Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Operace šilhání u dětí
Milé maminky, tatínci – rodiče.
Zajímaly by mne Vaše zkušenosti s operací šilhání u dítěte (dětí).
Nejsem sice v situaci, kdy bych rozvažovala zda syna na operaci pošlu nebo ne – máme už daný termín. Ale ráda bych si přečetla Vaše zkušenosti o průběhu pooperační léčby a i výsledcích jakých jste dosáhli. Případně zda dítko muselo operativní léčbu podstoupit znovu.
Předem děkuji za Vaše zkušenosti. Moc ráda si je přečtu ještě před nástupem do nemocnice (hned po Velikonocích).
Ivco, hned při čtení tématu jsem si vzpomněla na tebe . Markétka taky špatně snášela tu pooperační dobu, i když musím říct ,že jí odstranění nosních mandlí opravdu pomohlo. Jenomže to co následovalo potom bylo šílené .
Držím palce aby vše dopadlo dobře a žádné špatné zkušenosti jako měla ivca .
Moc díky všem za Vaše zkušenosti.
Ivčo, Tvoje zkušenost je dost hrozivá, připomíná mi zcela stres po plánovaném porou, včetně sestry, která by raději měla dělat práci, kde nepřijde do kontaktu s lidmi natož s dětmi na JIP.
Panu doktorovi, ke kterému jsme se dostali trochu oklikou, věřím. Práci má poněkud komplikovanou tím, že předchozí doktor Dádu příliš neléčil.
Jinak jsem já osobně taky byla asi šestkrát v Léčebně zrakových vad ve Dvoře Králové, moc ráda na to vzpomínám, bylo to tam super. I když švagr, který to tam taky absolvoval má úplně jiné vzpomínky.
Já jsem na operaci se šilháním byla jako dítě 3x, je to už asi 30 let, k tomu jsem jezdila na dvouměsíční léčebné pobyty. Každý den se tam s očima cvičilo, návštěvy jednou za 14 dní, později 1 za týden, stýskalo se mi, ale kvůli kamarádům se mi pak naopak nechtělo domů 🙂 Já jsem naštěstí neměla žádné komplikace, po operacích jsem si nechávala dávat mastičky, takže za pár dní v pohodě. Šilhání asi nejde vždy vyřešit jednou operací, někdy je jich potřeba víc a důležité jsou i brýle, klapky a cvičení. Zpětně z mého pohledu to nebylo nic hrozného, ale nyní, když mám děti, bych nechtěla být v kůži mé mamky. Přeji, ať všechno dobře dopadne.
Ivčo,
jsem ráda, že jsi napsala svoji zkušenost, i když dost tristní…
Já dojíždím s Markem sem:
prvni-soukroma-ortopticka-praxe-ve-stredoceskem-kraji
Paní doktorka říkala, že tam chodí chlapeček který šilhá a jeho maminka taky. Ona jí navrhla, jestli nechce taky začít cvičit, maminka se tomu hrozně divila, celý život šilhá a je s tím smířená a teď v nějakých 35 letech začala cvičit a je nadšená z výsledků i okolí si toho všimlo, že tolik nešilhá.
My tedy máme opravdu štěstí na lékaře, jen první naše očařka, kam jsme chodili od narození do cca 1 roku by ho operovala snad ještě v šestinedělí. Jinak všichni ostatní jsou zásadně proti operaci.
škoda, že máme rozbitý foťák, dala bych vám sem fotku, jak malý vypadá bez brýlí. Ale my už toho máme za sebou tolik, že se nevzdávám v ničem.
Další věc je, že když mu dělali první vyšetření zraku, to mu byl asi měsíc, tak verdikt byl, že na jedno oko je slepý a na druhém cca 5 dioptrií.
Teď vidí na obě oči, dioptrií má jen 2 a 2,75 a šilhá.
Což mi oproti původní prognoze přjde jako brnkačka.
