Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Péče o čerstvě narozené mimčo
Ahoj, chtěla jsem se zeptat už teď zkušených matek a tak trochu možná i uklidnit červíka v hlavě. Jsem prvorodička, celkem stará 🙂 (34) a těhotenství mám naprosto bezproblémové. Porod mě neděsí, říkám si, že ten nějak proběhnout musí. Ale občas si říkám, co já s tím miminkem budu dělat. 🙂 Sice v rodině a mezi kamarádkama jsou i miminka, ale doteď jsem měla strach si je vzít na ruku dřív, než sama udrží hlavičku. Nikdy jsem nepřebalovala, nekoupala, atd. Samozřejmě půjdu na kurz nejen předporodní, ale i péče o miminko, to je v plánu. Spíš mě zajímá, jestli jste to tak některá taky měla, jestli je to fakt tak zařízený, že v případě mojeho miminka mi to prostě naskočí, zabojuju a ta zodpovědnost mě prostě do toho přirozeně popostrčí. Stručně – uklidníte mě, prosím? 🙂
Jé, Inko, ty jsi sem vrátila můj starý dotaz.
Musim se zpětně smát, teď už mám 15ti měsíčního diblíka a v bříšku další miminko. Takže už vím, že zvládnout se to dá, ale nervy to celkem byly. Snad to napodruhé s nabytými zkušenostmi bude o něco pohodovější. I když Alešek je bezva kluk a nevypadá to naštěstí na nějaký následky.
ahoj já si myslím, že určitě předporodní kurz je důležitý. Mě velice pomohl i cvičení tento kurz obsahoval. Dostala jsem doporučení od své kolegyně v práci, jelikož tento kurz je formou videí, tak že jsem si to v klidu pustila doma. Jako první pozitivum jsem na sobě pozorovala to, že jsem více klidnější a pocit částečné připravenosti.
tak to už se blíží…tak to držím palečky a těším se že budeš nakukovat a pochlubíš se i co a jak….
já mám kluka toho posledního raráška 16,2 ryby 😀 a rodila jsem ve stejném věku..neboj to půjde…
Díky všem za reakce, moc mi to pomohlo, že ty obavy většina z vás měla. Já jsem takovej stresor jinak, takže za nádherný těhotenství bez problémů jsem fakt vděčná. Nejsem z těch, co strašně touží po dítěti a hlídají menzes každý měsíc. Nechala jsem tomu volný průběh a podařilo se, i když si přítel myslel, že si dával pozor. 🙂
Bamisko, v průkazce je termín 22.2., ale doktoři tvrdí, že je celkem velikej a asi to přijde dřív. No uvidíme, kdy se malej rozhodne podívat se nám z očí do očí. 🙂
Mila Teru 😀
Tvoje pocity,obavy..jsou naprosto normalni ! 🙂
Ja mam prave 20l.dceru,moje prvno ditko a zrovna v
jejim veku,jsem ja uz byla tehotna 🙂 (dobrovolne)
Drive jsem nebyla vekem nic zvlastniho,na tu dobu..druhe “ ditko“ma 18r.
..A nejmensi stesticko,oslavi 8r.
Vsechno zvladnes,naskoci ti v srdci,i v hlave,jakysi,doposud,
nepoznany,“knoflik“ a vsechno pujde,kazdy dela chyby,nejsme
stroje..a souhlasim hlavne s Lien(az na to podepreni hlavicky
😀 ) a tusim i s Hankou?..s pomoci materske lasky a intuice a SVEHO rozumu,
vsechno zvladnes!! 😀
Hlavne preji zdrave miminko a hodne trpelivosti!
asi nanepíšu nic světoborného ani jiného než psali holky…ale to je naprosto normální….neboj jak píšeš naskočí a najseš si tu svojí cestičku jak se o to svoje mimi postarat….mám tři děti a pokaždé to bylo jiné…..své jsem s bravůrou převlékala chovala …a když mám vzít cizí do ruky tak je to jiné a ten strach tam je…takže uvidíš že to naskočí postupně tak jak má…..
v porodnici by ti měli všechno ukázat. od přebalování, učí kojit, ukazují jak koupat atd….ono v tu chvíli budeš mít jistě pocit že toho je moc informací na tebe najednou…ale uvidíš doma v klidu a pohodě, že se to srovná a budeš spoustu věcí dělat automaticky a najdeš si svůj styl který ti bude vyhovovat….
a hlavně když bude nejhůř nakoukni písni a určitě ti každá ráda poradí co a jak už pak i u těch přímo určitých věcech…přímá zkušenost je podle mě lepší jak jaká koliv knížka….
jinak gratuluju k miminku a užívej si ten krásný pocit…..kdy čekáš miminko? asi jsem to překoukla…..
