Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Obrovské zklamání
Musím se vyplakat.
Nastoupila jsem do práce, kde jsem nešťastná. Ne z kolektivu, ne z práce, ale ze lhaní nadřízených, kteří nás nutí dělat věci jen naoko. Jako že se tak dělá pořád a ne jen před akreditační komisí.
Pracovala jsem v malé nemocnici, městské, teď nastoupila do okresní, kde jsem čekala nějakou úrověň, ale tady je to tak2 roky za opicema. Pojišťovnám se lže, jen aby platily, akreditačním komisím také, vrchní má plný počet sester, jak se patří na jip, ale nechává je v mínusových hidnách (i 40 hod.), protože nemůže jich být více než 2 na směně (dle požadavků pojišťoven jsou to 3 na směnu). Neexistují ošetřovatelky, takže místo aby se sestra věnovala pacientům, tak uklízí, vaří čaj, dělá desinfekce, třídí špinavé prádlo…
Mám pocit, že jsem pracovala v IKEMu Moravy a ne malé příspěvkové organizaci. Nějak se nedokážu smířit s tím, že je tady zase (nebo možná v této nemocnici stále je) doba, kdy pacient byl na posledním místě. Je mi z toho smutno a nevím, co dělat.
Děkuji za vyslechnutí.
Ahoj :-)opravdu se to blbě čte,ale vím sama,že píšeš pravdu :-(akorát mě tedy překvapuje,že se toto děje v hierarchicky výše postavené nemocnici.Já toto zažila naopak,když jsem přešla do té menší.Měla jsem také únikové tendence,protože to co jsem já znala a považovala za samozřejmé,do té mojí docházelo s tak minimálně dvou až tříletým zpožděním.Nicméně po jisté době ve spolupráci s vrchní/ta byla ochotná se zamýšlet nad mými názory ne staniční-protože se jí nechtělo překopávat něco co sama zavedla/se spousta věcí podařila.Tak vydrž,neslevuj ze svého standartu,z toho co umíš a ozývej se.Máš na to i vzdělání,tak se třeba probojuješ do první linie a budeš moci ty věci měnit ze své pozice.
Celý systém zdravotnictví je opravdu na cestě dolů…s akreditací nebo bez,pořád se staráme o nemocné lidi a těm má právo být jedno kolik lidí je na směně,ale péči musí dostat.
Mě se nechce pořád uvěřit,po těch letech co tu práci dělám,že lhaní,šetření tam kde na to není místo,papírové podvody atd.,že to může procházet..asi jsem stále naivní 🙁
vydrž holka naše…a jestli máš naději dostat se zpět kam srdce Ti táhne ,stojí to za to zatnout zoubky.
Snaž se najít aspoň to minimum dobrýho co v práci můžeš,aby ses neotrávila a nevzdala to dřív než se najde způsob přechodu na jiný oddělení.
Držím Ti pěsti pro štěstí a když bude nejhůř postěžuj si tu…
Anonymko, i mně je líto, že se z té počáteční radosti stalo tohle… jak se tu už psalo, zklamání z reality bývá bohužel celkem běžné. Sama jsem taková zklamání zažila asi třikrát… jenže… v úplně jiném oboru. A řešila jsem to vždy výpověďmi, což ale taky nejde vždycky tak lehce 🙁
Ahoj,
zkus to nevzdávat a vydržet, jestli jsem to správně pochopila tak staniční máš na své straně, je to člověk jako ty a taky bojuje i za cenu “zprdnutí“ a slz, zkus podporovat aspon ji. Najdi si koníček který tě dobije a vyžene tu špatnou náladu, nenech se tím “sežrat“ jsi silná ženská, to zvládneš.
A hlavně usmívej se, dodá to dobrou náladu tobě, kolegyním a v neposlední řadě pacientům, kteří na to čekají. Držím palce a hlavu vzhůru 🙂
Původně jsem myslela, že je to šedivka od Bamisky…Holky, oběma vám držím palce.
On ten nástup po mateřské sebou přináší i iluze, o které člověk bohužel velmi rychle přijde. Po čtvrt roce už budeš mít taky trochu jiný pohled. To je jedna věc. Druhá věc je bohužel ta, že se mění doba, peněz je všude míň a míň a na každý s prominutím slint je potřeba několik razítek 🙁 Víš, kdyby ses vrátila na původní místo, tak možná napíšeš úplně tu samou šedivku, protože takový je prostě vývoj a je to hrozně smutné 🙁 Já jsem z toho taky rozčarovaná, ale musela jsem to vzít jako fakt – vše jde přes systém a osobní přístup k člověku zmizel, každý se musí napasovat do stejného systému, který konkrétně v mém případě ještě určuje jiná země 🙁
Ale pořád si myslím, že i jednotlivec dokáže hodně – tak to nevzdávej, třeba k sobě naopak strhneš i ostatní. Držím palce, ať máš ze své práce v rámci možností dobrý pocit.
