Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
R+R - máte zkušenosti?
Asi jste už o knize o výchově Respektovat a být respektován četli nebo slyšeli, název občas padne i zde v nějaké diskuzi.
Máte s aplikací těchto metod nějaké zkušenosti?
Nebo jste je z nějakého důvodu (jakého?) předem zavrhli?
Tak to jsem ráda, že s tím slovníkem máme podobný problém 😉 Mně totiž třeba věta “Pomohlo by mi, kdyby mi někdo podal“ přijde dost nepřirozená, v situaci, kdy fakt potřebuju pomoct (např. stojím na žebříku a zezdola na mě někdo kouká) i trochu přihlouplá. Na prosbě o pomoc nevidím nic závadného, v tomto případě teda i očekávám, že prosbě bude vyslyšena 🙂 Něco jiného je, když si na ten žebřík vylezu a volám na někoho, kdo je zabraný do jiné činnosti (i když je to třeba hrající si dítě), tam už s tím případným odmítnutím musím počítat. I tak bych ale nevolila větu “pomohlo by mi kdyby…“, ale prostě zavolám, jestli mi někdo může pomoct.
makineo, s tím oblečením to máme taky stejně – Majda je teda na pískovišti poslední dobou jednoznačně nejmíň oblečená. Když se mi to nepozdává, tak na ni občas volám z okna, jestli nechce něco hodit (ona bude radši trochu zmrzlá, než aby si pro to došla nahoru), když nic nechce, nepřemlouvám – teda většinou, občas mi to ještě nedá – zrovna nedávno nechala hozenou mikinu ležet na zemi a já mohla tak akorát konstatovat, že jsem si o to koledovala sama, když jsem se jí zeptala a na odpověď “nechci“ jí to stejně hodila.
Sourozenecké boje jsou teda pořád oříšek, tu tvoji knížku si někde seženu – nemáš pár tipů rovnou? Já mám pocit, že neshody by si měly holky vyřešit tak nějak samy, ale občas mi to nedá a letím je “rovnat“, což je pak vtšinou fiasko, takže se zase zařeknu, že příště už ne, jenže…
Danniello, u toho pomáhání přes nechuť – asi jak kdy a jak s čím – viz ten žebřík. Ale tipuju, že ani ty jsi nemyslela, že jeden zavolá “pojď mi pomoct“ a druhý letí hned bez ohledu na to, co zrovna dělá, ale nejdřív třeba dokončí to svoje a pak pomůže atd.
Knížku jsem nečetla, takže nemohu posoudit, ale vím, že to v některých diskuzích už padlo.
Taky mi přijde, že spoustu věcí má člověk jen kousíček pod povrchem, stačí to vyslovit (nebo přečíst) a je to pak jasné.
Makineo, souhlasím s tím slovníkem. V tom právě vidím hodně velký problém, když někdo uměle přepne na jiný slovník, je v tom ta nepřirozenost prostě cítit.
A navíc – já nevidím nic špatného v tom o pomoc si prostě říct. Tady je pro mě ta hranice. Nevadí mi, když syn zavolá “mami, pojď mi pomoct“. Naopak si myslím, že by se člověk měl naučit pomoct, i když se mu třeba zrovna moc nechce.
Jinak ale třeba s tím zakazováním a přikazováním, v tom máme spoustu zajetých návyků, kterých je opravdu nejlepší se zbavit. 🙂 Občas to neuhlídám a stane se mi, že něco zakážu, naučila jsem se ale i v takové chvíli, když mi to zpětně dojde, vysvětlit, že jsem se unáhlila a vzít to zpátky.
Tak mně je tato metoda taky sympatická.
Mně hodně pomohlo si některé věci jen přečíst a uvědomit.
Např. už nepopírám názory a pocity dětí.
Třeba už asi nikdy nepoužiju něco jako “to tě nemůže bolet“ nebo “nemůže ti být teplo, když je venku minus 10) atp.
S tím souvisí i to, že děti mají větší samostatnost a odpovědnost samy za sebe. Neřeším, co si oblečou. Obzvlášť M. mi vždycky když se jí ptám, jestli si nechce vzít bundu odpovídá :“mami, copak už mně někdy byla zima?“ Dřív jsem to komentovala, příp. ji nutila se víc oblíct, teď to nechvám na ní.
Je to mnohem větší pohoda. TAkže kolikrát venku jsou všichni v mikinách a ona na boso a s krátkým rukávem, ale co je mně vlastně do toho.
