Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vychováváte, jak jste byli vychováváni?
Nedávno jsem si uvědomila, že čím jsem starší a holky větší, tím víc se odkláním od toho, jak jsem byla vychovávána já. Přitom bych tipovala, že to bude spíš obráceně (nejdřív snaha dělat to jinak a pak postupně člověk sklouzne do toho, na co byl sám zvyklý).
Jak to máte vy? Přebíráte toho hodně ze své vlastní výchovy?
vychovávat,vychovávat,ale zároveń se učit od dětí
Protože moje matka prostě přišla do věku, kdy ji chtěli vyvdat a zrovna chodila s mým otcem. Protože poprvé přišla do jiného stavu, pak podruhé šla na potrat, protože jsem prý byla moc malá a pak do toho prostě vlítla potřetí. Tenkrát prý nebyla nic moc antikoncepce. No a pak se to prostě bralo, jak to bylo. Měli moc práce, babička dostupná, tak my postupem času vlastně pořád u ní. Jednoduše se nad tím asi nepřemýšlelo…
čtenářka
čtenářko, na tohle mě napadá otázka. Proč to dělali? Proč si takoví lidi pořizují děti?
Moji rodiče mně vychovávali tím stylem, že mně odsunuli k babičce a vyzvedávali ve všední den v deset večer, v sobotu jsem u babičky byla také a někdy i v neděli. O prázdninách jsem je vlastně neviděla vůbec. Takže tohle opravdu nehrozí, že bych udělala. Takže v žádném případě.
čtenářka
Tak já asi hodně přebrala od našich , resp. dost často slyším svoji mamku… Ale na některé věci už mám jiný názor – člověk se musí přizpůsobit také době… Kšanda
vhledem ke komplikované vztahu s mojimi rodiči,vychovávám děti jinak,ne natruc naopak,ale snažím se vyvarovat toho co mě osobně nejvíc vadilo.
jediné, v čem mám stejnou výchovu s rodiči je bití. teda spíš nebití:-)a snaha umožnit dětem aktivní dětství – výlety, poznávání, prostě pořád se něco děje. ale výchovné metody mám naprosto jiné, přístup k dětem taky.
Moje výchova bude asi kombinace obojího od mých rodičů a spíš po tatínkovi. Nějakou tu hlášku taky občas pronesu, a když malá (se svými zatím malými problémy) přijde, tak se jí s manželem oba snažíme pomoct tak, že jí pomůžeme postavit se k problému čelem, zauvažovat o něm a samostatně ho řešit, nakonec máme společnou radost, že to zvládla. Snad to jednou nebude chápat tak, že jsme jí nikdy nepomohli a všechno si musela vyřešit sama. Když si tak zpětně vzpomenu, tak to pro ní někdy musí bejt dost silný kafe. Zatím nejtěžší pro ni z mýho pohledu bylo, když jí o něco starší cikánka na hřišti sebrala sundanou botu, nejdřív mi to přišla oznámit jako katastrofu a čekala, že jí tu botu hned zachráním. Já jsem jí vysvětlila, že pro to nejdřív musí zkusit něco udělat sama, tak si o botu šla říct a zkusila na ni dosáhnout a samozřejmě to po dobrým nešlo, tak začala natahovat a žalovala mi. To byl hroznej pohled, zkoušela jsem i svoje nervy a vysvětlila jí, že se teda musí zkusit poprat, že tu botu bude potřebovat.. Naštěstí má svou hlavu a usoudila, že silou to asi nepůjde, když holčička byla větší a tak použila sílu hlasivek a zvládla to. Ale teda musim přiznat, že jsem se bála, aby z toho nebyla mela. A jako dodatek – ta holčička pak postupně sebrala botu ještě mojí kamarádce a mně. Asi aby nám to nebylo líto 🙂 Hlavní podle mě je, že jsem na ni za ty samostatný krůčky hrdá a ona o tom ví, protože spolu o tom mluvíme.
Ještě jeden velký rozdíl jsem si uvědomila…Problémy si s dcerou vždycky vyříkávám.
Moji rodiče to řešili dusným tichem a popravdě jsem ani kolikrát nevěděla, co jsem zrovna udělala… Vlastně je to tak dodneška 🙂
Já vychovávám asi dost podobně, jen na rozdíl od svých rodičů se snažím vyvarovat jedné věci – nepěstuju v dceři pocit provinění, když si dělá věci podle svého.
Ale určitě to zase nevědomky nahradím jinou chybou, které se bude jednou snažit při výchově vyvarovat zase moje dcera 🙂
Jsem na tom stejně jako JanaK. Za svoji mamkou jsem nikdy nemohla přít a to ani dnes. Protě ten vztah je jinaký.
Sice jsem přísná přísná, ale děti ví, že můžou kdykoliv a s čímkoliv přijít.
Tak já tedy ani náhodou, možná používám stejné “hlášky“, ale styl je jiný, chci, aby když jim bude špatně, měli se kam stulit a nebáli se poprosit o pomoc. Moje rodiče jsou sice skvělý, ale mám takový respekt, že si netroufnu se s něčím svěřit.