Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
děda
Ahoj holky, jsem “náplava“ z MD, moc nepřispívám, ale čtu vás pravidelně každý den.
Dnes se ale musím svěřit. Dnes ráno mi umřel děda.
Přes 8 let bojoval s rakovinou, střídavě úspěšně, nakonec už se nadalo nic dělat, měl metastázy v kostech, no úplně všude. Vídávala jsem ho přibližně každý měsíc a chřadl před očima. z občasného projití, přes vozíček zůstal ležet v posteli, moje teta s babičkou se o něj starali jak nejlépe mohly.
Před vánoci už ani nekoukal na televizi, vnímal jen po chvilkách. Po vánocích už měl takové bolesti že skoro nespal, nikdo z doktorů se na něj nepřišel podívat, obvodačka nejspíš nechtěla pomoct, nevím…
Nakonec jsem po poradě se známým doktorem navrhla blízký hospic. Děda souhlasil,babička s tetou také, šlo to ráz na ráz, v pondělí vyplnit papíry, v úterý zanést žádost, doktorka to ihned schválila, ve středu převoz, nebylo to jednoduché ale zvládlo se to a dnes ráno ta krutá zpráva…
Rozum říká, aspoň to má za sebou, už netrpí, ale srdce na to mohl umřít doma, ve svém. Chtěla jsem mu pomoct od bolesti, v hospici to umí, ale stihli to? To nemohl umřít až za týden, kdy by jsme si byli jisti, že to bylo doopravdy k něčemu? Neuspíšili jsme to tím převozem? Mohl tu být ještě chvíli s námi… mohl ale v bolestech, protože mu žádný doktor nepomáhal…
Honí se mi toho tolik hlavou, chtěla jsem mu pomoct, viděl to tak i on?
Lucka
Upřímnou soustrast.
Má 80 letá babička je od soboty v nemocnici a vypadá to s ní hodně špatně 🙁
zzabičko, to je určitě normální, že teď přemýšlíš o tom, že by doma za chvíli umřel taky a byl by v domácím prostředí. Ale ve chvíli, kdy ses o tom rozhodovala jsi tuhle informaci neměla, nemohla jsi vědět, že umře tak brzy a tvoje rozhodnutí bylo nejlepší možné. Netrap se pro minulá rozhodnutí, které jsi udělala s jinými dostupnými informacemi než máš k dispozici nyní. A dědeček teď už jistě také ví, žes udělala co nejvíc jsi v danou chvíli mohla.
Upřímnou soustrast.
Lucko, je mi to líto a soucítím s tebou. A ty výčitky jsou naprosto pochopitelné. Co já si toho navyčítala, když umřela babička… ale celkem často si s ní “povídám“ a vím, že ona mi nic nevyčítá a máme se pořád rády… stejné to bude s tvým dědou. Také nemám z tvého vzpomínání pocit, že bys ho nějak zanedbávala.
Holky děkuji, za tu dobu co tu jsem, jsem o vás zjistila že jste všechny moc fajn a poradíte, podpoříte a podržíte. Moc ráda tu jsem s vámi.
Bamisko, bylo mu 72let a žabičko mě klidně oslovovat můžeš, 🙂 z toho to vzniklo jen žabička bývá všude obsazená proto zzabicka
Upřímnou soustrast, Lucko.
A výčitky stranou, nejsou na místě – o dědu jste měli zájem, starali jste se o něj, chodili ho navštěvovat – ne každý tohle dělá a dědeček si tu vaši blízkost určitě uvědomoval do poslední minuty.
upřímnou soustrast, také bych radila vypustit z hlavy, co by se stalo, kdyby se to udělalo jinak, psala jsi, že se dědeček hodně dlouho s rakovinou pral, řekla, bych, že největší vysvobození mu přišlo právě tímto odchodem…takže pokud to jde, mysli na to, že teďka už ho nic nebolí…já tohle zažila před šesti lety s babičkou,bolelo to, ale vím, že se jí ulevilo…
lucinko je dobře že jsi napsala, neboj myslím že většina ví že tu jsi s náma…už jen to že každý má určitě tendenci napsat ti “žabičko“ si tvou přezdívku pamatuje…
k dědečkovi ….upřímnou soustrast, kolik dědečkovi bylo?
když to čtu tak v tom vidím manželovu babičku je jí 88 a jde to s ní valem dolů je na tom stejně jak dědeček….
vypusť si ty myšlenky z hlavy, o týdnu navíc, jestli převoz jo nebo neměl být atd…vím že to asi člověku hlavou letí…ale pokud už to bylo takové jak to píšeš tak je mu tam nahoře opravdu lépe ….až to vše přebolí přijdou jen ty hezké vzpomínky ….držte se…
Ahoj holky, jsem “náplava“ z MD, moc nepřispívám, ale čtu vás pravidelně každý den.
Dnes se ale musím svěřit. Dnes ráno mi umřel děda.
Přes 8 let bojoval s rakovinou, střídavě úspěšně, nakonec už se nadalo nic dělat, měl metastázy v kostech, no úplně všude. Vídávala jsem ho přibližně každý měsíc a chřadl před očima. z občasného projití, přes vozíček zůstal ležet v posteli, moje teta s babičkou se o něj starali jak nejlépe mohly.
Před vánoci už ani nekoukal na televizi, vnímal jen po chvilkách. Po vánocích už měl takové bolesti že skoro nespal, nikdo z doktorů se na něj nepřišel podívat, obvodačka nejspíš nechtěla pomoct, nevím…
Nakonec jsem po poradě se známým doktorem navrhla blízký hospic. Děda souhlasil,babička s tetou také, šlo to ráz na ráz, v pondělí vyplnit papíry, v úterý zanést žádost, doktorka to ihned schválila, ve středu převoz, nebylo to jednoduché ale zvládlo se to a dnes ráno ta krutá zpráva…
Rozum říká, aspoň to má za sebou, už netrpí, ale srdce na to mohl umřít doma, ve svém. Chtěla jsem mu pomoct od bolesti, v hospici to umí, ale stihli to? To nemohl umřít až za týden, kdy by jsme si byli jisti, že to bylo doopravdy k něčemu? Neuspíšili jsme to tím převozem? Mohl tu být ještě chvíli s námi… mohl ale v bolestech, protože mu žádný doktor nepomáhal…
Honí se mi toho tolik hlavou, chtěla jsem mu pomoct, viděl to tak i on?
Lucka