Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
zdravé sebeprosazování nebo rozmazlenost?
tak nějak tápu jak toto rozlišit.Prcka/za chvilku 5 let/jsem vychovávala maličko jinak než dceru.V době dcery jsem neměla možnost tolika informací a řídila se víceméně instinktem.U malého jsem se nechala asi více ovlivnit,myslím nejen osobníma zkušenostma,ale v poslední době nad ním hodně přemýšlím.Když není ,,po jeho“ reaguje,že si založí ruce v bok,otočí hlavu a začne brečet,Snaží se to ovládat,ale je na něm vidět jak se přemáhá.Nedávno měl období ,,agrese“,kdy jsem se mu snažila vysvětlovat,že takhle ne,takže začal reagovat tak jak reaguje.Naposledy to bylo včera ve školce,kdy se nechtěl převlékat při odchodu domů,protože mi chtěl povykládat co dělali.S klidem jsem mu říkala,že může povídat u převlékání nebo po cestě domů,ale naštval se,začal na mě křičet,že už mi nikdy nic neřekne a docela přestal spolupracovat.Bylo mi to hodně nepříjemné jednak,protože jsem byla hodně unavená a taky se do toho vložila p. uč.,která už zhasínala a napomenula ho.To se mi také moc nelíbilo 🙁 po cestě pak už byl v poho,doma jsem se ho ptala,proč tak reagoval,na to mi odpověděl,že mě má moc rád…o chvilku později jsem mu nedovolila krájet brambory a opět stejná reakce.trucovité otočení,slzy v očích a to dětské já chci!!!.Nejsem si jistá,jak nastavit ty hranice,protože se trochu obávám kam až bude schopný zajít,když si vzpomenu jak si zlost chtěl vybíjet fyzicky a teď je vidět,že se přemáhá…
měli jste s vašimi dětmi taky takové období?co považujete za rozmazlenost a jak ji řešit u většího dítětě?nebo může jít o nějaký psychický blok a jak jej řešit?
A ještě jsem chtěla dodat, že pokud máš pocit, že nejde se mu věnovat více času, že za tebe nikdo nic neudělá, tak navrhuju nějaké práce přesunout na toho “hracího“ tatínka:-)
Zuzino, tak podle tvého posledního příspěvku bych fakt řekla, že se jen synek “bouří“ kvůli tomu, že má pocit, že máte málo času pro sebe. Ale to už si napsala sama, takže jste na nejlepší cestě to napravit:-)
Bamisko super 🙂 krásně podané 🙂
Prcek reaguje negativisticky spíš před námi,rodiči.S manželem mají trošku jiný vztah,tatínek je dost na hraní,takže ,,prudič“ jsem já 🙁 takže více na mě.Ale když jsme doma jen sami,je úplně zlatý,asi je to i o tom tráveném času,když mě má jen pro sebe je spokojený.Pokud je narušitel/jako třeba ta kamarádka,nemám tolik času apod/ už je problém.Ve školce se až tak neprojevuje v tom smyslu agrese,je šikovný,jen občas líný,ale třeba na vystoupení na mikuláše byl vybraný jediný mladší školkáček a vystupoval s předškolákama,protože jeho herecké grimasy jsou “dokonalé“ a neměl problém se zapamatováním několika X písniček až jsem teda smekala.
)ale musím říct,že když jsem to dala do písmenek a četla vaše názory,jednoduše nad tím nebudu tolik fárat a zaměřím jeho energii jiným směrem.snad se mi,nám,to podaří usměrnit:-)
Ksando, bohužel nevím přesně, v jakém kontextu jsem tam něco takového psala, ale pokusím se na to nějak reagovat.
Tedy spíše znovu napsat, jak pojem hranice vnímám já. Myslím, že hranic je v životě spousty a že skutečně dospělý je tu od toho, aby je dítě naučil dodržovat. Jenže já mluvím o přirozených hranicích, které jsou dané, jasné, nutné pro život. Pokud si rodič vymýšlí ještě k těmto další a další navíc (ať už má jakékoli důvody – dobro dítěte, svůj vlastní prospěch, zavděčit se okolí, opakovat vzorec ze své původní rodiny…..), tak je to vůči dítěti nesprávné, možná ano i sobecké by se dalo použít. Tak snad je to pochopitelnější.
Ale o tom, že je nutné, aby dítě mělo hranice a dokázalo je respektovat, o tom se nepřu, to je jasné, přirozené, prospěšné, dokonce bych řekla nezbytné.
no my máme adhd v oblasti pozornosti, takže to není přímo v chování i když to nejde až tak odrthnout…
tady zaznělo tolik věcí a pořád se sem vracím a nakukuju a přemýšlím….díky za tuhle diskuzi…
zuzi chová se tak i s jimýni nebo jen s tebou?
před chvílí jsem četla…asi to sem až tak nepatří ale je to hezké….K ZAMYŠLENÍ – 20 důležitých vzkazů dítěte rodičům
1. Nerozmazlujte mě. Vím dobře, že bych neměl dostat všechno, oč si řeknu – jen vás zkouším.
2. Nebojte se být přísní a pevní. Mám to raději – cítím se tak bezpečněji.
3. Nedovolte, abych si vytvořil špatné návyky. Musím spoléhat na vás, že je včas odhalíte.
4. Nedělejte ze mne menšího, než jsem. Nutí mě to, abych se choval nesmyslně jako „velký“.
5. Nehubujte mi, nenadávejte a nedomlouvejte na veřejnosti. Daleko víc na mě zapůsobí, když si se mnou promluvíte v klidu a soukromí.
