Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nevím jak dál..
Moc dlouho jsem tu nebyla a teď s takovou..
Ani nevím, jak začít. Asi rovnou)-: Bydlíme na vesnici 20km vzdálené od většího města. Nikde nikdo. Topíme uhlím a když nejsme déle doma, tak je v domě zima.
Rozhodujeme se s manželem, zda náš vysněný dům prodáme)-:
Nedovedeme si představit, jak bychom to dělali s dětmi, až budu muset do práce.
Kdybych se měla vrátit na své původní místo, tak tam se pracuje od 9-17:00 a manžel dělá tu samou práci na tu samou pracovní dobu. Žádná školka nefunguje dostatečně dlouho. Představa, že se vracíme večer v půl šesté do studeného domu – ve tmě v Zimě, nevíme, jak bychom to zvládali.
Ze všech domácností, které tu na vesnici jsou, je vždy jeden člen stále doma. Ať už na úřadu práce dlouhodobě, nebo v předčasném důchodu. Já jsem na mateřské, takže nám to nedocházelo, stále byl “někdo“ doma.
Jsem nešťastná. Je to náš první a vysněný domov, kupovali jsme ho pár let po svatbě.
Nevím jak dál. Ani netuším, jestli se ten dům stihne prodat (mateřskou končím za dva roky). Je dost veliký a bez problémů není.
Stále jen pláču.
Bramborko gratuluji :-)ani ne tak k rozhodnutí jako takovému,to já nemůžu posoudit,ale k tomu,že jste dospěli ke SPOLEČNÉMU rozhodnutí 😀 je to tak,že kde je láska a podpora a když se táhne za jeden provaz,tak jde vše snáze.Dej si svůj sen někam na viditelné místo a když se chmury vrátí,tak tě třeba nový cíl nakopne zase nahoru 🙂
Tak jsme se rozhodli pro prodej. Jenže, byl u nás realitní makléř a v současné chvíli (nemáme dořešené odpadní hospodářství) je náš dům neprodejný. Rozhodli jsme se zavřít hospodu, co jsme si zřídili v domě. Lidé na vsi se tím hodně spojili, máme je rádi a všichni mají rádi nás. Ale bylo to na úkor našeho společného času, taky to skoro nic nevydělávalo, spíš to člověk dělal pro to, aby alespoň jednou za čas někoho viděl. A taky se na baráku nic neudělalo, je tu dost nedodělků. Makléř říkal uklízet uklízet uklízet – nejsme bordeláři, však to znáte, když se buduje.. Takže odsud teď vlastně ani nemůžem, protože na to, abychom bydleli ve městě a tady to prodávali, na to prostě nemáme. Zbavujeme se zvířat, další povinnost méně,abychom se mohli alespoň občas urvat a jet třeba na koupaliště. Loni v létě jsme nebyli vůbec nikde. Co se týče té pitomé čistírny odpadních vod, kterou už nenávidím, protože ji musím vyčerpávat velice často čerpadlem – voda z ní se nevsakuje do země neb země je už tak tady plná vody. Nenávidím to, musím mít pračku z okna ven na zahradu, málo splachujeme, šetříme vodou kde se dá, protože čím méně vody do čističky přijde, tím méně vody se z ní musí potom pracně odčerpávat. Ale dobrý anděl nám pomůže zabudovat prachobyčejnou žumpu a zaplatí bagr (my na to už prostě nemáme). Plakali jsme štěstím, když jsme se to dozvěděli. To by byla veliká úleva. Co se týče jiného kotle, ať už elektrického nebo čehokoliv jiného, nemáme už ušetřit z čeho a půjčku už si opravdu nemůžeme vzít. Zateplení nemáme. Vrazili jsme do baráku milion a půl (střecha, okna, omítky, nové rozvody – komplet, topení a ta debilní čistička), osm let jsme tady dřeli jak pitomci a je to neprodejné. Na internetu jsou k prodeji mnohem udělanější domy, za podstatně nižší cenu, takže …. Držte palce, antidepresiva mám v šuplíku, antipsychotika už beru mnohem méně a do těch antidepresiv se mi zatím nechce, zatím se držím. Manžel se také cítí velice unaveně. Rodina nás podporuje, jak může, jsme jim neskutečně vděční, alespoň za pohlídání.Slíbili, že nám o víkendech budou jezdit pomáhat – štukovat, malovat, uklízet.. Bude to jako dřív. Musíme obětovat tu hospodu. Sice je to jediné místo, kde se místní mohli scházet a bylo nám spolu dobře,ale už se to opravdu nedá.. To nám je taky líto. Ale manžel pracuje i v sobotu, pak se něco málo kolem baráku a pak už ta hospoda a nic pořádného se neudělalo ani jsme se nikam nedostali. Příliš jsme ukrojili ze svého soukromí, příliš jsme se starali o pohodlí ostatních a teď máme syndrom totálního vyhoření. Společně se pomalinku stavíme zpátky na nohy, budeme dům udržovat a necháme ho v nabídce.. A za rok se uvidí..
