Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
→ Přejít na vyhledávání v archivu diskuzí.
Bolístky našich dětí, jak je zvládají?
Stačí spadnout a dítě už pláče, přestože nemá ani škrábaneček. Nemoc, teplota, úraz. Jak si s takovou situcí poradí děti?
U mužů se říká, že stačí když mají rýmu a už “ummírají“ 🙂
Jak děti zvládají nemoce? A co třeba pobyt v nemocnici? Máte doma malého hrdinu, který zvládne všechno nebo mazlíčka, který to opláče ve vaší náručí?
To je právě to, co nechápu. Když se jim fakt něco stane, tak tu situaci zvládnou bravůrně, ale pak stačí malé bouchnutí a vyvádějí jak pominutí.
Nuninko, teda, chudák syn! Tak snad už má vybráno – držím palce!
U nás je to dost katastrofa, ale s věkem je to lepší a lepší. Něco projde naprosto v pohodě – injekce, odběry krve, zubař atd….no ale třeba před lety dcera upadla a rozbila si ošklivě koleno, to přešla bez mrknutí oka…ale asi po týdnu na to samé koleno upadla znovu a to jsem jí musela skoro křísit, protože měla hysterický záchvat. Jednou jsem zase jela pryč a nechtěla jsem dceru babičce nechat s vyviklaným zubem (už byl jen na posledním vlásku a překážel tam), tak jsem jí ho vyndala a teklo hodně krve – a opět hysterický záchvat (dodneška mám z toho teda výčitky). Pak jsme další dva roky s každým vyviklaným zubem letěli k zubařce (tam jí to trhání nevadilo). Teď už si je škube naštěstí sama.
Když jí něco bolí, kulhá pro jistotu ještě o dva dny dýl, než je potřeba 🙂
Když byla na operaci s kýlou, všechna vyšetření zvládla na jedničku (ostatní děti tam vyváděly), ale po operaci ty samé děti hned vesele běhaly a dcera ještě po týdnu chodila pro jistotu v předklonu. Rok po tom nemohla doktora ani vidět – hned chudák hrůzou brečela.
Pak ale třeba spadne z koně a natluče si a to ani necekne.
Petro, u nás jak kdy.
Dcera byla jako malá trhat nosní mandle a celé to bylo dost drsné. a pak jí trvalo rok, než se na ní doktor mohl jen podívat. Teď už to je naštěstí v pořádku.
Syn má trochu smůlu. Nejprve naletěl na kovovou tyč a na čele měl díru ve tvaru trojúhelníku. Celkem 4 stehy. Pak musel jít řezat bouli na líčku. Nikdo nevěděl co to je a to ani po histologii. Dodnes tam má jizvu dlouhou asi 5cm. 🙁
A nově má takovou “jizvu“ na stejné straně, protože dostal na konci prázdnin nějakou infekci a škaredě se mu to rozšířilo. Mažeme a tak doufám, že tam nebude mít další jizvu. Nepomohl mu ani lejzr. Bobek má na to smůlu. Ale všechno zvládl senzačně.
Na druhé straně se trochu bouchne a brečí málem půl hodiny.
A když je unavený, pláče kvůli každé hlouposti.
U nás to máme u každého syna jinak, starší je víc ufňukaný a mladší vydrží téměř všechno – v nemocnicích si užil hned po narození, tak hádám, že z toho plyne ta odolnost.
Mám příklad, v létě jsme byli u vody a oba dva tam štípla vosa, mladší dělal, jako že nic a ještě říkal nebolí a starší brečel, dupal a volal “Mamííí prosííím vem mě domů!!!“ Škoda, že jsme neměli kameru. Ale v kolektivu nebo u zubaře je taky hrdina, hraje fotbal, tam si často brečet nedovolí. Mám pocit, že je takový jen přede mnou.
jé a koukám, že jsem se zaměřila jen na ty úrazy 😉
pobyt v nemocnici se naštěstí nekonal, radši si ani nepředstavuju (proč se zbytečně stresovat, že?).
Při nemoci je mezi holkama dost rozdíl – Anička potřebuje pořád všechno rozebírat a všemu rozumnět, neustále něco řeší a má tisíce otázek. Když se jí uleví, tak se sama zabaví. Majda je oproti tomu klidný pacient, útrpně to odleží, max. chce pustit pohádku, ale jak se jí uleví, potřebuje neustále abych jí dělala společnost.
Zjišťuju, že to vůbec nejsem schopná nějak zobecnit – prostě to holky mají pokaždé jinak. Občas mají bolestínské období, kdy jsou skoro nepříčetné kvůli drobnému škrábnutí, a z toho zase přijdou s pořádným šrámem a sotva ukápne slzička. Asi záleží dost na okolnostech, jestli ony samy se zrovna cítí jako hrdinky nebo naopak by je rozbrečel i křivý pohled.
Nuninko, jak u vás?
Já mám doma jakousi směsici – hrdinku i strašpytla v jedné osobě. Nikdy jsem dceři nelhala ohledně doktora, myslím to tak, že věděla např., že se uši budou píchat, nebo že jde na odběr atd. Vždycky šla smířená. Pobyt v nemocnici jsme zažili celkem 3x (poprvé ve 3,5 letech nosní mandle, za rok ventilační trubičky do uší a před nástupem do 1.třídy dokonce trojkombinace: zmenšení krčních mandlí, píchnutí obou uší a odstranění zbytku nosní mandle a to vše v jednom!!!) Holka statečná nesmírně, ten pohled, jak ji odvážejí na sál jsem nedávala spíše já! Ale jinak mám někdy pocit, že se bojí maličkostí: kontrola uší před rokem, cukala sebou neskutečně, doktor ač hodný, tak už naštvaný, že jí nic nedělá, prostě byla holt zvyklá, že na ORL se nic dobrého neděje 🙂
Zeptejte se i vy
Napište nám, na co byste se chtěli zeptat a třeba i proč vás to zajímá:
Váš dotaz předložíme našim čtenářům formou článku nebo se zeptáme za vás fanoušků na facebookové stránce Děti – péče, zábava, vzdělávání. Na e-mail, který jste ve formuláři vyplnili, vám pošleme zprávu, jak s vaším dotazem naložíme.
Jméno uvádějte prosím v takové podobě, ve které může být zveřejněno.