a pak to podle toho vypadá.
Jinak ale musím říct, že v září ji to trochu komentuju (spíš formou návrhů). První týden byl pozvolný, druhý týden měly supl (paní učitelka jela na dovolenou), třetí týden byla M. nemocná.
Takže je pořád tak nějak mimo 🙂
Jinak ale přestože já jsem doma, tak si ráno vstává sama, sama si chystá snídani a svačinu, sama vychází…
Vzniklo to tak, že se chce ráno dívat ještě na pohádky v tv a tak si prostě vstane dřív než já, vše si udělá, pak se chvilku kouká na tv a jde do školy. Za celou tu dobu přišla do školy jen dvakrát pozdě a z toho jednou to byla moje chyba a jednou se nechala kámoškou ukecat, že zajdou ještě do obchodu – ale zas prostě poučila se.
Prostě ona je na jednu stranu lajdák – řekla bych v nepodstatných věcech a na druhou stranu zodpovědná a samostatná.
Já to už dávno beru jako samozřejmost, myslela jsem dřív, že od té cca druhé třídy už to tak mají všechny děti, ale třeba švagrová dělá s dětmi úkoly dodnes (4. a 6. třída), babička je vodí do kroužků, všechno vyřizuje, chystá jim jídlo, svačiny, do obchodu samy snad ještě nešly… A to jsou normální šikovný děti, takže by to taky zvládly)
Každý to má jinak, to je jasný… Jen tím chci říct, že mi přijde, že spousta rodičů si myslí, že jejich děti to ještě nezvládnou, že je ještě musí kontrolovat… ale děti jsou v tomto podle mě všeobecně šikovnější a schopnější, než si myslíme.
Jen je asi potřeba si uvědomit, že je to je jedno s druhým, že je potřeba jim nechat prostě prostor. Přesně jak píšete s tou rozdělenou zodpovědností. A TAKY NEDRAMATIZOVAT KAŽDOU JEJICH CHYBU. Vždyť díky ní se pak můžou zlepšit.
Myslím, že u S. (jde příští rok) to budu dělat stejně. Tak uvidíme, jak to půjde.
Ale u nás je ten svéráz právě nejstarší M. (že by to Petro bylo tím jménem 😀
S. je mnohem krotší.
Danniello, možná to tu už i bylo, ale mně to předtím prostě neseplo, až teď 🙂 (nebo aspoň ne v tomhle rozsahu, dopracovávám se k tomu taky postupně). Myslím, že jsi to vystihla – jak je ta zodpovědnost nejasně rozdělená, nemůže to tak dobře fungovat. Jak je jasně dané, že tu zodpovědnost nese jen dítě, tak se k tomu staví jinak.
Ono to taky závisí na povaze dítěte – s Aničkou jsem nikdy neměla potřebu nad tím nějak víc přemýšlet. Neměla problém udělat úkol hned po příchodu ze školy, nebo se dohodnout na konrétní hodině a pak to dodržet. Majda je větší svéráz a jak má pocit, že na ni někdo tlačí, tak se šprajcne. A za nátlak považuje prakticky jakoukoli připomínku, takže tohle se zdá být ideální řešení.
Já mám pocit, že se tu už dřív na něco podobného narazilo, neměla jsem pocit, že bysme s tím měli vyloženě problém, tak jsem to moc neřešila. Velký přínos vidím v tom, že dítě snadno pochopí, že to je jeho věc, což sice do určité míry chápe, ale dokud část zodpovědnosti nesu já, tak to asi nemůže vnímat tak jednoznačně, a to v tom dělá právě spíš zmatek. Tak si to aspoň myslím, nevím, jestli se mi povede tak hned s tím něco udělat, ale ráda bych a pak se uvidí. 🙂
Danniello, mě to předtím nenapadlo, až jak to napsala makinea sem do diskuze, říkala jsem si proč to nezkusit. Zatím je to teda náročný v tom, abych zvládla to nepřipomínat – takže místo úkolů teď hlídám sebe 😀 Dnes Majda odpoledne odjíždí a vrací se zítra večer, tak mi tu už nabíhají myšlenky, že by bylo dobrý, aby si aspoň něco udělala, než odjede. Tak se připravuju na to, že ona to vyhodnotí jinak – přece jen bude mít málo času polítat po venku, tak se jí asi nebude chtít sedět nad písankou. Uvidíme, pak napíšu.
Každopádně, makineo, díky za tip 😉
Petro, u mě to má takový pozvolný vývoj, na začátku jsme se domluvili, že např. dodělá tohle a pak si napíše úkoly, postupně to bylo víc na něm, ale pořád ne úplně a spíš se tím situace komplikovala, někdy kolem úkolů nastal i zmatek a vztekání. Sama v tom cítím, že to není úplně ono a asi to taky takhle udělám, když vlastně nepochybuju o tom, že to funguje. 🙂