Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vadí - nevadí
Ahoj, všem, dávám sem takovou malou anketu, ale protože se mě úzce dotýká, raději zůstávám anonymní. Otázky zní: Vadí vám, když váš muž jede někam na víkend bez vás, s tím, že tam bude také ženský kolektiv? A jestli ano, tak 1) u vás nepřichází v úvahu, že by někam takhle jel, 2) skřípete zuby, ale “pustíte ho“. Nebo v tom nevidíte vůbec žádný problém? Popíšu vám naši situaci. Jednou za čas (tak 2x, 3x do roka) můj muž takhle jezdí. Většinou tam to osazenstvo znám, i všechny ženy, nicméně necítím se u toho dobře. Možná k tomu přispívá i to, že mi před pár lety zahnul s jednou kamarádkou (právě na té akci). To jsem byla ještě tolerantní a chápavá, rozuměj blbá a naivní 🙂 Bylo to jednou, můj muž není žádný Casanova, nevyhledává románky, ale stalo se to. Od té doby mi jeho občasné akce vadí. Teda, kdyby to byla čistě mužská jízda, tak je to O.K., ale tohle není. Že mi to vadí, on ví, už jsme o tom mnohokrát mluvili, jemu zase vadí to, že ho chci omezovat, že mu beru svobodu, že na něj tlačím, atd. Takže zatnu zuby a jeď. Jenže pak celý víkend mám depresi. Což taky není dobře. Byli jsme i u rodinného terapeuta (tak celkově, ne kvůli tomuto), ale nemyslím, že by se to zlepšilo. S ním jezdit bohužel nemůžu, máme malé děti a nemáme hlídání, navíc, ta poslední akce byla firemní. Ale nechci od vás radu, to ne, spíš se chci zeptat, jak to vidíte vy, taky manželky. Máte to taky tak, nebo v tom skutečně nevidíte problém? Ještě musím říct, že já “mám povoleno“ jezdit kamkoliv s kýmkoliv (což fakt hodně využívám, cha cha – ironie).
Ještě Lien – já na to moc nejsem, ale nikdy neříkej nikdy 🙂
Tak odpovím postupně:
Ksando, manžel není šmejd, to si o něm nemyslím (jinak bych s ním nebyla) To, že už ho to netrápí, to vím.
Danniello, hezky napsáno. Já si vždycky říkala, že chci radši “vědět“, ale nebýt za blba. A stále si to (i po zkušenostech myslím. Ono totiž pak bolí možná ještě víc, když člověk zjistí, že byl za blba 10, 20 let…
Jarmuschko, něco na tom horoskopu bude… Ale nechat klíče v zámku, hm, to už je silné kafe… 🙂
Padmé, nezlobím se a myslím, že je to velmi dobrá rada.
Díky všem a dobrou.
klasický psycholog je k prdu, fakt doporučuju něco jiného, třeba ty konstelace, bude to mít dvojí efekt, odpočinek od rodiny a hlavně nezaujatý pohled na to, kde je zakopaný pes.
Milá anonymní, pokud jsi to mínila to “babo, raď“, že opravdu chceš radu, tak já Ti ji napíšu ;-).
Je-li ta situace taková, jak píšeš, že on chce jet a nechce omezovat svou svobodu, dej hlavu nahoru, napřim záda, vydoluj ze sebe veškeré své zdravé sebevědomí, řekni si pro sebe, že Ty jsi ta, se kterou má děti a Ty jsi ta, která je důležitá a buď hrdá.
A zase jsem to napsala otevřeně a upřímně… se mnou už to asi jiné nebude… tak se na mě nezlob… a ber to jako jeden názor z mnoha…
Tak já si dovolím odpovědět na úvodní anketu – můj choť jezdí často, sám, někdy s chlapama, někdy s babama (většinou je znám). Párkrát už dopředu hlásil, že bude “s tou kamarádkou“ sdílet stan.
U nás je to o důvěře.
Já se k ní musela propracovat – v předchozím vztahu jsem měla spoustu podnětů k nedůvěře, důvěra se vytratila a když se zcela změnilo chování druhého, vztah jsem ukončila (a jednoduché to věru nebylo – byla jsem “velmi citově zainteresována“).
U nás není řešení “jezdit všude jedině spolu“. Některé zájmy sdílíme, ale muž má mnohem větší adrenalinovou potřebu. Odjede-li, vrací se spokojený. Já ho dokonce posílám, protože vím, že on se potřebuje adrenalinově vyřádit. Někdy mám dokonce pocit, že se nejvíce milujeme, když jsme od sebe vzdáleni.
