Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Větší x menší děti
Holky, já už jsem se tu asi párkrát zmínila, ale přesto zakládám nové téma. O co jde? Pořád nevím, co je správné. Prožívala jsem si to s dcerou a teď i se synem. Dnes se zrovna stala jedna “příhoda“. Byla jsem se synem na návštěvě. Byly tam ještě dvě kamarádky s dětmi. Malý si hrál s chlapečkem o 5m mladším (takže víc jak 2,5 roku), ale také o hlavu menším neb náš malý je na svůj věk prostě velký a ten chlapeček zas malý. Když seděli proti sobě, tak ten menší chlapeček do syna strčil – jelikož jak jsem již řekla je malý o proti němu větší, tak se nic pochopitelně nestalo. Syn chvilku přemýšlel a pak do něj úplně stejně strčil taky – ani né nijak silně, ale chlapeček to prostě “neuseděl“ a skulil se dozadu a začal trošku plakat. Syn okamžitě začal vysvětlovat, že on ho taky strčil…, takže jsem mu řekla, že vím, že jsem to viděla, takže chápu, že se mu to nelíbilo, ale že se to prostě nedělá, že si mohli ublížit. Na to kamarádka jejíž syn to vůbec nebyl na mě hodila takový tázavý pohled a na malého, že je fakt “hroznej“ a že by měl nést následky za své chování a měl by si uvědomit, že má prostě větší sílu. Tak jsem na to konto řekla, že pochybuju, že dítě v ani né třech letech dokáže domyslet důsledky (když udělá to samé co jeho kamarád, že ten to nemusí “ustát“) a že zrovna tak, by tedy ten chlapeček mohl tedy domyslet, že když je o hlavu menší, že si na syna nemá dovolovat – chlapeček je pokušitel a syna neustále pošťuchuje, něco mu bere (má doma staršího bratra). Na to kamarádka zakroutila očima na znamení, že jsem úplnej mimoň. No, fakt se mě to dotklo. A o co mi jde? Je v pořádku, že vypadá jako “zločinec“ ten, který se brání a ten který útočí je oběť jen proto, že je menší (nikoliv rozumově hloupější…? Mám své děti učit, že si k nim menší děti můžou dovolit cokoliv? Jde mi o tento věk, kdy opravdu to dítě nedokáže domyslet důsledky – dcera třeba v 6ti letech pochopitelně ví, že i když ji syn třeba neustále “otravuje“, že ho nemůže odstrčit celou svou silou. Ještě pro doplnění. Kamarádka jejíž syn to doopravdy byl, říkala, že by se jí taky reakce třetí kamarádky dotkla – takže to viděla stejně jako já. A samozřejmě, že jsem to doma se synem probrala, že musí být opatrný a že kamarád je slabší…Nechci, aby z něj byl bitkař, ale to on právě není – on konflikty nevyvolává, ale někdy mu už prostě trpělivost dojde. Ráda bych tedy věděla, jak byste postupovali vy. Děkuju
Kšando, to je klasická situace 🙁 Z mého pohledu ses zachovala super – vlastně nejen Ty, ale i Tvůj syn.
Protože jakmile se začneš obhajovat, připouštíš tím, že jsi se zachovala chybně, potažmo tedy tvůj syn. A tak to není, takže nemusíš nikomu nic vysvětlovat. Jestli by se to nelíbilo druhé paní, může kdykoli odejít, nebo se s vámi přestat stýkat, každý je svobodný a nemusí si nechat dělat věci, které se mu nelíbí. Zrovna tak jako tvůj syn a zrovna tak jako její.
A správné? Správné je být se svým dítětem, od toho tady rodiče má. A jistě má i důvod ke svému chování, i kdyby nebyl tak viditelný, jako třeba v tomto případě.
ksando, té třetí “kamarádce“ bych poděkovala za tak důslednou péči o způsob výchovy mého dítěte a ujistila ji, že to skutečně zvládám dobře sama. A jestli má opravdu takovou potřebu, mohla by si založit třeba výchovnou poradnu. Jistě by mnoho maminek stálo o výchovné rady. A až bych i já něco takového potřebovala, určitě bych jí ráda navštívila. Ale v tuto chvíli to tak opravdu není.
A to nemyslím s ironií, řekla bych jí to naprosto vážně.
A víc bych se tím nezabývala.
Holky, já už jsem se tu asi párkrát zmínila, ale přesto zakládám nové téma. O co jde? Pořád nevím, co je správné. Prožívala jsem si to s dcerou a teď i se synem. Dnes se zrovna stala jedna “příhoda“. Byla jsem se synem na návštěvě. Byly tam ještě dvě kamarádky s dětmi. Malý si hrál s chlapečkem o 5m mladším (takže víc jak 2,5 roku), ale také o hlavu menším neb náš malý je na svůj věk prostě velký a ten chlapeček zas malý. Když seděli proti sobě, tak ten menší chlapeček do syna strčil – jelikož jak jsem již řekla je malý o proti němu větší, tak se nic pochopitelně nestalo. Syn chvilku přemýšlel a pak do něj úplně stejně strčil taky – ani né nijak silně, ale chlapeček to prostě “neuseděl“ a skulil se dozadu a začal trošku plakat. Syn okamžitě začal vysvětlovat, že on ho taky strčil…, takže jsem mu řekla, že vím, že jsem to viděla, takže chápu, že se mu to nelíbilo, ale že se to prostě nedělá, že si mohli ublížit. Na to kamarádka jejíž syn to vůbec nebyl na mě hodila takový tázavý pohled a na malého, že je fakt “hroznej“ a že by měl nést následky za své chování a měl by si uvědomit, že má prostě větší sílu. Tak jsem na to konto řekla, že pochybuju, že dítě v ani né třech letech dokáže domyslet důsledky (když udělá to samé co jeho kamarád, že ten to nemusí “ustát“) a že zrovna tak, by tedy ten chlapeček mohl tedy domyslet, že když je o hlavu menší, že si na syna nemá dovolovat – chlapeček je pokušitel a syna neustále pošťuchuje, něco mu bere (má doma staršího bratra). Na to kamarádka zakroutila očima na znamení, že jsem úplnej mimoň. No, fakt se mě to dotklo. A o co mi jde? Je v pořádku, že vypadá jako “zločinec“ ten, který se brání a ten který útočí je oběť jen proto, že je menší (nikoliv rozumově hloupější…? Mám své děti učit, že si k nim menší děti můžou dovolit cokoliv? Jde mi o tento věk, kdy opravdu to dítě nedokáže domyslet důsledky – dcera třeba v 6ti letech pochopitelně ví, že i když ji syn třeba neustále “otravuje“, že ho nemůže odstrčit celou svou silou. Ještě pro doplnění. Kamarádka jejíž syn to doopravdy byl, říkala, že by se jí taky reakce třetí kamarádky dotkla – takže to viděla stejně jako já. A samozřejmě, že jsem to doma se synem probrala, že musí být opatrný a že kamarád je slabší…Nechci, aby z něj byl bitkař, ale to on právě není – on konflikty nevyvolává, ale někdy mu už prostě trpělivost dojde. Ráda bych tedy věděla, jak byste postupovali vy. Děkuju