Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nevím jak dál..
Moc dlouho jsem tu nebyla a teď s takovou..
Ani nevím, jak začít. Asi rovnou)-: Bydlíme na vesnici 20km vzdálené od většího města. Nikde nikdo. Topíme uhlím a když nejsme déle doma, tak je v domě zima.
Rozhodujeme se s manželem, zda náš vysněný dům prodáme)-:
Nedovedeme si představit, jak bychom to dělali s dětmi, až budu muset do práce.
Kdybych se měla vrátit na své původní místo, tak tam se pracuje od 9-17:00 a manžel dělá tu samou práci na tu samou pracovní dobu. Žádná školka nefunguje dostatečně dlouho. Představa, že se vracíme večer v půl šesté do studeného domu – ve tmě v Zimě, nevíme, jak bychom to zvládali.
Ze všech domácností, které tu na vesnici jsou, je vždy jeden člen stále doma. Ať už na úřadu práce dlouhodobě, nebo v předčasném důchodu. Já jsem na mateřské, takže nám to nedocházelo, stále byl “někdo“ doma.
Jsem nešťastná. Je to náš první a vysněný domov, kupovali jsme ho pár let po svatbě.
Nevím jak dál. Ani netuším, jestli se ten dům stihne prodat (mateřskou končím za dva roky). Je dost veliký a bez problémů není.
Stále jen pláču.
Bramborko, tak jsem si to všechno přečetla (zpětně)… zpočátku, když jsem reagovala na Tvůj příspěvek, neznala jsem celou skutečnost… původně jsem myslela, že jde jen o to topení…
Víš, Bramborko, já si myslím, že Tvoje duševní pohoda a klid jsou nad tím vším. A tuším, že Tvůj manžel si to uvědomuje. Což je strašně moc dobře – je to prostě kluk šikovnej – dobře sis vybrala :-).
Tvoje bohatství tkví v rodině, máš zdravé děti a bezvadnýho mužskýho. Ty sama jsi holka inteligentní a šikovná. Věřím Ti. Věřím, že to všechno ustojíš a zvládneš.
Držím Ti palečky.
A určitě písni… a dej vědět… vždyť přece dobře víš, že jsme tady pořád…
No, já v takové situaci taky skoro skoro byla…
Trpím na migrény (poruchy vidění, bolest hlavy v kuse i několik týdnů). A jednou to fakt byla síla.
Tak už jsem se zas jednou šla ukázat na neurologii (moc tam nechodím – narazila jsem bohužel na doktora “sociálního de@ila“ – už mám číslo na jinou doktorku).
Poslal mě na MR nebo co to bylo – nádor se nepotvrdil.
NO a pak jsem dostala kombinaci léků – ty jedny se dávají na epilepsii, ty druhé na úzkost. Já je dostala v kombinaci a v nízkém dávkování.
Až doma jsem se dočetla, že může být problém při řízení. A byl – byla jsem furt jak obluzená.
Volám doktorovi, jestli to nejde nějak změnit, snížit dávkování…
Na nemocenskou to prý nebylo a že mě mají vozit děti – holkám bylo tehdy pět pryč…
(No, a takhle nějak on “řeší“ vše…)
Po pár dnech jsem si zvykla a ten cca měsíc užívání to vydržela.
Od té doby jsem takovou léčbu nepotřebovala (a když mám výpadky vidění, tak holt čekám, až přejdou – přímo v autě mě to ještě nechytlo, nebo maximálně už doma při parkování).
😛
Jarmuschko, stěhovat bych se tam jednou měla – aspoň teda podle plánu typu dovolená v Jugoslávii – 1.dítě, atd. 🙂 K dispozici bych měla auto (bez toho by to nešlo), ale jestli se dostanu do situace, že nebudu moct řídit (a v té situaci je teď Bramborka), tak to bude pěkněj průser…
Jarmuschka to napsala přesně. Taky jsem na vsi, kde jezdí naprosto nevyhovující spoje a měla jsem tři možnosti.
