Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vzteká se. Co s tím?
Mívají i vaše děti občas záchvat vzteku, i když období vzdoru by už mělo být dávno za nimi? Nebo si jím právě teď procházíte?
Co s (malým i velkým) vzteklounem děláte?
a pokud jde o ustoupení, tak se nikdy neustupuje, vždycky trvám na svém (to by to dopadlo, kdyby si děcka vždycky vydupaly svoje), že by to byla někdy zbytečnost jsem se nepřistihla, o “zbytečnostech“ se diskutuje a hledají se kompromisy, ale na zásadních věcech se trvá a Mates už je schopen pochopit následky, když mu je řeknu – dokud neuklidíš, nebude výlet apod.
vzteká se…. co s tím? nic .. počkat až to přejde …
Mates (skoro 6) je hysterka, vzteká se kvůli každé blbosti – někdo si sedl na jeho židličku, zlomila se mu pastelka atd.
jediné co zabírá v tomhle věku je ignorace a léčba šokem = zařvat tak že se se otřesou všechny baráky v okolí a on vztek zmírní tak, že z toho není cirkus pro celé město…
když byl menší 2-3 roky zabírala jenom ignorace a nechat vyřvat – vydržel řvát hodinu, pak obvykle usnul
četla jsem mnoho rad “odborníků“ a mnoho jsem jich bez úspěchu vyzkoušela, nejlepší bylo, jak všichni říkali, že zabírá omytí nebo pocákání studenou vodou – no u nás to spustilo ještě větší hysterák
Míša je mnohem větší kliďas, ovšem “záchvaty“ má taky ale spíš bych řekla, že to okoukal od Matesa, u něj zase zabírá vysmrkat se otřít oči a je konec řevu chvíli je pak “naprčený“ ale to je vše
že mám takové děti s tím jsem se smířila, Mates to překoná rozumem – prostě z toho musí vyrůst, Míša to překoná až si bude hledat svou cestu a neopičit se, takže z toho musí taky vyrůst
co vyroste z třetího zatím nevím, taky to vypadá na mírně cholerického človíčka, jediné, v co doufám a co jsem ráda, že mi ti starší nikdy nedělali, je že mi nebudou mlátit hlavou o zem 😉
Petro, tak ve vztekání jsme profíci – a myslím, že i v reakcích na ně. Malý je (zatím) pohodář, i když už se taky párkrát projevil – na něj platí nechat ho být a pak mu umožnit “vybít se“. Malá je naše vzteklinka – vlastně se vzteká snad od narození bez přestávky. Není to takové klasicky vztekající dítě, které si člověk představí (scény v obchoďácích se nás netýkají), má svůj způsob a situace, které prostě nezvládá. Když byla malinká, tak jsme nejdřív byli všichni “nešťastní“, protože jsme se ji snažili pořád změnit… Pak jsme seznali, že prostě jiná nebude a tak jsme se zaměřili na to, aby ta “scéna“ měla nějaká “pravidla“ a byla snesitelná i pro ni, i pro nás… I teď jí to občas popadne – většinou, když je unavená, málo vyspalá… Ale tak nějak ví, že to nijak řešit nebudu, tak si tím projde sama. Pouze v případě, že udělá scénu na veřejnosti (jako se jí to podařilo dnes), tak se jí zeptám, jestli by nechtěla něco “tetě“ říct a sama se omluví, že scénou “obtěžovala“. Vysvětluju jí, že není nic špatného na tom, že se zlobí, ale že musí vědět, že není nikdo povinen toho být “součástí“ a ani divákem… Kšanda
Petro, já to mám tak půl na půl. Dcera je hodně tvrdohlavá a kdybych občas neustoupila, tak pořád jenom bojujeme.
Marinado, díky za upřímnost 😉
Taky mám věci, ze kterých neustupuju (třeba že 10 minut před obědem se nebude jíst zmrzlina apod.), ale pak jsou situace, kdy mi prostě dojde, že není nutný trvat na tom, co jsem chtěla původně (třeba teď o prázdninách když naháním Majdu večer domů). Nemám problém to změnit, když se na tom s holkama v klidu domluvíme, ale Majda občas rovnou vybuchne a to už je problém, protože mám obavu, že když v takové situaci ustoupím, nabude dojmu, že si nakonec všechno vyvzdoruje. Ale zase se mi blbě trvá na něčem, čemu už sama až tak nevěřím.
Je mi jasný, že řešením by bylo nemít ty zbytečné požadavky, jenže co si budem povídat, prostě to někdy předem nedomyslím.
Jak tyhle situace řešíte vy? Ustoupíte nebo si stojíte za svým, i když si uvědomujete, že trváte na zbytečnostech?
Vztekání u nás aktuální není (ani moc nikdy nebylo), ale protažená pusa a stále dokola věta “A proč to nejde?“ je na programu dost často. Stejně jako Petra i já občas dojdu k závěru, že vlastně sama nevím, proč jsem na začátku řekla, že to nejde. A pak se ztrapňuju řečmi typu “Tak teda naposledy…“ nebo “Tak výjimečně teda jo…“
Ale když něco opravdu nechci, tak přes to nejede vlak.
ledoo, můžeš to trošku víc rozvést?
My to rozmluvíme.
No a koukám, že jsem pro vysvětlování zapomněla na odpověď na otázku 😉
Je fakt, že v tomhle věku se s tím vztekáním podstatně líp pracuje než kolem těch dvou let. Pokud jde o krátký výbuch, kvůli nějaké drobnosti, dá se to ustát s klidem a jen říct, že se mi nelíbí, co slyším. Ne že by se jak mávnutím proutku proměnila v kliďase, ale tak nějak je tím ta situace uzavřená.
Pokud je to snaha něco si vyvzdorovat, snažím se dokola vysvětelovat, proč je (bude) to tak, jak to je.
V tomhle mám ale největší problém, protože mi občas dojde, že vlastně není nezbytně nutné, aby to tak opravdu bylo, a že by se to klidně dalo vyřešit jinak – nějakým kompromisem nebo dokonce tak, jak se snaží Majda vyvzdorovat. V tu chvíli jsem celkem v koncích – na jednu stranu bych neměla problém ten ústupek udělat, na druhou stranu nechci ustoupit, abych ji neučila, že vztekání funguje.
Anička už tohle pochopila a když chce, aby něco bylo jinak, přijde se domluvit a většinou fakt na nějaký kompromis dojde. Obě jsme pak s řešením spokojené a já z toho mám navíc dobrý pocit.
Když měla Majda kolem těch 2-3 let, libovala jsem si, jak hladce tím obávaným obdobím vzdoru procházíme. Byla prostě kliďas, nic moc ji nerozházelo. Ne že by čas od času nějaký ten vzdor neproběhl, ale i to bylo celkem dobře zvládnutelné.
Asi někdy kolem pátého roku se začala víc projevovat i její “neholubičí“ stránka, takže jsem si říkala, že se asi projevuje to, co nepropuklo tenkrát. No a zdá se, že teď tu máme další vzdorovitou vlnu 🙂 Tak si říkám, jestli je to tak i jinde?