Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Je zdraveni slusnosti nebo pouhym prezitkem dnesni doby?
V jiné diskusi se začalo probírat zdravení.Musím říct, že některé názory byly pro mě velkým překvapením.
Asi je to dané výchovou,ale pozdravit,poprosit nebo poděkovat jsem musela vždycky. Vůči dospělému to byla slušnost,ve školce/škole se to bralo jako projevení “ úcty“.
Když mě někdo pozdravím, tak mu také odpovím. Pozdravím také člověka kterého neznám sice osobně,ale potkávám ho často.
A totéž očekávám i od svých děti.Je přeci slušné pozdravit když vejdu např do restaurace nebo u lékaře.
Jaký máte názor na zdraveni Vy? A je jedno jestli jde o dítě nebo o dospělého. /b]
Mě teda překvapilo jak paní učitelka ve školce i ve škole říká, jak s tím děti mají problém.Bohuzel musím říct, že i plno dospělých na pozdrav neodpovídá:-( .
Diskuze týdne 16/2013
Pozdravit je pro mě tak samozřejmé a automatické, jako východ slunce. 🙂
Pokud potkám známého člověka, zdravím. Cíleně nečekám, až někdo pozdraví první, protože je třeba mladší apod. ( v případě známých lidí)
Neznámé lidi nezdravím, nemám proč. A upřímně napíšu, že mě zdravení cizích lidí vadí a přijde mi nepřirozené. Uvedu hned příklad:
Chodíme občas na tůry do hor, abych byla ještě konkrétnější, zejména do Krkonoš nebo Tater. A právě zde se stává na 95%, že se cizí lidi zdraví a právě zde mi to někdy vadí.
Jdeme třeba s partou, s manželem, povídáme si a protože některé turistické chodníky jsou hlavně v sezoně jak cestičky mravenečků, je zde značný provoz. Já si chci povídat, ale neustále prostě zdravím cizí lidi, které v protisměru potkávám. Manžel je tak naučený, ten prostě automaticky pozdraví, hlavně tedy starší turisty. Takže do každé své věty vkládáte během tůry “dobrý den“…a to mě nebaví. Stejně se kolikrát na ty lidi ani nepodívám ( někdy to na úzkém chodníčku ani nejde)a odpovídám vlastně jen ze slušnosti. Ano,není to pokaždé. Když vylezeme na nějaký vrcholek, kde sedí jiní turisté, pozdravím, to ano.
U vodáků to taky chápu, že na sebe zahulákají ahoooj!
A co se mi stalo? Takhle jsme byli na výletě, potkali dvě starší dámy, já v tu chvilku měla plnou pusu sušenky, nepozdravila jsem, za mnou šel manžel, pozdravil, dámy mu odpověděly a v tu chvilku jsme oba slyšeli, jak paní pronesla větu: “To je hrozný, mladá ani zabučet neumí.“
Znám děti, které mají zdravení jako koníčka, zdraví každého zřetelně, nahlas a i 5x za sebou. 🙂
Moje starší s tím neměla nikdy problém.
Mladší, ač je vychovávána stejně, s tím jeden čas problém měla. Ona se prostě styděla pozdravit. Nástupem do školy se asi víc otrkala a přešlo to. Nikdy jsem ale do ní nešťouchala – “dělej a honem pozdrav“, to je stejně zbytečné, dítě se “šprajcne“ a stejně nepozdraví.
Nicméně považuji zdravení za základ slušnosti.
Lussy, tak to mě nenapadlo řešit u zdravení věk a čekat až někdo pozdraví mě kvůli tomu, že jsem starší:-).
Dokonce jsem, ještě když jsem bydlela u našich, zdravila pána z vesnice, s kterým jsem měla vleklý spor, který řešila i pořádková komise ve městě. Jejich rotvajlet napadl mě a našeho psa, pán v tom uměl chodit, všechno popřel, řekl, že se psem venku nebyl, že mu ho někdo odcizil atd.
Tak i tohoto idiota jsem zdravila, přestože on neodpovídal.
Já zdravím, prosím a děkuji pořád. A navíc se k tomu zářivě usmívám, což jsem zjistila, že některé lidi totálně irituje 🙂
Děti do toho nenutím, začaly samy od sebe. Markovi je 2 a čtvrt a všude jsou z něj na mrtvici, protože dobrý den říká úplně každýmu, i ve městě :-). A pokud odněkud odcházíme říká nasedanou. Celkem často děkuje, třeba i za to, když mu dám pastu na kartáček… Prosím na druhou stranu moc neříká, ale rozhodně ani jedno dítě nenutím.
Bydlíme na vesnici a já zdravím každýho. Nesnáším, když někdo nezdraví, ale neumím člověka minout na chodníku nebo ve školce na schodech a mlčet. Takže třeba pozdravím první ve školce tatínka dítěte, který je určitě min. o 5 let mladší než já. Takže já jsem takový notorický zdravič 🙂
Odeslalo se mi to dříve než jsem stačila opravit chybu. To je hrůza, ještě jsem se pořádně nenaučila psát rychle a správně na této telefonní klávesnici . Pořád nevím jak udělat čárky nebo háčky když je nenajdu ve slovech.
Pozdravit,poděkovat a poprosit jsou zásady slušného chování,Byla jsem tak vychovaná a předávám to dál.
Radko, musím se přiznat, že se mi nedávno stalo, že mě jedna maminka pozdravila-xlet jsem ji zdravila, protože jsem mladší a brala jsem to jako slušnost, ale ona mě nikdy neodpověděla, ale stala se také matkou a pak když já už jsem neměla chuť ji pozdravit, ona začala a tak se také zdravíme a sem tam prohodíme reč… kolikrát je mi příjemnější pozdravit někoho v lese koho vůbec neznám, než někoho koho znám a prostě se mi do toho nechce, tak to prostě je.
Radko, já nad tím taky hodně krát přemýšlela proč nedokážu po delší době zdravit někoho, kdo mi neustále neodpovídá (to je případ i tchýně) a asi mě to nějak vnitřně hodně vyčerpává (ubližuje)… Nedokážu se nad to povznést a říct si: já jsem slušná a když ty ne…Je pro mě přijatelnější, když se ta situace (že mi někdo neodpoví) neodehraje. Proto chápu i malou, když přestane zdravit… A s tou starou školou si mě pobavila… Já asi žiju v nějaké fakt “podivné“ vesnici, ale tady nezdraví hlavně “babičky“ – nejvíc ty, které stojí před krámem a nadávají na dnešní děti, jak jim není nic svaté, že ani starou bábu nepozdraví…
Souhlasím s danasi a s ksandou.Taky bydlíme na vesnici a tady se zdraví všichni.Teda s jednou vyjimkou. Máme tady azilovy dům pro matky s dětmi a musím říct, že většina (ne všechny) nejenže nezdravi,ale jsou nepříjemné.
Taky musím vysvětlovat proč někteří neodpoví na pozdrav.když jde o staršího člověka, řeknu,ze možná neslyšel.
máme tady jednu paní,co nezdravi a všem, svým chováním dává najevo, že ona je nikdo a ostatní jí nesahaji ani po kotníky.
Nejlepší je když vysvětluji dětem, že ve městě nemusí zdravit každého koho potkáme, ale jenom ty co známe.
ksando a proč ne tchýni? já teda zdravím i lidi, co mi nějak třeba ublížili. je to jejich problém a oni by se měli zamyslet nad tím, že neodpoví.