no lítání po výletech se ale vůbec nevylučuje s bydlením v domě na vsi
Bramborko, to mě mrzí, jaké starosti pořád řešíš. Pokud v tom domě nejsi šťastná a manžel není proti, začala bych jednat – začala bych hledat “byt snů“, nejlépe poblíž někoho z vaší rodiny nebo poblíž nějakých dobrých známých a šla bych do toho (pokud je to jen trochu možné a bylo by to zároveň blízko pracoviště Tvého manžela). Moc Ti držím palce, ať z toho začarovaného kruhu brzy vypadneš a vše se v dobré obrátí.
Nedávno ses tady v diskuzi ptala, co děláme teď, když je venku hnusně a ještě k tomu máš nemocné děti. Tenkrát jsem si říkala, co bych dala za pár dní klidu…nebo aspoň jednu hodinu klidu…No a na vánoce mi (i dceři) bohatě stačily dva dny doma (a to jsme byly zdravé, jen jsme nešly ven) a dál to nešlo, zbláznila bych se a dcera taky. Od té doby lítáme po výletech a je mi skvěle. Prostě každý není dělaný na to být spokojený doma nebo u baráku, každý je jiný a to, co vyhovuje jednomu, nemusí vyhovovat druhému… Tak Ti moc přeju, ať můžeš žít co nejdřív takový život, který vyhovuje právě Tobě a Tvojí rodině.
Bramborko, koukám na tu Tvou diskuzi a říkám si, jak máme každá rozdílné názory. Většina si pochvaluje bydlení na vsi. Když jsem četla některé příspěvky, tak jsem měla skoro kopřivku – klid, lesy, autobus 3x denně…. mě je špatně jen při té představě. Ale tím v žádném případě nechci říct, že tohle je špatně. Jen že to každá vidíme jinak.
A asi to čeká i na Vás – jen Vy dva se musíte rozhodnout, co je pro Vás nejdůležitější a čemu dáte přednost. Domov je tam, kde jsou ti nejdůležitější lidi. Ne tam, kde je vysněný dům.
To je můj názor.
Držím palce 🙂
Ahoj Bramborko,nečetla jsem,co ti radily holky a určitě se budu opakovat po nich,ale jediné řešení které mám je elektrický nebo plynový kotel
Tam si nastavíš na určitou teplotu a je hotovo..třeba přes den,kdy nejste nikdo doma,necháš 20st a ten kotel ti hlídá,aby ti to doma nevymrzlo a když je potřeba tak sepne..a když přijdeš domů jen přidáš na stupních a za půl hoďky máte teploučko.
Spotřeby se neboj,určitě máte denní a noční proud a jde tam nastavit,že za dobu kdy běží ten dražší,tak ti nesepne.
A letos jsme za topení dali stejně jako sousedi,kteří topí uhlím a dřevem a máme to bez práce.Je ale pravda,že máme dům zateplený polystyrenem a všechna okna na jih.
Určitě se nevzdávejte svého vysněného domova,máte ještě dva roky na to,aby jste to nějak udělali a mohli dál žít v pohodlí a tam,kde chcete vy.
Taky jsem už rok na vesnici a zpátky do města bych nechtěla ani za milion.Není to sice ideální,musíme dojíždět a je tu spousta ještě dalších věcí,které jsem dříve nemusela řešit,ale ten klid a příroda je k nezaplacení.