Dřív jsem taky něco automaticky zakázala, teď si raději vezmu čas na rozmyšlenou a kolikrát, když se zamyslím, nenajdu žádný opravdový důvod, proč něco nedovolit (např. lakování nehtů, hry v kontejnerech :D, pobyt venku o prázdninách i do tmy), tak to dovolím.
Taky jsem přestala tolik radit. Dřív mi M. něco řekla a já jsem jí to tak rozebrala, a vysvětlovala situaci v jiném světle… že pak na mě byla ještě naštvaná.
Např. byla naštvaná na kamarádku a já jsem jí vysvětlovala, že kamarádka má taky kus pravdy.
Teď ji prostě jen vyslechnu!!!
To je jen pár věcí.
Naopak na co jsem téměř rezignovala, tak na změnu slovníku.
Přijde mi, že jde o tu podstatu, ne tolik o slova. Přijde mi, že je jedno, jestli řeknu: Prosím tě, můžeš mi to podat? (když respektuju případné odmítnutí) nebo Pomohlo by mi, kdyby mi to někdo podal.
Co mně přijde nejtěžší a co nejhůř zvládám, tak konflikty mezi dětmi.
To prostě často jen řvu a je to všechno jen ne respektující přístup.
Ale tady zas je dobrá knížka Sourozenci bez rivality.
Danniello, souhlasím. Myslím, v tomto případě to určitě bez toho vnitřního souladu nejde. Mně tyhle principy sedí, k řadě věcí jsem dospěla i tak nějak sama bez knížky (např. přirozené důsledky místo nějakých umělých trestů), ale některé věci mi docházejí až po přečtení. Nad spoustou věcí jsem se díky knížce zamyslela a třeba je i trochu přehodnotila, uvědomila si, že dělám to, co mě taky kdysi rozčilovalo, nebo jsem třeba tušila, že by něco asi mělo být jinak, jenže neměla představu, jak to uchopit za jiný konec. ale je toho tak nějak hodně najednou, tak si říkám, odkud začít, protože všechno naráz se moc nedá.
Mě se tento přístup taky líbí. Ale právě si myslím, že to musí být přístup, člověk se s tím musí sžít, aby to začalo fungovat automaticky, spontánně, aby to právě nebyla metoda aplikovaná na děti. 🙂
Hodně mi nesedí, když cítím v přístupu k dětem (ale samozřejmě nejen k dětem) nepřirozenost, takové to viditelně stylizované chování, i když je za tím dobrá myšlenka, myslím, že to pak nemůže mít ten efekt.
Jak to po sobě čtu, tak to chce asi ještě dovysvětlení – nemám v úmyslu “jet podle příručky“ vždy a všude 🙂 spousta věcí je tam ale opravdu zajímavá a zdá se být fakt efektivní, takže proč to nevyužít a nenechat si poradit, zvlášť když se tak člověk může vyhnout zbytečnému dohadování.
A hlavně by mě zajímalo, jak to opravdu funguje v praxi. Ono je to na papíře vždycky tak nějak jasnější a jednodušší.
Mně metoda zaujala hned, když jsem o ní slyšela poprvé (asi před 4 lety?), i když tenkrát se mi to zdálo spíš dost podivné (dozvěděla jsem se tenkrát jen nějaké útržky, třeba o nechválení a neodměńování). Postupem času jak jsem se o ní dozvídala víc mi přišla zajímavější a smysluplnější. Pak jsem se dostala ke knížce, ale ne a ne se do ní začíst. Až někdy v létě jsem se ke čtení odhodlala, ale zvládám to jen po kouscích. Obsah se mi líbí, jen je to trochu hůř stravitelné, navíc asi přečíst to na jeden zátah by ani nemělo smysl, protože by z toho byl pak jen guláš.
Pokud jde o výsledky v praxi – zdá se, že to funguje docela dobře 😉 někdy je ten efekt fakt překvapující. Největší zádrhel je v tom, co má člověk zažité. Proto by mě zajímalo, jaké zkušenosti mají ostatní, co se vám osvědčilo apod.
Asi jste už o knize o výchově Respektovat a být respektován četli nebo slyšeli, název občas padne i zde v nějaké diskuzi.
Máte s aplikací těchto metod nějaké zkušenosti?
Nebo jste je z nějakého důvodu (jakého?) předem zavrhli?