Ahoj, holky už toho řekly mnoho, všechno se časem naučíš, něco si přečteš něco půjde samo, já u prvního těhotenství hltala jeden časopis za druhým a žila přítomností a pozitivní náladou že všechno dobře dopadne, jen jednu věc jsem brala asi moc samozřejmě a to kojení, hlavu jsem si z toho nedělala, prostě jsem si řekla kojily jiní budu kojit taky a nějak to nedopadlo, samotné mi to moc nešlo, v nemocnici neporadili a po zánětu v prsu jsem přišla o mléko a od 1 měsíce jsme byly na nutrilonu. Svět se nezbořil ale u druhého dítěte to byla moje priorita, načetla jsem spoustu článků v porodnici otravovala a nakonec jsem úspěšně kojila rok a 2 měsíce, déle malý nechtěl. Takže moje rada na závěr zní: neboj se zeptat když něco nevíš a klidně i 10x za sebou 🙂
Teru, tak mě tyhle obavy naprosto minuly. Prostě jsem to brala, že jak to přišlo, tak to bude nějak i pokračovat. Vůbec jsem to neřešila. Už v porodnici jsem nečekala ani nevyhledávala jinak běžné rady o kojení nebo přebalování, prostě jsem dítko čapla a dala mu jíst nebo jsem jí prostě přebalila. Hotovo. V přírodě to taky nikdo nikoho neučí (to kojení). Jak píše Lien, spíš mi tam všichni překážely a já cítila, že chci a musím být s dítětem sama a že to úplně v klidu dám. Možná jsem zcela vysadila rozum a dala jen na intuici, nevím, ale nepamatuji si, že bych kdy řešila, co a jak si počnu s dítětem. Jó, teď s druhým to řešim, ale spíš po té “logistické“ stránce – jak to všechno zvládnout časově, organizačně, aby nikde nebyl problém ve vztahu k prvnímu dítěti.
Je fakt, že při prvním těhotenství jsem se vůbec nezajímala o malá miminka ani o to, co mě čeká. Byla jsem těhotná a hotovo, žila jsem přítomností. To, že se mi narodí mimino, jsem si vlastně ani nepřipouštěla ani si to nedokázala představit. A když se narodilo, šlo to všechno úplně samo. Radím, nepřepínat, neupínat se na obavy. Ono to půjde, neboj 🙂 Hanz.
Ono je jedno, jestli první nebo třetí – já rodila potřetí, ale mezitím jsem měla šest let od miminka, takže jsem si občas připadala jako prvomatka 🙂 Je fakt, že po osvěžení jsem už do toho skočila, ale třeba si pamatuju, jak jsem volala sestře, která má mimčo půl roku přede mnou, jak mám malou obléknout, resp. co všechno na ni mám navlíct. Takže neboj, pokud si nebudeš vědět rady i po příchodu z porodnice, tady se vždy pár dobrých duší najde, které poradí. Kukačka
Tento pocit je normální.Prvně jsem rodila v 31 letech a taky jsem s toho byla vykulená,ale když mi dali Anetku do náruče tak nějak všechno naskočilo samo.KOupání šlo mě dělalo největší problémi oblékání.Hlabně Anetka se narodila koncem září takže nás hned čekala zima.Ovšem takové plátěné košilky s vyšívaným límeěkěm jsem zahodila při prvním pokusu o obléknutí a přešla na bodíčka.Všechno jsme,ale společně zvládli.Ničeho se nebojte určitě všechno zvládnete.
Teru, vítej v klubu. Rodila jsem ve 33l poprvé, miminkama moc nepolíbená. V porodnici byl nášvih, takže koupání nám ukázali jen jednou na cizím děcku, sestra ho bravurně cáchala v plné vaničce, mně se klepali ruce, jen jsem to viděla :-). Prckovi jsem tedy jen myla zadeček v umyvadle. A doma…haha, byli jsme na to dva a ty přípravy kolem. Blázinec. Já se fakt hrozně bála malýho držet, a hlídat hlavičku a ost. ale důležitý je…že jsme to zvládli a všichni jsme přežili ve zdraví.