Sedět doma a brečet, že nikam nemůžu a jsem chudák celá špatná a v depresi.
Nebo si udělat na starý kolena řidičák, koupit auto (kraksnu za pár korun, taky nejsme bohatí) dá se i od kamaráda zadarmo a jezdit kam potřebujeme.
Smířit se s tím, že jsem lemplík a nic nového se učit nehodlám a být i tak doma spokojená s výletem pěšky do lesa.
Já si zvolila možnost dva.
Marinado, ale to by ses na takovou vesnici asi nestěhovala, ne?
Nebo to tedy nějak řešila.
My na vsi bydlíme, do města to máme cca 5-7 km. Autobus tu jezdí sporadicky. Auta máme dvě (je to nutnost), a když je nejhůř, využijeme taxislužbu (tou jsem s holkama jezdila často, než jsem se osobně zautomobilizovala).
Zahradu jsme si založili tzv. “lazy“, abychom právě mohli výletovat. A přes týden se nestresovat – odjíždíme po sedmé, vracíme se nejdřív tak v pět, spíš později, a to se musíme s holkama vrhnout na školní přípravu.
Někdy závidím kolegům, co měli štěstí a bydlí v domku ve městě (při sněhových kalamitách a podobných přírodních úkazech), ale jsem spokojená.
I když původně jsme chtěli zůstat ve městě, jen najít větší byt – což bylo nereálné.
Teď jsme oba spokojení. A holky taky.
A já počítám s tím, že nějakou dobu holt jsem za “mama-taxi“.
Bylo to naše rozhodnutí.
Někdy je těžké změnit okolnosti, ale svoje postoje k těmto okolnostem člověk změnit může.
😉
Lien, pokud někdo nemá k dispozici auto nebo nemůže z nějakého důvodu řídít, tak pak se lítání po výletech s vesnicí bohužel vylučuje. Mám teda na mysli vesnice, kde nejezdí autobus – což je případ mého bratra i mého přítele, kde výlet = 2-3 km doprava a pak zpátky a druhý den 2-3 km doleva a pak zpátky. Pokud je hezky, dá se jet na kole, ale opět je to cca 15km doprava a zpátky nebo cca 15km doleva a zpátky. Dlouhodobě by mě z toho fakt hráblo, jsem prostě nastavená jinak.
Pises, ze je to vase vysnene bydleni. A co treba zkusit dotahnout topeni, kamaradi taky topi na uhli, ale zaroven maji infratopeni (nevim presne jak se to jmenuje, ale oni to maji na strope je to takova jako deska co vydava teplo a je to na elektriku, kdyz nemaji zatopeno topi timto. Pracovni dobu, pokud se jednou budu vrycet do banky mam stejnou. Potazmo jeste horsi rano dost casto porady a vecer treba jeste skoleni a tak. Jedine zkusit jinou praci, nebo treba se dohodnout ve vesnici zda tam nekdo do skolky nechodil, treba za nejakou rozumnou korunu. Drzim palce, ale na vasem miste bych se nevzdavala tak snadno vaseho vysneneho domu, pokud tery jeste je tim snem
Bramborko, držím všechny palce, které mám.
A i když jsou levné domy, jsou levnější všechny nemovitosti. A třeba se najde nějaký člověk, který hledá právě to, co Váš dům nabízí 🙂
bramborko to je dobře….třeba už i ty plány co jsi tu npasala pomohou tomu že se uleví a ve finále se třeba nemusí ani nic prodávat…..at už to dopadne jakkoliv ale hlavně aby jsi se zase nahodila do pohody a třeba i pak uvidíte všechno jinak do budoucna….nicméně doufám že najdeš chvilku a písneš jak ti je a jak se daří…
jak už jsem psala dřív, prodávat teď je blbost. trh s nemovitostma je tak přesycenej, že pokud nemovitost není něco “extra“, tak je neprodejná. navíc na samotě. nedostali byste ani to, co jste do toho vrazili:-(
a v nejbližších dvou letech se to určitě nezlepší. i když výhoda je, že klesly i byty.