Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Komplex prostředního dítěte
Míša má teď “nešťastné“ období (občas je mrzutý, rozbrečí se kvůli kdejaké blbosti, kvůli špatnému slovu apod.), já to teda svádím na rýmu a kašel, prostě “nemocný přecitlivělý chlap“, ale v okolí si myslí, že jde o komplex prostředního dítěte. Máte někdo s tímto komplexem zkušenosti?
Ahoj Semelko, Tvůj dotaz jsem si přečetla už před pár dny, nicméně odpovídám až teď, neb jsem si to potřebovala nechat projít hlavou.
Já jsem totiž “prostřední“ (mám staršího bratra a mladší sestru).
A můj názor?
Upřímně – neumím se vyjádřit k tomu, čemu se v odborných kruzích říká “komplex prostředního dítěte“ a možná mám z toho i trochu pocit, že se v současné době všechno příliš “pitvá“ – to jako zbytečně rozebírá. Mám na mysli to, co se dříve běžně dělo, praktikovalo a bylo to “normální“, se teď ocitá pod drobnohledem a mikroskopicky se to zkoumá.
Já osobně bych řekla, že všechno má své “pro“ i “proti“.
Můj úhel pohledu je dost jasný – mít staršího bráchu bylo moc fajn a vždycky jsem k němu vzhlížela (jako malá holka). A leckdy jsem se s ním “svezla“, to, co naši požadovali na něm, jako na prvním dítěti, na mě už tak přísná měřítka neměli a občas mi i něco tzv. prošlo. Navíc – spoustu věcí jsem se od něj naučila a odkoukala, protože jsem mu chtěla být rovnocenným partnerem (chtěla jsem umět to, co on).
A mít mladší ségru taky vůbec nebylo k zahození, pozornost rodičů se totiž soustředí na toho prcka v rodině a tak získáš víc “volnosti“.
Pravdou je, že když nás bylo doma tolik, někdy jsem si přála mít rodiče jen pro sebe.
A taky je fakt, že někdy jsem si říkala, jaké to asi je, jaké to asi může být, když máš svůj vlastní pokojíček, když Ti nikdo “nevisí“ na noze, když Ti nikdo neleze do koupelny, nebouchá Ti na dveře od záchoda, nepůjčuje si Tvoje věci bez dovolení… a tak podobně 😀 .
Přesto se nedomnívám, že bych trpěla nějakým “komplexem“ ;-).
Vyrůstat ve velké rodině je báječné a mít sourozence je k nezaplacení :-). Ano, zjistíš už jako dítě, že nejsi střed vesmíru, ano, o své místo na slunci se musíš poprat, ano, velmi rychle zjistíš, že se každému členovi rodiny můžeš chovat jinak a ano, naučíš se vycházet s různými druhy povah. A tohle všechno – a je toho ve skutečnosti mnohem mnohem víc – Tě připraví na život mnohem líp a účinněji než cokoli jiného :-).
Takže – má-li Tvůj klouček teď takové ufňukané období, zkus si na něj udělat trochu času, pomuchluj ho, pomazli se s ním, řekni mu, že ho máš ráda… a uvidíš sama, třeba ho to za pár dnů přejde a zas bude dobře :-).
Zkus to brát tak, že i taková období do života dítěte patří, že je to přirozené a normální. On jen potřebuje vědět, že jsi tam i pro něj :-).
Semelko, promiň mi ten dlouhý příspěvek… jsem se rozepsala… ani sama nevím jak… 😀
Ahojky, zkušenost moc nemám, manžel i já jsme ze dvou dětí a máme dvě děti, ale hodně jsem o tom četla. Je prý opravdu složité se tomu vyhnout, že se prostřední dítě cití odstrčené. Pokud je to jen trochu možné, aby mělo každé dítě (co nejčastěji – nepíšu denně, vím, že je to nemožné) jednoho rodiče jen pro sebe. Teda snad to píšu srozumitelně – prostě jeden rodič+jedno dítě čas jen sami pro sebe. V počtu tří dětí si to moc neumím představit. Nám se to ve dvou dětech docela dařilo, dokud jsem byla doma, teď už moc ne.
já myslím že také Míša co je prostřední trpí….přijde mi že naschvál dělá blbiny právě proto aby se mu věnovalo víc pozornosti….nemá to jednoduché a já si to uvědomuji…
malý je malý, a ten starší zase už má výhody na které nedosáhne…
přitom si myslím že až tak nepatřím k těm je malej nech mu to atd…přesto to asi také doma máme…
takže se snažím najít chvilku a sednout si k němu kouknout na kousek filmíku nebo jen povídat….
najednou i začal rád jezdit na víkend k babičce…a ted mě tak napadlo jestli to i není díky tomu že je tam středem vesmíru a oni jsou z něj paf
Já mám sice děti dvě,ale sourozenci jsme byli tři.Je fakt,že já nejmladší byla více spřažená s bráchou-ten byl nejstarší a segra to docela slušně odnášela 🙁 v pubertě měla naprosto jiný okruh přátel,kdežto my s bráchou byli pořád jedna ruka.V dospělosti se pak rozdíly setřely.
U malého to může být snad jen období,každý má někdy pocit,že je ,,nemilovaný“ a má zvýšenou potřebu ujištění,že to tak není.Ale rozhodně je to zajímavý postřeh 🙂
Ty sourozencké konstelace jsou hrozně zajímavé. Co tak pozoruji, na našeho nejstaršího se hodí to, že je takový pečovatel a ochránce, ale zase rád vyhrává, rád je první. Jeho o rok mladší sestra je mnohem průbojnější, dravější, ale prohry ji tolik nevyvedou z míry, protože si už na ně zvykla. (Mám na mysli různé dětské hry, pexeso, atd.) Pak máme ještě nejmladší, ale je zatím miminko. Když se Lucinka narodila, tak jsem u obou starších dětí pozorovala mírný posun – nejstarší Cyrda byl ještě větší pečovatel, kdežto Pavlínka mírně žárlila. Obojí trvá doteď, ne v nějakém extrému, ale je to tam, a já vím, že to nesmím zanedbávat.
Semelko, prostřední děti to určitě nemají jednoduché, ale co mám zkušenost z okolí, vyrůstají z nich strašně fajn lidi (samostatní, cílevědomí a milí), ale i v dospělosti mají pořád potřebu ujišťovat okolí, že je má jejich máma nejradši ze všech dětí. Je to zajímavé. Držím Ti palce, ale taky myslím, že u vás to bude spíš tou rýmou.
Ahoj semelko,
tak pokud je nachlazený, tak to bude nejspíš od toho.
Na druhou stranu si myslím, že pozice prostředního je docela náročná pro dítě.
A u nás je to ještě tak, že jak nejstarší, tak nejmladší dcera mají větší temperament, ostřejší lokty, ostřejší slova atd. Jednají spíš impulzivně… Kdežto prostřední dcera je taková typická holčička, jemná a mírná a většinou je to ona,kdo v dětstkých sporech ustupuje.
Takže v této kombinaci povah opravdu si kolikrát říkám, že to má těžké, navíc i z pohledů dospělých, jednou je velká dost, jindy je ještě malá… Jsem teď ráda, že má svůj svět ve školce, kde je sama za sebe.
A největší pohroma je, když jsou všechny tři holky spolu, to se většinou nejstarší spikne s nejmladší a prostřední je zas mimo. makinea