krásné vánoce přeje nadi
Bramborko, tak já jsem přesně na takovéhle vesničce vyrostla a pravděpodobně i v takovém domě:-). Tu vesnici miluju dodnes – no s domem je to trošku už horší – jsem trošku už zhýčkaná:-). Autobus k nám jezdil 3x denně… Všude jen rybníky a lesy, klid…No nádhera. Doma mají naši ještě dnes pokud netopí celý den 14 st. Pamatuju si jak jsme seděli v obýváku zachumlaný pod dekami a povídali si a čekali na taťku (mamka v tom kotli neuměla zatopit – a neumí dodnes). Občas nám zamrzla i voda… Mamka dodnes vzpomíná, jak si mě přivezli z porodnice (tenkrát ještě chodily domu soc. pracovnice) – já byla zachumlaná v postýlce, byl na mě namířený přímotop (neb zrovna vyjímečně (asi 2x do měsíce) bylo rozbité topení)… No, modlila se, aby mě jim nesebrali a do toho můj tatínek “uvařil bych vám kafe, ale zamrzla nám voda“ :-). Fakt se teď dost nasmějeme, ale chápu, že tenkrát mamce určitě do smíchu nebylo. Mamka dělala práci jen ve vesnici a jako studovaná pracovala v kačárně, rozvážela poštu… No prostě co se dalo, aby se o nás dokázala postarat. Chtěla jsem tím jen říct, že mi tenkrát bylo krásně, i když občas chladno. Nicméně, přiznávám, že si to nedokážu se svými dětmi už představit. Postavili jsme si malý domeček (pravda občas je nám těsno, ale zase jsme blízko sebe:-)), stačí když zatopíme ve tři a jednou přiložíme a máme tu 25st. Navíc, až půjdu do práce, tak máme i plyn, takže ho jen zapneme, abychom se do studeného domu nevraceli. Bydlíme ve vesnici, kde jsem to opravdu nesnášela – je to taková typická “jezeďácká“ vesnice a i lidi tu tak přemýšlí, ale za x let jsem si zvykla a už můžu říct, že to tu mám i ráda a vlastně si ani nedokážu představit, že bych bydlela jinde. Tak ať se rozhodneš jakkoliv – ať je to jen pro vás dobře:-)
A dům už máte hotový?
Spousta lidí se pustí do stavby či rekonstrukce, nikam nejezdí, žije jen tou stavbou, a když je hotovo, je najednou v jejich životě prázdno… prostor na smutky všeho druhu…
Takový já mám teď z tvého příspěvku pocit.
😯
A jestli Tvůj návrat do práce budete řešit za dva roky, to máte ještě relativně dost času něco s vaší situací udělat.
Já chytala chmury a chandry, dokud jsme bydleli na sídlišti v pidi bytě. A to zejména v období, kdy mi holky utíkaly z ohrady, takže jsem je nemohla nechat ani chvilku samotné, abych svezla kočár. Na druhou stranu ještě nebyly tak zdatné, abychom došly do města (mně samotné to svižnou chůzí trvalo určitě 15-20 minut), takže jsme byly odkázané jen na to sídliště, kde tou dobou dorostly partičky pubescentů a adolescentů, ani na procházku se tam nedalo jít (nemluvě o tom, že jsme byly furt samy – choť ráno odcházel než se holky probudily, vracel se, až když spaly…)
Když jsme se přestěhovali do domečku se zahradou, ulevilo se mi. Pravda, nějakou dobu mi bylo tu a tam “úzko“ – měli jsme jen jedno auto, já neřídila a byla to komplikace.
Ale postupně jsme vše vyřešili a teď už řešíme jen takové maličkosti, jako pokažený kotel na Mikuláše, pokažený bojler týden před štědrým dnem (teď mám podezření, že nám teče pračka…)
😉
Každá situace má řešení, a je jen na tobě, jaký způsob si vybereš.
A já, když mám řešit něco nepříjemného, něco, co se mi zdá nad moje síly, nesnažím se “zdolat horu před sebou“ najednou, na jeden zátah. Ale zvolím cestu postupných kroků, spíš krůčků.
Šťastnou cestu.
🙂
Bramborko, nedalo mi to a začetla jsem se, skončila jsem u příspěvku Tvého muže.
Je nádherné, co píše. A že to vidíte podobně.
Dům je jen věc. Nejdůležitější jste Vy dva a děti.
Bramborko, sluníčko, to je mi líto…. nemám bohužel teď čas číst příspěvky ostatních, omlouvám se. Tak se možná budu opakovat.
Nejde to řešit nějak jinak? Zaangažovat sousedy ke spolupráci – někdo bude děti vodit, někdo vyzvedávat? Topení na plyn, peletky? Elektřina je asi drahá. Nebo co rodiče? Nepomohli by nějak?
Držím palce, neboj, to zvládnete!!! 🙂