Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jste dochvilní?
Jste dochvilní, nebo pro vás nehrají minuty, desetiminuty ba dokonce hodiny roli? My s manželem jsme oba dochvilní a hodně tím trpíme, protože se nám zdá, že spousta lidí čas a dochvilnost vůbec neřeší.
Poslední případ mě fakt vytočil, přijela jsem z dovolené a byla doma jen s dcerou, a domluvili jsme se švagrovou, že pojedeme s dětma na koupák,cca 15km koupaliště, domluvily jsme se na 10h, doma jsem neměla nic nakoupeno, tak jsem si říkala, že to spojíme s obědem, 10h já samože nachystaná, Terezka taky a hlavně natěšená, čtvrt, půl 11 a nic, tak volám, nedostupná, za chvílí sms že přijede v 11h, bylo z toho půl 12, mě brali všichni čerti, byla ve městě.
A moje sestra je to samé, té už jsme se naučili říkat, že když sraz je někde v 9h tak jí se řekne v 8h a stejně je tam o půl 9, to jen takový příklad.
Někdy mi přijde, že snad nejsme normální my.
Byla bych rády, kdyby napsali i ti, co mají s časem a dochvilností tento problém.
také nemám ráda nedochvilnost, kamarádka to většinou také neřeší, nebo mi pak ještě řekne, že přece má dvě děti 🙂 jak kdybych je já neměla 🙂 O tchýni bych mohla povídat, ne že je nedochvilná, ale zásadně jezdí bez ohlášení a mamka vlastně také…nezapomenu jak před čtyřmi lety, jsme přišli domu z procházky a sousedka mi dávala tašky, že u nás byla tchýně, ona přijela do kouta a zapomněla se ohlásit a mobil ona tenkrát ještě neměla…a to je tak dodnes, někdo má narozeniny já je pozvu na sobotu, oni přijedou ve čtvrtek, nebaví mě to, když něco řeknu, tak jsem divná já, dyť je to přece jedno…
lnori, manžel byl první, kdo to navrhl. jeli jsme k balatonu, nic předem objednanýho. ale i kdyby bylo, odjeli bychom. ono mnoho let tohle snášet není sranda. já třeba s malým nebyla mockrát celý den ani venku, protože tchýně nahlásila, že v deset dopo přijede. ve dvanáct volám (JÁ, ne ona), a že “už jede“. nakonec dojela kolem třetí. a celý den trčet doma, protože ona “už jede“?
nebo mi volá kamarádka, kterou jsem neviděla mnoho let, že jede přes brno, jestli nemůžu přijet. měla dojet tchýně ve dvanáct, tak jí říkám, že nemůžu, že až ve dvě. to už jí jel vlak. tak jsme se neviděli a tchýně místo ve dvanáct dorazila ve čtyři.
když se snažila mi tehdy vynadat, vynadala jsem já jí. tolik hodin co jsem za ta léta strávila čekáním na její návštěvy by dalo nějakej ten týden. kdyby jela autobusem nebo letadlem, taky by nečekali.
ještě mám kamarádku, která je stejný extrém. aby ušetřila, nabídla jsem jí, že ji z chalupy vezmu autem. sraz ve dvanáct u auta. o půl jedné nikde, tak k ní jdu a děvče mě otevře v noční košili, že se jí nechtělo vstávat, ať počkám. vy byste čekali další hodinu (u ní s jejím tempem teda spíš dvě), když už máte chalupu uklizenou, zamčenou, děcka nachystaný na odjezd? já ne. od té doby má zpoždění max 1/4 hoďky.
to, že všude chodím dřív, neznamená, že i na návštěvy. to si raděj poblíž zapálím, projdu se a jdu na čas.
Návštěva o tak dlouho dříve naštěstí ještě nikdy nepřijela . A pokud by se to stalo, musela by chápat, že třeba musím ještě něco dodělat.
Když se vypravuji sama s dětmi, tak jsem všude v čas.S mým mužem to je problém, většinou se čeká na něho,ale nakonec řekne, že jedeme pozdě kvůli nám.
Nevadí mi zpoždění pár minut, ale hodina by mi teda vadila.
Ale zákon schvalnosti je takový, že když potřebujeme vyjet v nějakou dobu, tak ráno jak naschval spi všechny děti dlouho,nebo odpoledne malý.
Radko, jak to tenkrát tchyně vzala?
Jééé tak to jsem teda také nezažila, to je v tomto případě od návštěvy u nás spíše o zpoždění….než aby přišla o tu hodku a půl dřív 😀
A co z druhé strany?
Máte pozvanou návštěvu na určitou hodinu a ona bez varování dorazí o hodinu a půl dřív…
Já osobně toto nezažila, ale té známé, která ano, nezávidím.
😯
raději včas a troufám si říct, že jsem dochvilná.
Už asi naučená.
Vlak ani bus nečeká, že ? 😀
Chodím včas, někdy s malým předstihem. Pokud vidím zpoždění, dám o sobě vědět.
Slova “už jedu“ a “za půl hodina“…. bych “vraždila“ 🙂
to dělal ex, půlhodina v jeho podání byla hoďka,dvě.
Chápu, že se může stát cokoliv,ale v dnešní době mobilů atd. by tuplem měla vítězit slušnost, aby se člověk omluvil, že mešká, i když ne vlastní vinou.
Radko, manžel se ti nepokoušel zabránit v odjezdu bez maminky? A neměli jste zaplaceno předem, že jste ji nechali doma? Nemohli jste se pro ni stavit, když to bylo jen deset km a vzbudit ji třeba klaksonem?
Já se snažím být dochvilná, ale když mi to nevychází, tak se určitě ozvu. Obráceně to tak taky beru, když se někdo ozve, že něco bude jinak, jsem v obraze a přizpůsobím se. Vadí mi, když se někdo neozve vůbec, ale na takový lidi naštěstí moc nenarážím. A největší borec je samozřejmě manžel.. “už jedu“ “jo? a kde už jsi?“ “ještě v práci, ale už jedu“, o hodinu (dvě?) později (cesta trvá 30 minut) se mu nedovolám, volám kamarádovi “nevíš kde je O.?“ “jsme na ping pongu, mám ti ho předat?“ .. A já mám doma asi vysedět důlek nebo co! 😀
Já si myslím, že jsem dochvilná až moc. Taky jsem všude spíš dřív. Ale snažím se to změnit a chodit na čas. Mě to nevadí, když někde počkám,pokud přijdu dřív. Ale jsou situace, kdy přijít dřív je problém a považuje se to za mínusový “bod“.