Ještě k tomu, jak se ptáš, zda se musí podsoupit operace na šilhání několikrát. Co mi sdělila tehdy sestra při příjmu v nemocnici, doslova, nikdy na to nezapomenu:
“Vy jste tu teprve poprvé? Tak to se ještě několikrát uvidíme, šilhání se nevyřeší na jedné operaci…“A smála se u toho jako kr…Musela bych být sprostá, když si na to vzpomenu – byla to teda sestra, která se na dětský ani nehodila, nadávala, že Domča bulel, když mi ho vyrvala z náruče a nesla přes celý oddělení na sál – chtěla jsem ho dovést před dveře do sálu, ale to prý ne, to se nedělá, ať si počkám na pokoji a dítě to prý nese špatně…
Takže my máme celkově velmi špatné zkušenosti s touto operací…
Domča na operaci očí kvůli šilhání byl, když mu byly tři roky. Pravdou, je, že mu ta operace pomohla a nešilhá. Nebo resp. není to už vidět, i když dle Dr. tam jsou ještě nějaké menší změny, a chtěla by ještě jednu operaci. Tu jsem odmítla právě díky tomu, co následovalo po operaci. Domča nesl anestézii zřejmě velice těžce. Vrátil se do doby, kdy se batole učí nácvikům sebeobsluhy (začal se zase počůrávat a pokakávat, před tím to již bez velkých problémů uměl, takže jsme začali znovu:-( Trvalo to ale delší dobu, tak asi půl roku, s kakáním měl problémy ještě ve 4 letech. Začali jsme chodit k psychologovi, ta diagnostikovala separační úzkost následkem operace. S tím se pereme dodnes, včetně velmi špatné adaptace do školky atd. Takže další operaci očí jsem odmítla, prozatím. Před operací jsme lepili a všelijak cvičili oči. Chodili jsme do Motola na nějaké centrum – tam dle té Dr. by to bylo možné napravit, ale trvalo by to dlouho, což se oční Dr. nelíbilo, a já tenkrát souhlasila s operací…Takže tak ve zkratce…
Nyní nás zase ORL Dr. nutí na operaci nosohlt. mandlí, má je zvětšené. Byl to vlastně “nápad“ logopedky, abych s ním šla na ORL, protože mu trvá údajně dlouho, než se naučí vyslovovat určitá písmenka. ORL chce okamžitě operaci, logopedka taky – aby se naučil prý písmenka coo nejdříve. Na můj dotaz, zda se je naučí i bez operace, mi řekla, že jo, ale bude se s tím prý patlat dlouho a že prý ohluchne a že včera bylo pozdě. Operaci jsem odmítla a ihned jsem byla nežádoucí matka, která neposlouchá. Ovšem musím říci,že ne, že nic nedělám, začli jsme alternativou – bylinky, kterým věřím. Pokud by se nezadařilo, zkusíme homeo.Osobně bych ale řekla, že se stav začíná zlepšovat, např. už přestává chrápat, což je jedním z příznaků zvětšené mandle.Ovšem dle Dr. je to na dlouho, operace by to dle ní vyřešila ihned a ona prostě potřebuje v rámci logopedie s Domčou pracovat teďka a nechce čekat. Moje odpověď ve smyslu, že ihned bude vyřešena mluva, ale může nastat něco jiného, jen kroutila hlavou. Takže si připadám jako zlá macecha, která své dítě trápí a má z toho snad radost. Ale věřte, že kdyby to šlo zařídit, radši bych šilhala já, měla zvětšený mandle a podstoupila milion operací, jen kdyby byl Domča v pohodě. Já prostě jen nechci, nebo spíš se bojím toho, co by se mohlo stát po další anestézii. Když mu půjde o život, nebude se dát nic dělat, tak prosím, ale jak zjišťuju, je celá řada jiných možností, jak mu nyní pomoci.
Bokul, držím palce, upřímně věřím, že vše bude u vás v pořádku.
Taky jsem si vzpoměla na Ivču, jak psala, že už by to neudělala :-(. Přesto přeju, pokud si to nerozmyslíš, co nejmenší škodu.
Malý šilhá od narození opravdu brutálně.
Operaci nám všichni doktoři neustále vymlouvají (já se tedy do ní vůbec nehrnu, takže jsem spíš ráda, že se s nimi nemusím dohadovat), s tím, že šilhání rozcvičíme.
Zatím jezdíme cvičit jednou týdně od srpna + domácí cvičení,a žádné pokroky nevidím, ale je ještě malý (2 a čtvrt).
Ale jelikož nosí brýle, tak ty mu to krásně srovnají, takže pokud mu je nesundám, tak to nikdo nepozná.
Domča od Ivči na operaci byl, třeba Ivča napíše, jen vím, že psala,že by to už nikdy neudělala.
Držím palce, ať se operace zdaří a Davídek vše zvládne.
držím palečky at to dobře dopadne…
Tak já mám také zkušenost od kamarádky, její syn byl na operaci v pěti letech, oko je rozhodně lepší a mám pocit, že někdy vůbec nejde poznat, že šilhal, možná že to vidí jen ti co ví, že měl tento problém…dcerku měla na operaci když ještě neměla tři roky, u ní zalepují i očičko dosud a mají naplánovanou operaci novou, protože to není stále v pořádku. My jezdíme na kontrolu s malou od minulého roku, teďka nás čeká v květnu kontrola, kde by se také mělo rozhodnout, jestli bude nutná operace, doufám ale že nebude. Já prostě bojuju s tou narkozou… Jinak průběh té operace byl prý docela rychlý, probuzení měla kamarádka u obou dětí bezproblémové, dětem vysvětlila dopředu, že bude oko zalepené, nebyl to takový šok prý jako po probuzení z trhání mandlí…přeju ať to dobře dopadne!
sama zkušenost nemám, ale kamarádka byla s chlapečkem. Bylo mu tehdá kolem 4 let. Odmalinka lepili náplasti, jezdili i na nějaké cvičení do nemocnice, až nakonec skončil na operaci. Po operaci prý bylo nejhorší probuzení z narkózy, kdy hrozně řval, ale jak to přešlo, tak už byl v pohodě. Jen měl zalepené oči, tak to bylo taky dost traumatizující, ale byla tam s ním mamka, tak to spolu přečkali. Bolesti, myslím, neměl a očička má teď už krásný.
Přeju hodně štěstí.