Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nevím jak dál..
Moc dlouho jsem tu nebyla a teď s takovou..
Ani nevím, jak začít. Asi rovnou)-: Bydlíme na vesnici 20km vzdálené od většího města. Nikde nikdo. Topíme uhlím a když nejsme déle doma, tak je v domě zima.
Rozhodujeme se s manželem, zda náš vysněný dům prodáme)-:
Nedovedeme si představit, jak bychom to dělali s dětmi, až budu muset do práce.
Kdybych se měla vrátit na své původní místo, tak tam se pracuje od 9-17:00 a manžel dělá tu samou práci na tu samou pracovní dobu. Žádná školka nefunguje dostatečně dlouho. Představa, že se vracíme večer v půl šesté do studeného domu – ve tmě v Zimě, nevíme, jak bychom to zvládali.
Ze všech domácností, které tu na vesnici jsou, je vždy jeden člen stále doma. Ať už na úřadu práce dlouhodobě, nebo v předčasném důchodu. Já jsem na mateřské, takže nám to nedocházelo, stále byl “někdo“ doma.
Jsem nešťastná. Je to náš první a vysněný domov, kupovali jsme ho pár let po svatbě.
Nevím jak dál. Ani netuším, jestli se ten dům stihne prodat (mateřskou končím za dva roky). Je dost veliký a bez problémů není.
Stále jen pláču.
Bramborko, to mě moc mrzí, že se tak trápíš.
Moc bych ti přála, aby ses psychicky srovnala. I když je mi jasné, že se to lehce řekne a hůř ovlivní 🙁
Když je člověk fit, tak se všechno dá nějak řešit a nic není tak černé.
K samotnému problému. Jestli to přispívá k tomu, že se ti rozjela psychóza a tušíš, že někde jinde a jinak, to bude pro tebe jednodušší, tak to zkuste změnit. Není nic špatného na tom, že jsi třeba měla nějaké ideály a skutečnost tě zaskočila. Manžel při tobě stojí, to je důležité.
Pokud sama nevíš, tak bych asi rozhodnutí zkusila odložit. Ještě to tak nehoří.
Třeba za pár měsíců ti bude líp. Moc ti to přeju a posílám pofoukání pro bolavou dušičku.
Nevim co jsem napsala divného, Bramborka vidí problém v tom, že až se za dva roky vrátí to práce, bude mít stejnou pd jako manžel a budou se vracet do zimy domů. Tak nejjednodušší rada je zařídit si jinou pd, nebo přímo práci.
Já chápu, že asi nejde jen o tohle, ale takto to bylo napsáno. Takže se můžu jen domýšlet o čem vlastně tenhle povzdech je..
Možná že jste oba z bytu a život na vsi byl ideál ve vašich snech, bez zkušenosti v reálu. Pak bych pochopila, že realita je zkrátka jiná, než jste si představovali a nevidím nic divného na tom dům prodat a vrátit se do pohodlí městského bytu. Každý není pro život na vsi stavěný, v dnešní době se chce omezovat málokdo a nevidím na tom nic špatného. Prostě se vraťte, proč se kvůli tomu trápit.
Jsou lidé, kteří se celý den zaobírají svojí prací (bohužel na venkově v domě to tak je), žena má svých starostí dost, muž ještě více a večer si sotva dají pusu na dobrou noc, aby se ráno opět mezi dveřmi rozloučili. Ale i to jim stačí, jsou takto šťastní a spokojení. Pokud se jednou párkrát za rok utrhnou na společný výlet, dlouho na to vzpomínají. A stačí jim to, nepřipadá jim to jako promarněný život.
A jsou lidé, kteří potřebují býti spolu více, chodit za kulturou, trávit spolu dovolené, dlouhé večery, povídat si….
Každý je jiný a je třeba se podle toho zařídit, jestli jste to zjistili až teď, není nic jednoduššího, než hmotné statky “obětovat“ psychickému pohodlí..
Kde je ten problém, ani jeden z vás ho tady nenapsal.
Chce každý z vás něco jiného? Připadáte si slabí nebo horší, že nechcete dřít od nevidím do nevidím, když to někomu stačí a je i tak šťastný? Nebo kde je problém?
