Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Co děláte, když překročíte svoji hranici?
Stalo se vám někdy, že jste měli tak dlouhý seznam úkolů, že jste si řekli, tak to už vážně nedám?
Takto jsem se cítila minulý týden. V práci mi seznam rostl a rostl, místo abych si odškrtávala hotové a vyřešené úkoly. Měla jsem všude plno papírků s poznámkami co zařídit. Brala jsem si práci domů s tím, že večer na to kouknu a druhý den si to nesla zpět, protože na to čas prostě nebyl.
Doma nebyla celý týden ani jednou teplá večeře (ohřátou pizzu a párky nepočítám). 🙂
Do toho začal školní rok a bylo třeba vyřešit milion věcí, nákupy potřeb do školy, zařízení plateb, obědů, tréninků, zajištění hlídání po škole, protože družinu už nemáme.
Vše jsem lepila smskama s tím, kdo má co zařídit, kdo a kdy vyzvedne malou a snažila se vše nějak zorganizovat.
Závěr byl ten, že jsem po týdnu zcela vyšťavená a se špatným pocitem, že jsem si s holkama a manželem ani nestihla říct co a jak a popovídat si. Z toho jsem asi smutná nejvíc, to mi chybí.
Chci stihnou vše na 100% a zjišťuju, že to jednoduše nejde.
Co děláte, když už vážně nevíte, kde ušetřit čas a musíte improvizovat? Jak se naučit některé věci vypouštět?
Je to takto všude na začátku roku stejné a zase se to po prázdninách zajede?
Diskuze týdne 36/2013
Piškotko, díky za napsání. To co popisuješ je zajímavá věc, když jsi na něco přestala myslet, tak se to vyřešilo vlastně samo.
Já jsem na to dneska už asi přišla!
Když budu věřit, že si každý člen rodiny udělá to co má a nebudu chtít vše zkontrolovat a ohlídat, bude mi lépe! I za cenu, že si jak se říká dítko “natluče čumáček“ a občas něco nebude mít.
Jak je to u vás? Kontrolujete dětem přípravu do školy? Hlídáte zda nezaspalo a odešlo včas? Nosíte si v hlavě organizační záležitost rodiny?
Začala jsem včera. Malé jsem se zeptala, zda má připravenou tašku do školy, řekla že ano. Tím jsem to nechala být. Jindy bych šla, koukla a ještě třeba ořezala pastelky. 🙂
Svoje “DOST“ jsem zažila loni, kdy jsem řešila velice nepříjemnou koupi bytu a zároveň prodej starého, do toho měla jít holka do 1.třídy a těsně předtím nás zavolali na operaci zmenšení krčních mandlí, že jim vypadl člověk, tak jestli ještě chceme. Tehdy jsem řešila velice nepříjemné telefonáty s majitelem bytu, který jsem měla koupit, řeknu Ti, zažila jsem píchání na hrudi od samého stresu a problémy mezi realitkou a majitelem samotným, bylo mi opravdu psychicky i fyzicky tak špatně a tehdy jsem poznala svoje “dost, to už stačilo“…. Najednou tělo (hlava) přestalo poslouchat, přestalo jakoby reagovat na tu hrůzu stresu, co na mě padal, všechno šlo najednou jakoby mimo mě. Nastoupila jsem se Sárou do nemocnice, a soustředila se jen na ni, byt mě nezajímal, bylo mi jedno, jak to dopadne. Najednou se všichni uklidnili a stres ustával…
Jinak k tomu, co píšeš, mnohému se dá předejít nebo si uvědomit priority: věci do školy se dají koupit i v červenci 😉 studené večeře po jistou dobu ještě nikoho nezabily 😉 ale s hlídáním jsem si taky zažila své… 🙂
Peťko, můj kamarád s oblibou říká:
“Všechno je jednou poprvé.“
a ono něco na tom bude ;-).
Jsem ráda, že se cítíš líp a že je tenhle týden lepší :-).
Padmé, jde o to, že jsem to ještě nezažila. Žít na lístečky, protože si už vše nepamatuješ a stejně zapomeneš na drobnosti typu, nechat na stole peníze do školy holkám než odejdu do práce, podepsat úkol o který tě poprosilo dítko o dva dny dřív…jsou to detaily, ale ještě jsem to nezažila. Vždy jsem vše stíhala dobře. To byl stav, kdy jsem nemohla odpovědět na sms, protože jsem na to tu minutu prostě už nenašla a skákala jsem z jednoho na druhé.
Tento týden je už o hodně lepší.
Možná to je taky věkem, nevím.
Nevěděla jsem, zda si sednou a nechat vše plavat, nebo makat víc, aby to tedy vše bylo. Nešlo o fyzickou únavu, ale psychickou.
Peťka
Peťko a napadlo Tě, že je to možná “trochu jinak“?
Co když tohle je “pobídka“? Pro Tebe… k tomu, abys “něco“ změnila… ve svém nitru… ve svém vnitřním uspořádání… v náhledu na dění okolo sebe….