Ale tu důvěru jsme taky museli vybudovat.
Já jsem zrozenec ve střelci, já mám tak jaksi zvýšenou potřebu “osobní svobody“, ale taky ji bez problémů dopřávám svým blízkým.
U nás býval choť ten žárlivý…
Já mívala jednou za měsíc babinec s holkama z práce. Choť o tom věděl dopředu, v pravidelných časových intervalech jsem mu to přípomínala.
A pak mi totálně zkazil jeden večer, kdy mi volal asi v devět, kde jsem. No sedla jsem na taxík a jela domů, protože atmosféra večera byla v tahu. A doma jsem narazila na klíče v zámku, abych musela zazvonit.
Tehdy jsem chotě řádně sprdla a vysvětlili jsme si to – o důvěře, o rovnoprávnosti.
A tak nějak si pořád myslím, že o čem přemýšlím, o čem mluvím, to se mi i děje v životě, to si do něj přivolává.
(A ano, jsem považována za životního optimistu.)
Anonymní, je mi jasné, že to zranění se nedá jen tak přejít. Sama jsem kdysi něco takového zažila, i když ne úplně totéž a teď jsem zrovna shodou okolností přečetla pár knih o nevěře a o manželství vůbec. Vpodstatě z nich plyne, že by se člověk měl naučit chovat určitým způsobem, jak se ale přestat trápit, to nikde napsáno být nemůže.
Já si o tom myslím, jak už jsem vlastně psala, že je na tom nejhorší ta bezohlednost, že si ani nedá pozor, aby tě tím nezranil a řekne ti to nebo prostě jedná tak, že se to k tobě donese. Když už někdo ujede, a myslím, že to se může fakt stát každému, tak by přecejen měl ale pořád mít ohled k člověku, který ho má rád.
Je vlastně zvláštní, jak je pro nás nevěra hrozná, i když na tom z pohledu rozumu nic moc není.
Moc bych ti přála, aby tě to přestalo trápit. A vlastně všem, kdo jsou na tom podobně.
Chtěla bych jen napsat, že rozhodně nesoudím, neodsuzuji… Chápu, že je to těžké… Ale přijde mi “hloupé“ tady konejšit a nadávat jaký je anonymní manžel šmejd… Prostě se anonymní rozhodla, že ve vztahu chce zůstat a tak určitě chce, aby její manželství bylo krásné a zdravé. Bohužel bez odpuštění a s neustálými výčitkami to asi nepůjde.Sama jsem tu několikrát psala, jak se někdy cítím sama a taky se to u nás občas bez výčitek neobejde a i proto vím, že nám po výčitkách není ani jednomu lépe a hlavně, že to nic neřeší. A anonymní – určitě si nemyslím, že to je za manželem – chlapi se nehroutí, nehryžou, ale trápí se stejně.
My jezdíme a chodíme na všechny akce společně a máme taky společné přátele,je pravda,že ani jednoho by nás nenapadlo někam jet,bez druhého.
Ksando, já myslím, že máš pravdu, vím to, že nejsem s tím ještě úplně srovnaná. Ale bohužel to řeším teď, ne za deset, dvacet let, až mě to konečně přestane trápit. Mě vadí, že občas “prudím“, že občas vyčítám, atd. , rozhodně to není to, co bych chtěla v manželství zažívat, nejsem sekernice. Vím i to, že pokud budu více manželovi dávat najevo svou nespokojenost, tak mám po (jinak pěkném) manželství. Dělám vše proto, abych se srovnala (psycholog, koníčky, čas sama pro sebe). Ale chápu to taky trochu jako nespravedlnost – jak to, že díky manželově úletu tohleto musím zažívat? On to s odpuštěním posral, dobře, stalo se, taky si užil své, jedno mu to rozhodně nebylo, ale “už je venku“. Uf, to jsem netušila, že se začnou ještě objevovat hlubiny…
Ludlinko-mas pravdu.
Anomymni-chapu te,co tim rikas; a tve pocity jsou tve a ikdyby te nekdo chtel
sebevice pochopit,nepochopi..navic,mas na sve “pocity“,plne pravo( ikdyby
byli pro nekoho nepochopitelne,malicherne,hloupe..)
Ty vis sve 🙂
To se “nam“to radi“(“nechape,odsuzuje“)kdyz jste(jsme)to takhle jako anonymni,nezazily,
na vlastni kuzi..Az by se Vam stala stejna situace,smyslely by jste uplne
podobne(ne-li stejne,uz i tim,ze jsme zeny,ikdyz kazda jina)