Ahoj bramborko,
klid, řešíme to samé. Již jsme řešili topení a u manžela v práci na dílnu pořídili kotel na peletky. Má automatický podavač, vytopí celou dílnu na opravu kamionu i kanceláře nahoře. V přepočtu na rodinný dům to vyjde asi nejlepší topení, takže jsme začali šetřit na kotel. A sama jsem měla zaměstnání kde jsem dělala do 5 odpoledne. Našla jsem paní na hlídání, která vyzvedla malou před 4 ze školky a hodinu a půl ji měla. Dalo to sice práci najít spolehlivou a byla až 3, ale stálo to za to. Vždy se najde řešení.
a mimochodem, 20 km od města je opravdu blízko. 2 kolegyně z práce jezdí do práce 40 km denně, a taky mají děti. kolega dokonce 50km každý den. já teda “jen“ 15 km. prostě bych spíš uvažovala o mobilitě a zajištění pořádného kotle, který vydrží celodenně nebo přímotopy.
a k radě lien – zuzino, co je na tom tak divného? prostě změnit obor, zaměstnavatele,rekvalifikovat se, naučit se něco nového nebo začít podnikat. jen se musí chtít začít něco řešit a ne jen říkat proč to nejde.
a jestli začnete něco o tom, že není práce-onehdy tu nějaký chytrák psal, že nekupuje od bezdomovců NP, protože když můžou celý den stát a prodávat ho, tak si mají najít i práci:-( takže proč by si mladá zdravá ženská nenašla odpovídající práci?
já jen prakticky:
1. prodávat teď nemovitost je trochu blbost. navíc máte šanci, že na takové samotě ji někdo teď koupí?
2. topení se dá vyřešit vždycky jinak.
3. co tak zkusit nějakou práci doma? začít v něčem podnikat s volnou pracovní dobou?
4. jak psala lien, takhle je na tom spousta lidí, někteří ještě hůř.
Ke všemu se teď léčím z psychozy, beru Risperidon 1,5mg na noc a vůbec mám pocit, že jsem neschopná. Nějak jsem se zapomněla radovat a chybí mi taková ta jiskra do života.
Ze všeho mám takový strach a přijde mi to hrozně líto)-:
Milá Bramborko :-)pamatuju si tě tu na VD hlavně ze tvých úžasných článků 🙂
život sebou přináší spoustu rozhodnutí a někdy ty momentální jsou úžasné a geniální,ale jen po určitou dobu :-)Oba dva píšete,že vám záleží na rodině a soudržnosti.Můj názor je,že pokud je láska a rodina drží pohromadě tak je de fakto jedno,jestli žijete na vesnici nebo ve městě.teď vidíš jen negativa,protože na tebe všechno padá,ony ty svátky a konec roku vede často k bilancování.Zkus si vzpomenout na to úsilí a radost,kterou jste cítili při budování onoho domu,máte k němu pouto a pokud finance dovolí tak to topení se dá také řešit.Pokud se rozhodnete pro město,třeba tam nebudete šťastnější,odpadne vám jen to topení.Časově se uvidíte stejně tak málo jako teď a spíš záleží na využití toho času.
Nemyslím si,jak psal tvůj muž,že děti budou vnímat ,,odkaz“ baráku jako nutné zlo,kvůli kterému trpěli dětství na zahradě a ne u moře.Třeba to vůbec nechtějí a jsou šťastné i tak.Na té dědině je parta tak nějak soudržnější.My sice bydlíme od většího města blíže ne vy,ale od 10 let cestuje dcera denně autobusem do toho většího města,už si i vyjíždí s kamarádkama třeba jen tak sednout na pizzu,do kina,na bazén,ale ráda se vrací domů.Protože domov je rodina a ne třeba super moderní byt s dostupností všeho po ruce 🙂
Bramborko tobě možná chybí jen nějaký koníček,zaujetí,nemůžu tak soudit dle jedné zprávy co by ti pomohlo a kdo jsi.ale vím, tak jak psala Lussy,že utíkat se nedá pořád 🙂
P.S Lien tvoje rada je opravdu k nezaplacení,jak jednoduché :-)Někdy bych chtěla vnímat svět z tvého pohledu…
teda skláním se jestli to nepletu před Láďou ? 😀 tohle si schovej a až ti bude zase do breku si to přečti a potom ty slzy budou o něčem jiném….
já myslím že to mluví za vše a víc není co dodat…takže nesmutní nebreč a začni jednat a řekla bych že jsi energická a velmi vtipná ženská takže z toho koukej vysekat to pozitivum…
otři slzy a začni u kafe s manželem koukat do pc – hledat a plánovat vaši krásnou budoucnost…základ máte krásnej, sebe, děti a lásku a jak jsem psala v prvním příspěvku opakuji znovu domov je tam kde jste spokojení a je jedno kde…tak se nedržet zuby nehty baráku ve kterém budeš brečet a vidíš problémy….
myslím že vy najdete to společné řešení….
