Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Kdy jste měly \"chutˇ\" jít do dalšího dítěte?
Ahoj, tak možná někoho pobouřím, ale jak jste to měly holky s dalšími dětmi…myslím “plánování“?
Osobně mi totiž momentálně přijde, že ač jsem měla skvělé těhotenství a užívala jsem si ho, malej je dítě v poho, bezmezně ho miluji,tak nevím, zda by se mi chtělo “vypiplat“ dalšího prcka.
Chápete mě? Jasně že děti jsou super a to nej v životě, já to také tak cítím, ale budu schopná dát tolik všeho stejně druhému, jako prvnímu vytouženému princátku?
Jak jste to měly vy?
Maru, druhé budeš mít ráda úplně stejně, věř mi! 🙂 Já vždy chtěla mít holčičky, a když jsem čekala druhé dítě – kluka, bála jsem se, že ho nebudu milovat jako naši princezničku. Nejen, že je to druhé dítě, ale ještě kluk, jaká hrůza! 😀 Ale od první chvíle ho bezmezně zbožňuju, je to můj mazlíček a miláček, a vůbec mi nevadí, že je to kluk. 🙂 Bráno s nadsázkou, samozřejmě. 😉
A věkový rozdíl? Já chtěla druhé dítě ve chvíli, kdy jsem poprvé v náručí chovala naši holčičku, ještě na porodním sále. 😀 Chtěla jsem dvouletý věkový rozdíl, manžel nechtěl. Pak jsem nechtěla já, nechtělo se mi zase probdít kdovíkolik nocí, řešit problémy spojené s kojením, rozhodit si hormony a tak. Nakonec máme děti od sebe 4 roky.
Ze začátku jsem si neskutečně libovala, jak je to super. Dcera byla ve školce, takže jsem se mohla přes den dospat, taky už na mně nebyla tak fixovaná, dalo se s ní domluvit, aby počkala, než prcka nakojím, pomáhala, nežárlila. Tohle bylo skvělé a věřím, že kdyby od sebe byli jen 2 roky, bylo by to pro mě rozhodně těžší.
Ale! Teď jim táhne na 6 let a 2 roky. Dcera už má zájmy jinde, potřebuje kolektiv. Prcek je v tom “blbém“ věku, kdy je jak neřízená střela, vše ničí, všude leze, … Což nás neskutečně omezuje. Dcera by se mnou chtěla chodit na různé akce, jak jsme byly zvyklé, ale už to nejde. Zatímco jí chci pomoct s nějakým tvořením, syn zdemoluje půlku místnosti – bez přehánění. Nebo jak zabít hodinu času, než skončí její kroužek – co během té doby dělat se synem, když venku mrzne a žádné dětské hřiště poblíž není? Bez hlídání to nejde, a babičky prcka hlídat nechtějí.
Čím větší věkový rozdíl, tím dál jsou děti od sebe, tím jsou jejich zájmy a koníčky vzdálenější. Zabavit pak obě děti je hodně náročné. Ale pokud máš ochotné hlídací babičky… 😉
Ono je to ale vlastně jedno. Na všem se dají najít pozitiva i negativa, takže ať už bude věkový rozdíl Tvých dětí jakýkoli, záleží na Tobě, jestli to budeš brát z té lepší stránky. A z hloupých řečí v okolí bych si nic nedělala. Ptát se můžou jen pitomci – co když se o dítko třeba už rok dva marně snažíte? Takovou větou “Kdy bude druhé?“ můžou ošklivě ranit. Podle mě by se na tohle lidi neměli ptát.
Já bych počkala, až se ta touha po druhém dítěti objeví. 🙂
Maruško, já myslím, že ono to v pravou chvíli opravdu secvakne 🙂
Taky jsem měla ty samé pocity, co holky – jak to druhé budu mít ráda a tak. Ono se to fakt všechno samo vyřešilo.
Já mám holky přesně 5 roků po sobě. A chrochtám si 🙂 Chtěla jsem min. 4 roky, chtěla jsem po mateřské s první jít aspoň na rok do práce. Nakonec jsem bylav práci skoro dva.
Když se malá narodila, tak větší začínala třetí rok ve školce. No sice jsem tu malou občas musela budit, když jsem vedla do školky, ale nebyla to žádná hrůza. Právě že se mi docela brzo zesynchronizovaly, malá vstávala s náma v půl osmé, pak spala jednou dopo v kočárku, pak odpo… prostě se to všechno tak nějak vystříbřilo. Loni, jak už měla rok, to byla totální pohodička.