6. Nevnucujte mi, že mé chyby jsou těžké hříchy. Nabourává to můj smysl pro hodnoty.
7. Nenechte se příliš vyvést z míry, když řeknu, že vás nemám rád. Nejste to vy, koho nenávidím, ale vaše moc, která mě ohrožuje.
8. Nechraňte mě před všemi následky mého jednání. Potřebuji se někdy naučit snášet obtíže a bolest.
9. Nevěnujte přehnanou pozornost mým drobným poraněním a bolístkám. Dokážu se s nimi vyrovnat.
10. Nesekýrujte mě. Musel bych se bránit tím, že budu „hluchý“ a budu dělat mrtvého brouka.
11. Nedávejte ukvapené sliby. Pamatujte si, že se cítím mizerně, když se sliby nedodržují.
12. Nezapomínejte, že se nedokážu vždycky vyjádřit tak, jak bych chtěl. Nejsem proto někdy zcela přesný a nebývá mi rozumět.
13. Nepokoušejte nadměrně mou poctivost. Dostanu strach a pak lžu.
14. Nebuďte nedůslední. To mě úplně mate.
15. Neříkejte mi, že mě nemáte rádi, i když někdy dělám příšerné věci.
16. Neříkejte, že mé obavy a strach jsou hlouposti. Pro mne jsou hrozivě skutečné a hodně pro mě znamená, když se mi snažíte porozumět.
17. Nesnažte se mi namluvit, že jste dokonalí a bezchybní. Hrozně mě šokuje, když zjistím, že to tak není.
18. Nikdy si nemyslete, že je pod vaši důstojnost se mi omluvit. Po upřímné omluvě se můj vztah k vám stane ještě vřelejší.
19. Nezapomínejte, jak rychle dospívám. Je to těžké držet se mnou krok, ale prosím, snažte se.
20. Nezapomeňte, že nemohu dobře vyrůst bez spousty lásky a laskavého porozumění. Ale to vám nemusím říkat, že ne?
Zuzino, a o tom to je. Kdyby ti děti byly dokonalé, tak by nás to ani nebavilo :-). Však já mám z každého malinkatého úspěchu a posunu takovou radost…:-).
Lien, o tom určování hranic pořád přemýšlím. V té tvé diskuzi si psala dokonce, že pokud rodič určuje hranice… je sobec, ale nemůže to být tak, že děti se právě rodí dospělým lidem ( u nichž je předpoklad nějaké vyspělosti, socializace…, rozumu) právě proto, aby dětem ty hranice dokázali dát? Jde jen o to, aby se zvolila správná míra a o tom asi bude i tato diskuze.
Děkuji vám za další postřehy,zamyslela jsem se i nad tím jak psala Marináda o genetické výbavě a něco na tom je :-)povzpomínala jsem a dcera byla v té době pro změnu hodně urážlivá.Tím,že to nebylo tak do očí bijící jsme ji nechávali až to přejde.Malý má asi jiný temperament a já věřím,že se podaří spíš rozvinout ty dobré vlastnosti 🙂
Danielo taky jsem tak nějak doufala,že se zapojí více maminek,třeba i těch co bojují s ADHD,protože si myslím mají velké zkušenosti s ,,temperamentnějším chováním“ 😀
Nicméně je to takové naše sluníčko,i když někdy trochu náročnější 🙂
Zuzino, nečetla jsem příspěvky, teď nestíhám, ale určitě se k tomu vrátím, je to zajímavé téma.
Mám k tomu jen jednu věc z vlastního života, ale trochu z jiné strany.
Když u nás začalo docházet k takovýmhle konfliktům, hodně jsem o tom přemýšlela a dospěla k závěru, že občas zakazuju nebo se snažím usměrňovat víc, než je nutné. Připomněly mi to ty brambory, jak jsi psala. Prostě jsem místo zákazu vyřešila situaci tak, abych se nemusela bát, že se třeba řízne, dala jsem mu nějaký bezpečnější nožík a nechala jsem ho.
To je jen malý příklad, ale najednou jsem zjistila, že to takhle jde u většiny věcí.
Je jasné, že pak stejně nastane situace, kdy se musí přizpůsobit, obecné řešení na to asi není. Ale u nás aspoň zafungovalo to, že když těch zákazů ubylo a zbyly většinou fakt jen ty, u kterých se to dalo jasně vysvětlit, byl mnohem větší klid.
Ne teda že bych byla v tomto dokonalá. 🙂 Ale snažím se na to fakt myslet, než řeknu “ne“.
Lien, já si to pak uvědomila, že jsem to napsala hloupě – nechtěla jsem hodnotit tvou dceru…, myslela jsem to všeobecně a pozn. o tvé dcerce byla myšlena jen tak, že většina chce žít v “naší“ společnosti I tvoje dcerka. Přemýšlím o tom celý den a večer napíšu více – teď musím letět – chtěla jsem jen vysvětlit, že to nebylo myšleno zle na tvojí dcerku ani tebe. Kšanda
ksando už je to fakt dlouhá doba, spousta věcí se vyvinula jinak a teď už není třeba nějak něco řešit. Pokud chce moje dcerka žít v “naší“ společností, musí respektovat její pravida, ona si raději vybrala svobodu (nebo určitý kompromis). Možnost volby ale měla a má, mnohé jiné děti ne.