Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jste ve výchově s partnerem zajedno?
Shodnete se s partnerem ve výchově svých dětí? Jste ve výchovných otázkách jednotní?
V čem se vás přístup liší?
jojo Petro, to určitě, vnímám jeho postoj “zdravěji“, než své užírání se vinou. A třískání hlava nehlava u nás opravdu není, to by se pak muselo něco radikálně změnit.
Myslím, že jsme v zásadě za jedno.
Rozcházíme se obvykle jen v náhledu na to, co je “nebezpečné“. Já obvykle jsem benevolentnější a to pomyslné “vodítko“ nechám natáhnout, protože i já se chci ubezpečit, že mé dítě chápe a respektuje určitá pravidla, partner by zas byl nejraději, kdy měl dítě pořád za ruku a pod kontrolou.
Jarmuschko, neprozradíš, kdy šlo u vás do tuhého?
Marinado, jak jsem četla, že jsi vypěnila, když přítelova dcera donesla vysvědčení, tak už jsem si říkala, že tě nepoznávám. Když jsem dočetla celou větu, tak jsem se zase uklidnila 😀 …pomohlo to “vypěnění“? nepěnil pak zase přítel?
Lien, tak mi problesklo hlavou, že manžel tím, že se po tom “uletění“ neužírá, taky předává holkám nějaké “poselství“, které jim zase nemůžeš svým přístupem předat ty. Myslím, že každá zkušenost je nějakým způsobem obohacující (samozřejmě neberu v potaz to, že by je ztřískal hlava nehlava apod.)
Hanzlici, řešíš nějak ty rozpory s tchýní – vysvětluješ apod?
Kšando, kdyby sis mohla vybrat – buď ty rozdíly jak je máte nebo to, že by to manžel viděl všechno stejně jako ty, co by ti pro děti přišlo lepší?
Ani my jednotní nejsme. Ne, že bychom šli vyloženě proti sobě, ale v některých situacích reagujeme každý jinak. Postupem času jsem přicházím na to, že to vlastně nijak zvlášť nevadí, dokonce se už ani nemusím moc držet, abych nezasahovala do manželových zásahů 🙂 Občas teda na nějakou situaci zavedu dodatečně řeč a snažím se vysvětlit, jak to vidím já a proč bych to řešila jinak.
Nedávno jsem na wc nastrčila Respektovat a být respektován a zrovna včera jsem koukala, že je otevřená 😉
No, mám takový pocit, že u nás jsem na výchovu já a choť nás víceméně jen “pozoruje“ z povzdálí.
Ale je pravda, že už jsme zažili situace, kdy “šlo do tuhého“ a choť mě podpořil.
No, čas od času ho chytne “výchovná nálada“ a to ho pak musím kolikrát brzdit – to mám pocit, že to chce dohnat všechno najednou.
Jednou došla řeč na to, kdo je podle holek doma přísnější – maminka “vyhrála“ na celé čáře.
Ale taky se vším chodí za mnou, a i když je vyzvedává tatínek, tak když mají nějaký problém, čekají, až se já vrátím z práce.
😉
Tak u nás tedy taky zajedno nejsme. Taky bych řekla, že jsme na tom podobně jak u Lien – až na ty “novoty“. Manžel mi někdy taky přijde jak “slon v porcelánu“ ve vztahu k dětské dušičce (zvláště pak u dcery). Většinou (ač se za to stydím) mu to pak večer vyčtu a řeknu, že se mi to nelíbí… Ale čím je dcera starší, tak tím víc si říkám, že je to vlastně pro ni taky dobrá škola – že s ní všichni nebudou jednat v rukavičkách… bude líp připravená do života než mnou a mým neustálým strachem, abych jí neublížila. Syn je nastavený jinak, takže ten si s tatínkem rozumí a tam nemám potřebu manžela nějak usměrňovat. Jinak po letech práce a spoustě rozhovorů jsme došli myslím aspoň ke společnému cíli ve výchově – př. třeba manžel je na tom ve vztahu ke školním institucím dost podobně jak Lien (teda nemá to tak “promakané“:-)) a já bych je pravděpodobně “nutila“ vystudovat i VŠ – takže manžel přistoupil na to, že nebude shazovat školy a já na to, že nebudu říkat, že škola je tím jediným čemu by se měli teď věnovat (trošku jsem to přehnala, ale chtěla jsem přiblížit naše myšlenkové pochody):-). Kšanda
Radíme se , ale většinou se shodneme a jsme zajedno 🙂
Většinou jsme za jedno, ale taky tomu většinou předchází to, že muži řeknu, jaký má mít přístup, abychom byli zajedno. A je to podobné jako u Lien, nechává na mě podstatnou část výchovy a mojí logiku ve výchově víceméně chápe. Občas zaskřípou zuby a fakt to zadrhne, tim spíš, když si výchovné nejasnosti řešíme před dítětem, což pochopitelně vnímáme špatně všichni tři. To jsou naštěstí výjimky, bylo to snad jen jednou nebo dvakrát, ale pamatuji si to zřetelně. Horší je řešit výchovné rozpory např. s babičkou (tchyní). To pak mam v sobě tu hořkost dýl, ale to byly taky jen dva případy.
S přítelem nežiju, tak to nemusíme nijak hluboce řešit – ve většině věcí ohledně výchovy se shodneme, ale v některých ne. Tam pak většinou platí dohoda, že u nás doma se jede podle našich pravidel a u něj doma podle jejich pravidel (např. v jakou hodinu má být dítě v posteli…jak, co a kdy se jí, atd.)
Jednou jsem ale vypěnila, když jeho dcera přinesla “vysvědčení“ ze školy a nedopadlo zrovna dobře a přítel jí hodně vynadal a zakázal, co se dalo.
Ano Petro zatím mi to ještě pořád vadí, ale pracuji na tom, aby ne, protože řešení není změnit jeho. Spíš si o tom pak s holkama povídám, aby věděly, že to nutně neznamená jejich problém, že problém může mít i tatínek, stejně jako já, když ujedu (což se mě tedy stává).
A někdy to řeknu potom v klidu i manželovi, i když je to zbytečné, on stejně ví, že mi to vadí i bez říkání, je to jenom člověk.
Kdybych popsala stav se zcela zpracovanými emočními stavy, tak by to nedělal, stejně jako bych to nedělala já, ale když ty emoce přerostou hlavu, tak jsou všechny “metody“ mimo. Když ne, snaží se i manžel chovat tak, jak je to pro oba žádoucí. Rozdíl je v tom, že on se nějakým úletěním potom neotravuje (alespon myslím), neviní se, já ano a to ničemu a nikomu nepomáhá.