Teď měla malá dva, větší je v 1. třídě a je to fajn. Větší dojde ze školy, malá jde spát, já mám dvě hodinky času na domácí úkoly apod. Nemusím řešit lítání z práce do družiny, do školky, do hudebky, to příští rok to bude jiný záhul 🙂
Tak to nech plavat, opravdu to každý má jinak, já tvrdím, že děti se stejně můžou milovat jako nenávidět, ať jsou o rok, o dva nebo o deset. A mám ve svém okolí i takové, co jsou o dva roky a stejně si nevyhrají (kluk,holka). Vždycky je to sázka do loterie a člověk si něco vysní a nakonec je všechno jinak 🙂
MarieB, to já taky nejsem taková maminka, jako popisuješ (i když bych jí moc být chtěla), ale malá byla od samého narození tak hrozně klidná a bezproblémová a já byla naprosto v pohodě, takže jsem neměla z ničeho strach, všechno šlo samo a tak. A navíc jsem chtěla, aby měla parťáka co nejblíž svému věku, no a povedlo se to až takhle s dvouletým odstupem 🙂 jsem ráda aspoň za to, protože už jsem začínala panikařit že dýl jak dva roky prostě od sebe být nesmí a už to pro mě začínal být konec světa, jak to furt nešlo (to otěhotnění) 😀
Určitě to tak je, máme spínač a ten prostě blikne :-).
Lussy mám v okolí pár maminek, které mají děti právě více od sebe a zase si libují, že je to právě tak, jak jsem to popsala, že starší už lítá za kamarády a po kroužcích a tak mají více prostoru pro menší a jsou právě prý víc v pohodě a v klidu, že mají čas i tzv. na sebe.
Hanzlici tak to je mazec, (v dobrém)…to jsem ještě neslyšela. Kdyby šlo o těhotenství a porod, tak odnosím a porodím klidně deset (pokud by to bylo jako s prvním vše ok)dětí, ale já asi fakt nejsem taková ta maminka, co by okolo sebe nejraději shromáždila víc dětí a její v podstatě “jedinou“ náplní bylo teplo rodinného krbu. Ale každý to máme jinak, mám kamarádku, která by toto brala a já ji chápu,ale já bych to nebrala- každý máme tu životní náplň jinou.
Věřím, že maličký nezůstane jedináček, ale jak píše Lussy, musí to být v pravý čas (pocitově). Já jsem rozhodlá (i manžel), ale jak to tak po mateřské bývá …“a druhé nechystáte?“…no to slyším pořád a pak právě vysvětluji ty svoje představy.
Já začala “chtít druhý“ asi tak měsíc po porodu prvního 😀
Marie,
ty pocity, jestli budu milovat a zvládat obě (více) dětí jsou úplně normální a myslím, že to tak měla každá.
Já začla chtít druhé dítě když bylo Lucince 1,5 roku, pak jsem měla nějaké zdravotní problémy a když jsme se do mimi “pustili“ tak se povedlo napoprvé, to malé bylo 23 měsíců. Malý se narodil dřív, takže jsou od sebe přesně o 2,5 roku.
A k tomu plánování – každý hledá na věkovém rozdílu nějaké výhody. Ale všechno má svoje plusy a mínusy. 2 děti za sebou (to už u vás nehrozí) jsou se začátku hodně náročné, ale třeba teď, když jim je 2 a 4,5 tak je to úžasný. Vlastně si spolu hrají odmalička.
Já a manžel máme sestřenice a ty měli prakticky stejně první dítě. A pak se jim povedlo mít po 6 letech druhé. Miminkům bylo pár měsíců a starší začli chodit do 1. třídy. A obě byly úplně na mrtvici :-). Že musí miminko budit, aby mohli staršího odvést (odvézt) do školy, že je to strašně náročný, kojit a kojit a do toho se věnovat prvňáčkovi. To si prostě nevybereš :-). Třeba ta sestřenice co má 2 kluky a teď jim je necelých 3 a 9, si libuje, že si konečně hrajou, ale ta co má kluka a pak holku, tak ta pořád tvrdí, že má prakticky 2 jedináčky a má problém vymyslet nějakou aktivitu, aby to oba bavilo. Tu malou, aby jí to vůbec zaujmulo a velký,aby neprudil že to je nuda.
