Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Je zdraveni slusnosti nebo pouhym prezitkem dnesni doby?
V jiné diskusi se začalo probírat zdravení.Musím říct, že některé názory byly pro mě velkým překvapením.
Asi je to dané výchovou,ale pozdravit,poprosit nebo poděkovat jsem musela vždycky. Vůči dospělému to byla slušnost,ve školce/škole se to bralo jako projevení “ úcty“.
Když mě někdo pozdravím, tak mu také odpovím. Pozdravím také člověka kterého neznám sice osobně,ale potkávám ho často.
A totéž očekávám i od svých děti.Je přeci slušné pozdravit když vejdu např do restaurace nebo u lékaře.
Jaký máte názor na zdraveni Vy? A je jedno jestli jde o dítě nebo o dospělého. /b]
Mě teda překvapilo jak paní učitelka ve školce i ve škole říká, jak s tím děti mají problém.Bohuzel musím říct, že i plno dospělých na pozdrav neodpovídá:-( .
Diskuze týdne 16/2013
Mě taky napadlo určité vysvětlení na základě příspěvku Pádmé :-). U nás je to zase tak, že zdravíme všude… (pochopitelně u dr….), ale dcera prostě už má některé lidi, které nechce zdravit (na základě něčeho – špatné zkušenosti…) a v tomto případě nemám ani já potřebu ji “nutit“… Kšanda
Padmé mě přivedla k určitému vysvětlení.
já samozřejmě také zdravím lidi, protože jim opravdu dobrý den přeji, protože ale bydlíme na malé vsi, na které se “musí“ zdravit úplně každý, tak je také spoustu lidí, které zdravím a opravdu je mi naprosto jedno, jaký bude jejich den a bylo by mi milejší je nepozdravit, nevšímat si jich, protože k nim nic necítím a skutečnost je taková, že jim dobrý den nepřeji (ani špatný, samozřejmě, vůbec jim nepřeju vlastně nic, jsou mi jedno), tam už to vnímám jako něco navíc, něco, co mi bylo vštěpeno, ale není mi to příjemné, jako pozdrav člověku, kterému to vskutku přeji.
U holek je to ještě jinak, jsou obě malé. Ta starší si vybírá, kdy a koho pozdraví, v obchodě např. většinou nepozdraví, ale najdou se dny, kdy ano, pak jsou určití lidé, které pozdraví vždy.
Šly jsme dnes s holkama na poštu. Po nás přišel i pan zástupce ředitelky ze školy, kam holky chodí. Pozdravily jsme ho a holky mi hlásily, že to je zástupce od nich (podotýkám, že má na starosti druhý stupeň, s holkama zatím nemá “nic společného“, ale znají ho).
No a na to konto se mě ptaly, jestli nevadí, když nepozdraví paní ředitelku na ulici, mimo školu – že ji asi nepoznají…
No a konstatuji, že já musím být neustále ve střehu – vzhledem k mé práci mě zná spousta lidí a tak mě neustále někdo zdraví (nejvíc tedy maminky s kočárky). A já odpovídám. Ráda a s úsměvem (až jsem některým kolegům podezřelá…) 😉
Já to vnímám možná trochu jinak nebo možná si pod pojmem “zdravení“ představuji trochu něco jiného – příklad: když přijdu se synem k doktorce, jsem ráda, že řekne nahlas “Dobrý den“ a pozdraví sestřičku i doktorku – přijde mi to slušné a zdvořilé – prostě jsme vešli dovnitř a tak pozdraví.
Stejně tak když jdeme ve městě a potkáme třídního profesora, tak ho syn zdálky zdraví. A mně se to líbí.
Myslím si, že syn zdravení vnímá pozitivně, že to nijak nehraje (míním tím, že necítí nějaké vnitřní pnutí).
A přiznám se, že i já se s lidmi zdravím ráda. Je mi to příjemné – pozdravit, prohodit pár vět – třeba v práci.
Chci říct, že když vyslovím ono “dobrý den“, myslím to vážně, já skutečně přeju “dobrý den“ :-).
Pravdou je, že se pohybuji – nebo se pohybujeme – v určitém okruhu lidí a tak se všichni známe a všichni se zdravíme – možná proto to vnímám kladně :-).
nuninko já je neodděluji, musí (měly by) jít ruku v ruce, přetvářka pro mě slušná není a nebudu jí rozhodně nutit ani svým dětem, natož pod rouškou slušnosti
Tak určitě slušnost a holky vedu k tomu,aby zdravily.Bydlíme na vesnici,takže se všichni známe a dělá mi radost,když potkám lidi a říkaj mi,že jsou holky šikulky,že vždy pozdraví.Ve školce je k tomu učitelky taky vedou.Vždy když ráno příjdem tak si podaj s učitelkou ruku a popřejou si dobrý den.Anetka když byla malá a jely jsme do Prahy tak zdravila lidi na ulici musím říct,že koukali dost vyjukaně.No a Nikča na starý kolena naučila u nás jednu pani zdravit.Pořád se tváří jak kakabus,ale když potká nás tak Nikolce už na pozdrav odpovídá.Malá ji zdravila a ona na pozdravy neodpovídá,ale Nikča se nedala odradit a znova ji pozdravila,když pořád nic tak se na ni otočila a zeptala se ji v krámě před lidma “ vy nemíte zdravit?“ no a od té doby teda alespoň nám odpovídá na pozdrav
Lien, slušnost a upřímnost jsou dvě různé věci.
Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.
Lien – tvoje děti to budou mít v životě hodně těžké. Zkus se nad tím zamyslet. Není to myšleno ve zlém.
Na otázku v názvu diskuse snad ani neexistuje jiná odpověď, než že zdravit se je slušné.
Ale je důležité koho a proč zdravím, podle mě pokud budu zdravit člověka, kterého nemám ráda, popř. mi je jedno a já mu budu stále s úsměvem přát dobrý den, tak to slušnost není, slušnost pro mě znamená také upřímnost, a slušnější by v tomto případě bylo si ho nevšímat.
Další věc je, jak tuto “slušnost“ učit své děti, tedy pokud jim nařizuji, že musí bučet na každého koho potkají bez ohledu na své pocity, tak opět nic slušného na tom nevidím. Slušné je podle mého respektovat jejich city, potřeby, někdo se jim nelíbí, někoho se bojí, někdo je jim fuk, stydí se a spoustu dalších možností. Takže nutit je dělat cvičenou opičku je pro mě pravý opak slušnosti, je to neúcta k těm, které nutíme, i k těm, u kterých se přetvařujeme.