Ano. Máš pravdu v tom, že když člověk zažívá zápřah, pak si o to víc váží volna. A tak je to se vším.
Jsi-li nemocná či upoutaná na lůžko, všechno přehodnotíš a připadá Ti nesmírně důležité to, co běžného člověka ani nenapadne – dojít si na záchod, vyčistit si zuby, umýt si vlasy…
A s tím rčením (znám ho, nevím, kdo to řekl) – nesouhlasím.
Jde o to, že se hecneš jednou, dvakrát, pětkrát, desetkrát…. a kolikrát ještě? Kolikrát bude “dost“?
Tělo umí dát velmi dobře najevo, když se mu něco nelíbí, když něco neladí, když něco nefunguje.
To jen my neumíme (nebo nechceme?) naslouchat….
Čím víc nad tím přemýšlím, tím mám pocit, že někdy to člověk potřebuje, být v zápřahu, aby si pak víc vážil těch chvil volna.
Ono to je někdy asi nutné.
A kdo to řekl, že když má člověk pocit, že nemůže, tak ještě ze 70% může?
Ahoj Peťko, to víš, nedá mi to a nakukuju, jak se Ti daří. Doufám, že už je to trošku lepší :-).
Tuším (nevím, jen tuším), že u Tebe to bude hlavně v tom, že se neumíš “odstřihnout“ – a teď mám na mysli od všeho, od pracovních povinností, od povinností v domácnosti atd.
Ono to fakt chce – vypnout a relaxovat – jít na masáž, do kina, na procházku. Prostě – uštípnout si kousek času pro sebe. Mně to pomáhá. Naučila jsem se tím “neřešit“ (všechno hned nebo některé věci odsunout), vypnout “hlavu“ a zcela cíleně zastavit myšlenkové pochody, třeba na 1/2 hodinky, na hodinku.
To bylo to, co jsem se snažila napsat tím – “nenechat se prací pohltit a zchlamstnout“.
Jsem moc ráda, že se Ti v nové práci líbí a že Tě baví, tak by to mělo být a je to v pořádku :-). Jen asi potřebuješ občas nějaký ten odpočinek a “vypnutí“.
Ono si to sedne, uvidíš :-). Ten začátek školního roku je takový “divoký“ ;-).
Peťko, příjde mi, že pořád uklízím a stále to nejde vidět 🙂 Ono to bude hlavně asi tvůj pocit 🙂
Děkuji všem za napsání.
Nevím proč to na mě padlo. Mám nějak pocit, že jsem neudělala nic, nebo že moje práce není vidět.
Co se týče zaměstnání, je to jak psala Padmé, práce mě hrozně baví a je v pohodě. Byl to asi jen můj pocit, že těch úkolů bylo najednou hodně a nevěděla jsem z jakého konce začít a čím začít. Pracovní emaily kontroluji i o víkendu, to mi ale nijak nevadí, beru to jako samozřejmost.
Ano, mám ráda pořádek, ale to jsem v minulém týdnu neřešila vůbec. Na druhou stranu nechápu, jak úklid řeší známá, která má dítě alergické a každý kousek prachu vadí. Vím, že luxuje i 5x denně. 🙁
Nenašla jsem asi tu vhodnou míru, způsob jak relaxovat, jak si odpočinout a vypnout hlavu.
Taky si myslím, že na začátku roku je to u většiny rodin podobné.
Tak pro mně je poslední dobou opravdu velmi náročné, udržet nervy klidné kolem úklidu. Ale tak jsem v 38. týdnu těhotenství a opravdu je to tentokrát hodně bolestivé. Kde jsou doby, kdy jsem dokázala hodiny běhat po městě ještě v devátém měsíc. Dnes nohy nateklé, neustálá bolest zespodu, silní poslíčci a ještě k tomu kolikrát takové depky, až je to k nevíře. A jak máme čtyřletou malou, tak to víte, hračky kam se člověk podívá. Pak mám dojem, že sbírám jenom hračky a navíc je to pro mně docela problém se pořád ohýbat. Malá někdy pomůže, muž do noci v práci… A pak ten zbytek domácnosti… Vytírání naprostý problém, kdy fakt odpočívám co dvojí vymáchání hadru. Dohání mně to k šílenství. Člověk chce, ale prostě to nejde.
Takže v tomhle ohledu občas opravdu překračuji svoje hranice a jsem si toho vědoma, když mi je potom večer třeba zle, protože jsem zalila sama zahrádku, protože se na ní chci taky podílet a neměla jsem ty konve asi tahat sama. Nebo chci udělat muži radost, tak koupím dvě basy piva v akci a rvu je do auta taky sama. A to bych taky neměla…
Faktem je, že z toho mám opravdu dost nepříjemný pocit, když vím, že se mám zvednout a jít umýt to nádobí, že je zase všude halda drobečků po malé, ale prostě vstát nedokážu a když, tak to po pár minutách vzdám, protože to prostě nejde. Ale to se snad brzy zase dá do normálu.
čtenářka