Nemohu jinak než reagovat. Aby se obsahlo vse, musim i ja pridat par slov. S optimistickymi brýlemi jsme to tam kupovali, pro mě to znamená vracet se do ráje dnes a denne. Ale uz tomu tak není. Baruška v podstatě nevystrčila paty z vesnice, kde bydli vcetne nas peti dalsich 23 lidi. Vekovy prumer bych hadal nekde 55 let, mozna vice. Pres den tam nepotkate ani zivacka, ani mrtvacka, to je pro Barunku taky jeden z kamenů úrazu. Pro mě je tím kamenem stesti. Chci mít stastnou zenu a ne zenu, ktera je tam na vsechno uplne sama.Finanční stránka je neoddiskutovatelná. to co mnozí platí v panelákovych bytech, tak diky dovazeni do skolky mnou a odpolednim vyzvedávaním barušky, která taky opet obcas potrebuje neco jet nakoupit do lipy a taky aby z samoty vypadla aspon chvilku mezi lidi, to ja projezdim. V zime se prakticky nemuze hnout vubec. Topeni jsme modernizovali loni pred vanoci, nase vysnete topeni v kotli a ne ve 4 krbovych kamnech. I tak je to proste na Javorskou zimu nedostacujici, pokud bychom oba jezdili do prace. nemluvim o protismenach. Jedna holcicka do prvni tridy pujde, dve ve skolce. A tady to zacina. Když si predstavim ze bude Barunka na jakekoli smene a tudiz s ni jakoby nebudu pocitat, tak pro me to znamena, rano vstat, zatopit, deti do chladna, snidane, vypravit se do skoly, skolky, odvest je tam. Pak zavrit obchod cca 2x odpoledne, jednou vyzvednout prvnacku, podruhe skolkandy. Mit je u sebe v praci v jedne mistnustce pred zakazniky, potom v pet vypalit domu, roztopit kotel, nebo znovu zatopit, ukoly, veceri. topit dyl, pak jit spat a znovu. Vim, ze mezitim i Barunka doma mezi sichtami, takze uvareno, uklizeno. Ale KDE JSME MY DVA SPOLU. Miluju tu vesnici, miluju ten dum, ale nejvic miluju BARBORKU A SVE DETI. Dřel jsem tam dnes a denne 9 let, ale 9 let jsme nikde nebyli, kolikrat u rybnika dohromady za tu dobu, spocitam na prstech jedne ruky. Letos? Nikde, ani jednou, dvakrat s detmi v bazenu. Takhle to nechci, chci žít s rodinou, ne přežívat vedle těch co miluju za poklusu. Tedka mame na sebe malo casu a to je Barunka doma. Co pak. Dům byl muj sen, ale chci být tatou a manželem a chci si to užívat. Chci aby nevypravely deti, ze si hraly se sousedkama na zahrade cele detstvi, chtel bych abychom mohli jet na vandr, jezdit po vyletech. Protoze jelikoz opravdu odjizdim rano v 8 a vracim se vecer na 18tou, v zime neudelam nic a vse kolem domu dohanim od jara do podzimu. CHCI ŽÍT. CHCI ŽÍT S BARUNKOU, CHCI ŽÍT SE SVYMI DĚTMI, CHCI SE ZASTAVIT, POHLADIT, POMAZLIT. SÁM CHCI BÝT POMAZLET A POHLAZEN, SLOŽIT HLAVU DO KLÍNA NĚKDY U TELEVIZE KLIDNĚ. tak a zavěrem. miluju život na vesnici, ale je to dřina. Prace se nebojim a nikdy jsem se nebál a mám ji rád, ale nechci se ohlednout a misto vzpominek svych deti rict na smrtelne posteli, podivejte, mate po nas barak. Nevim, jestli mi rozumite. Budu ŽÍT kdekoli, ale pohromadě. Domov je opravdu tam, kde je rodina, kterou milujete a ktera miluje vas a tu ja mam a nechci o ni prijit. Váš BRAMBŮREK
Bramborko to mi nepřijde vůbec jako problém, takhle je na tom spoustu lidí. Prosté řešení je nevracet se do práce s touto pracovní dobou – to je celé.