Když já právě nejsem ten správný bojovník… 🙁 Všechno moc obrečím, trápím se… Když jsem si povídala v práci na toto téma s lékařekou i staniční, tak mi akorát tleskaly, jak mám pravdu, jak je tady člověk, který tomu rozumí co by mělo a jak by mělo být. Jenže když vidím staniční, jak denně bije, jako pes za trochu čehokoliv navíc, denně pláče, jak je sepsutá vrchní i primářem, tak to prostě vypadá, že nemá řešení. Bohužel, oddělení je takové, jaké si ho vycvičí primář. Tady je to evidentně jedno, hlavně, když pojišťovny platí, my šetříme, pak jsme na vedení za příklady, že to jde a primář s vrchní mají odměny 🙂 Ale ochranné pomůcky jako ústenky k nemocným s prasečí chřipkou máme jen v omezeném množství – tzn. 1 na den.
Mám strach,že pokud tam zůstanu, tak nejen profesně zakrním, ale taky prostě ze mě bude stroj, kterého si sama přestanu vážit, tedy že se prostě utrápím a přesstanu myslet.
Já jsem ráda, že mám práci, ale teď to beru jen jako přestupní stanici s výhledem, že vypadnu zpátky na milované aro, kde se pracuje přesně, rychle, poctivě.
Omlouvám se za anonymitu, ale tohle se nedá psát s podpisem. Nikdy nevíte, kdo vás čte 🙁
No, než jsem to sepsala, je tu příspěvek od Padmé… myslím, že to vystihla velmi přesně. Každý krůček správným směrem se počítá a žádná snaha není marná. Ty na to máš a zvládneš to.
holka zlatá, nevím, co na to říct. Na jednu stranu má člověk radost, že konečně sehnal práci, a na druhou přijde taková šílená sprcha, to musí být hrozná směsice pocitů…
Jediné, co mě napadá je, že budu držet palce, aby ses tím vším nenechala otrávit a dál si dokázala jít za svým – cestou, kde na prvním místě je pacient. Ale chápu, že někdy jsou podmínky takové, že je to prakticky nemožné, což mě teda dost děsí 🙁 Na druhou stranu jsem i optimista a věřím, že se to postupně všechno obrátí k lepšímu, “jen“ je potřeba to nevzdat.
to je příšerný jen to číst natož tím procházet 🙁
Teda to chce hodně zatnout zuby a když je dobrý kolektiv snad se to snáší líp…
Budíš Ti útěchou,že je to snad všude.Vím,že Ti to neulevý,ale v našem podniku je to podobný,ikdyž v jiným měřítku.
Doufej,že je to jen časový a bude změna k lepšímu.
Milá “anonymko“, mám takový pocit, že se z VD známe a že jsi před časem “hlásila“ ukončení mateřské a nástup do práce. No, možná je to shoda náhod a okolností… ono na tom zas až tak nezáleží… to já jen, že při oslovení je to zvláštní…
Očekávání… to je problém pro spoustu lidí… i pro mě…
Vím, jak bolí zklamání… takže Ti rozumím a chápu Tě…
Nicméně – zaplať Pán Bůh za takové lidi jako jsi Ty! 🙂
Zkus se na to podívat i z jiného úhlu pohledu – Ty jsi byla platná (dřív) a teď budeš ještě víc – vneseš trochu čerstvého vzduchu do toho “zažitého kolotoče“ (chtěla jsem napsat do toho zatuchlého molochu).
Zkus si říct, že je to třeba výzva, nový úkol, Tvé poslání.
Pokus se v rámci svých možností o změnu, třeba nějakou malou změnu, takovou tu “první vlaštovku“ a zkus být trpělivá – on ten nástup do práce bývá obtížný a některé věci se časem vyvrbí třeba trochu jinak než to teď vypadá.
Drž se! 🙂
A měj na mysli, že bys to neměla vzdát, je hodně lidí, co Tě potřebují.
Na jednu stranu je mi smutno z toho, co tady čtu. Bohužel si myslím, že podobné věci se dějí úplně všude a ve všech sférách.
Tady jde ale o nemocné lidi a to je hodně přes čáru.
Na stranu druhou jsem ráda, že je někdo, kdo má i za takových podmínek pořád chuť do práce, chuť opravdu pomáhat lidem a věnovat se jim dle své profesní specializace. Jen víc takových lidí, i když chování, morálku, směr a nastavení celé nemocnice asi nejde změnit.
je mi líto čím si procházíš, a že tvůj nástup je až takové rozčarování, vím jak jsi se těšila…no a tohle je zklamání, ani nevíš jak ti rozumím a jak vím o čem mluvíš…
máš jinou možnost do budoucna jak ty pro sebe nebo to že se tam něco změní.
víš určitě je spousta pacientů co jsou rádi za vlídné slovo a pomoc sestřičky, jen je škoda, že opět na ně nemáte až tak čas a děláte něco jiného než máte….no na to jsi také nemusela tak dlouho studovat….na to bývaly sanitárky né?