Oblíkání to samý, ručičky, nožičky, hlavička…pomoooc 🙂
Ale opravdu jde o zvyk. Neboj všechno zvládneš v pohodě.
Důležitý bod – nikdo mi nepřipomněl, že když miminka mají prstíky v pěstičku – náš malej teda pořád, a nosil k tomu rukavičky,neb byl celý poškrábaný… že se mají i ty prstíky roztáhnout a umýt dlaně :-). Takže mě to napadlo, ehm, o pár dní později než mělo.
Teru myslím, že ty obavy jsou normální.
Já naopak musím napsat, že mě v porodnici spíš překážely ty jejich návody co a jak. Pro mě bylo podstatné uvědomění, že pokud se o mládě nepostará samice v přírodě, tak chcípne. Takže ať je to jakkoli, je to dobře. Nejhorší je asi strach, strach, že je dítě něco rozbitného a křehkého. Tak to tě můžu ujistit, že není. Já jsem si na nějaké podpírání hlavičky a chození kolem dítka po špičkách nehrála, brala jsem je opatrně, ne trhnutím, ale intenzivně podpírat hlavu jsem nedělala ani novorozeňatům a nic se na nich nepodepsalo.
Opravdu je důležité si říct, co bych dělala, kdybych s ním byla sama a ne až tak poslouchat, co říkají ostatní a pokoušet se tím řídit. Ono totiž každý člověk ti poradí trochu jinak, vymění se směna a už najednou to co platilo neplatí apod. Takže zatnout zuby /pokud to nepůjde samo, mě to tedy šlo/ a zkusit si představit, že jestli něco neuděláš, miminko si SAMO nepomůže, musíš ty a i kdyby to bylo “blbě“, pořád je to lepší než nedělat nic, stát nad ním a koukat.
Také jsem to tak měla, byla jsem naopak na dnešní dobu celkem mladá maminka, ale miminko jsem v ruce v životě nedržela, ani malé, ani větší-prostě člověk žije v tak uzavřeném světě, bráchu mám jen jednoho, o 2 roky mladšího, takže si z toho, když byl malinký pamatuji jen velmi málo, respektive takřka nic..
Opravdu mě tehdy při odchodu z porodnice zaskočilo, že jsem k miminku nedostala také nějaký návod. Jsem si řekla a to je všechno? Co si počnu? Nebylo to pro mne jednoduché do toho zaplout,si říkám, že mé představy o tomto byly také tehdy tak trochu mimo realitu, ale nakonec jsem to zvládla.
V dnešní době vychovávat dítě není vůbec nic jednoduchého, je tolik možných cest, způsobů, teorií, každý radí něco jiného… Já s tím měla dost problém, navíc jsem nechtěla dělat chyby, vše mělo být dokonalé, o to víc jsem chybovala, protože hledat svou cestu není jednoduché…No, ale s dalšíma dětma už to je pohoda, sice stále nejsem dokonalá matka, ale už jsem dávno zjistila, že to je jen nesplnitelná iluze 🙂
tyhle pocity jsou naprosto normální a můžu tě ujistit, že po propuštění z nemocnice, až budeš na mimčo sama, tyhle pocity budou ještě intenzivnější a je docela možné, že se budeš cítit naprosto neschopně … pokus se nad to povznést a pokud by ses cítila hodně špatně, neváhej vyhledat odborníka. To že ti “něco naskočí“ s tím moc nepočítej, ale vše se časem naučíš.
co se týče péče o mimčo, v porodnici by ti měli všechno ukázat a to přímo s tvým miminkem – kojení, různé polohy jak kojení tak krkání, přebalování, držení, koupání .. prostě vše. Jedinou radu, co mohu dát, je: ptej se a to na vše i když budeš vypadat jako s prominutím debil, opravdu se ptej na všechno, oni tam od toho jsou
až budeš mít druhé a třeba i třetí dítě, tak na dobu, kdy jsi nic nevěděla budeš vzpomínat s úsměvem a budeš si říkat proboha proč jsem řešila takovou pitomost 😀