V tom vidím výhodu malého věkového rozdílu, když je vezmu na hřiště, tak si vyhrají oba, když jedeme do ZOO, tak je to oba taky baví, když jedeme “jen tak“ vlakem, tak mají zážitek a neslyším žádný brblání 🙂
Marie, já bych neplánovala nic a až TO přijde, ten pocit, že chceš další dítě, tak bych do toho šla. Nevíš, jak rychle otěhotníš atd. Takže když bude malému 5 a vy se pustíte do plánovaného miminka,tak můžou být od sebe třeba o 8 let a ty se pak budeš nervovat, že ten rozdíl je třeba moc velký co já vím :-).
A k touze po dalším dítěti – u mě se žádná ani náznakem neobjevuje a doufám, že ani neobjeví. Sice jsem chtěla vždy 6 dětí, před Lucinkou jsme si říkali, že 3 by bylo krásný,ale teď vím, že NE. Jsem fakt zvědavá, jestli se ve někdy ozve nějaký náznak touhy po dalším dítěti, ale myslím, že ne. ŽE ten nahoře nadělí někomu, kdo po miminku moc touží.
Třeba můj bratranec- 6 let se snažili s manželkou o miminko. Jelikož jí zdaleko nebylo 30,doktor to nechtěl nijak řešit, že mají čas. Nakonec šla v 29 na umělé oplodnění, které se napoprvé povedlo a mají krásnou holčičku, pořád říkali, že byli hloupí, tolik let se nervovali, zkoušeli možné nemožné a nakonec to bylo tak jednoduché a hnes si naplánovali,až bude malé rok a půl,že půjdou do dalšího mimi,aby jí navazovala 2 letá mateřská. Výsledek je ten, že malé teď budou 3, byla 5x na umělém oplodnění a NIC, prostě se to buď vůbec nepovede nebo hned z počátku o mimi přijde. Takže se nervují znovu.
Ježiš, to jsem se rozepsala.
Tak druhé dítko jsem začla chtít tak po 2,5 letech. Do té doby mě to ani nenapadlo. Nakonec se druhá dcera narodila až měla první 4 a čtvrt. Měla jsem stejné pocity, jestli ještě někoho budu mít tak ráda, neuměla jsem si to představit. Ale přišlo to samo a automaticky, a přišlo to hned, jak jsem malou viděla a měla u sebe.
Třetí jsem chtěla a chtěla jsem aby mezi sebou měli rozdíl nejmíň 2 a půl roku. Nečekala jsem ale, že otěhotním téměř hned, takže jsem byla i trochu zaskočená. Takže třetí je 2.5 roku po druhé.
To už jsem si žádné myšlenky nepřipouštěla, věděla jsem, že se to vyřeší samo. A taky jo.
Někdy si pohrávám s myšlenkou na další dítko, ale to už bych chtěla odstup zase aspoň ty čtyři roky. Ale manžel nechce, já momentálně aktuálně taky ne, takže se uvidí časem, jestli ta touha na mě ještě přijde a jestli by si manžel nedal říct.
No my máme představu tak nějak za cca tři roky. Jak malý půjde do školy, bude maličko samostatnější, budu doma s prckem a možná bude lepší prostor a start do školy a na druhou stranu už snad díky samostatnosti staršího budu mít čas na prtě. To je jen taková úvaha.
prostě tak na tom uvažuji a špekuluji. Jsem pohodlná maminka s mnoha zájmy a zároveň chci dát co nejvíc dítěti, tak proto zvažujeme další dítě později (v podstatě po cca šesti letech).
Děkuji moc Lien, povzbudila jsi mě
Tak já jsem chtěla druhé dítě v podstatě hned, nakonec je po dvou a půl letech. Také jsem řešila, jestli dokážu mít někoho dalšího ještě tolik ráda jako první :-).
S odstupem času mi to přijde srandovní, můžu tě ujistit, že druhé (a určitě i každé další) dítě budeš mít stejně intenzivně ráda jako to první :-).
Teď jsou první 4 roky, druhé 20 měsíců a nějaký plán na další už uzrává, ale pro mě je ještě brzy, tentokrát asi budu čekat déle a snad se ještě potom podaří.
Ahoj, tak možná někoho pobouřím, ale jak jste to měly holky s dalšími dětmi…myslím “plánování“?
Osobně mi totiž momentálně přijde, že ač jsem měla skvělé těhotenství a užívala jsem si ho, malej je dítě v poho, bezmezně ho miluji,tak nevím, zda by se mi chtělo “vypiplat“ dalšího prcka.
Chápete mě? Jasně že děti jsou super a to nej v životě, já to také tak cítím, ale budu schopná dát tolik všeho stejně druhému, jako prvnímu vytouženému princátku?
Jak jste to měly vy?