Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Líbí se mi kolega 🙁
Ahoj holky,
vždycky jsem si myslela, že tohle se mě přeci nikdy nemůže stát, protože jestli něco nesnáším, je to lež a nevěra.
Už vím, že nikdy neříkej nikdy se neříká jen tak pro nic za nic.
Nastoupila jsem do nocé práce, konečně po 8 letech mateřských dovolených a začase se “realizovat“. Práce mě strašně bavila a baví a po nějaké době se naše firma začala rozrůstat a rozrostla se i o nového kolegu (o 16 let staršího). Bohužel – mohla bych zároveň napsat i bohudík – přeskočila jiskra a pak už je to jak ze špatného filmu…ani jeden jsme nikdy předtím nic podobného nezažili, u druhých odsuzovali, ale teď jsme na druhém břehu a lépe se občas řekne než udělá. Zakoukali jsme se jeden do druhého a zatím vše zůstalo celkem při “mírné“ nevěře, kdy jsme se párkrát políbili…nicméně, jak to ve špatných filmech bývá, můj manžel není hlupák a moje maličkost měnící se mu před očima, ho přiměla ke slídění, takže si přečetl nějaký ten mail a mírná pohroma začala…Všechno jsem chtěla urovnat, slíbila jsem, že je konec všemu, jenže ono to tak úplně lehce nejde. Řekla jsem kolegovi, že nemůžeme pokračovat, fakt jsem ani už nechtěla, jenže potkávejte se s člověkem kterého máte rádi každý den, aniž byste pocítili to zachvění.
Mám ráda svého muže i rodinu, ale neumím si poručit a kolega se mi líbí, mám ho ráda.. Nevím jak z toho kolotoče ven. Chci to ukončit, ale zároveň nechci…
Snad chápete jak to myslím :-(. Díky všem (omlouvám se, že budu beze jména)
No tohle je hrozně zajímavý – já mám vztah na dálku a víc času v roce trávíme sami než společně, ale i na vzdálenost 800km myslíme často ve stejnou dobu na to samé, z 50% když si voláme, tak ten druhý už má v ruce telefon, protože se chystá zavolat ve stejnou dobu taky, atd., je toho spusta…třeba nedávno jsem při společném telefonátu slyšela na druhé straně z radia písničku a říkala jsem příteli z legrace, jestli to nezpívá jeho dcera (vůbec netuším, proč jsem se na takovou “blbost“ ptala)…a on mi odpověděl, že opravdu zrovna před hodinou jeho dcera něco říkala do regionálního rádia (což jsem nemohla tušit, náhodně jí zastavili na ulici a stalo se to poprvé)…nechápu to.
A naopak to platí taky, můžu s někým koukat na film a být oba úplně sami
bami jednoduše, je to myšlenka na toho člověka, stejně jako s mrtvým. Když si řeknu “mami by se tohle líbilo“ tak s ní sdílím, nebo sdílím s paní společnou vizi a viděly jsme se jen jednou v životě a jednou jsme si chatovaly, ale vím, že je a že o tom smýšlí jako já, nebo tady před domem u silnice každý rok na narozeniny a na dušičky visí růžový věneček. Někomu tady auto zabilo holčičku a někdo, ho sem nikdy nezapomene pověsit, sdílí s ní dál svůj život, určitě si sama najdeš dost dalších příkladů. Ani sdílení není o “tom druhém“, jestli mi rozumíš. Lien
lien jsem se v tom zamotala..jak můžeš sdílet s někým třeba rasdost z pěkného filmu, z toho že malá namalovala obrázek, atd. když druhý není přítomný…?
Osobně sdílím i s člověkem, který není fyzicky přítomný a pokud bych už k tomu jeho přítomnost nezbytně potřebovala, vybrala bych si určitě někoho, kdo sdílet se mnou takovým způsobem chce.
Hezký článek: http://www.mshavrice.estranky.cz/clanky/co-vsechno-deti-potrebuji—pyramida-prirozenych-potreb.html
No, myslím, že i jiní “archaičtí“ myslitelé mají dnešnímu světu ještě co říct, Ježíš Kristus, například 🙂
Jinak, já netvrdím, že by měl člověk nechat druhé, jen druhé, aby naplnili jeho potřeby, to si špatně rozumíme. Jen tvrdím, že jsou potřeby, které prostě člověk už z principu věci nemůže saturovat sám. Potřeba sdílení, například. Jak chceš sdílet věci sama se sebou?
Maslow je sice dobrý, ale je to pro mě stejné, jako řídit se v dnešní době Komenským, na konec středověku super, ale mohli bychom trošku pokročit 😉
Být milován je přirozené každému člověku, to je jasné v tom se shodujeme, ale chtít, aby to místo mě dělali druzí, je věc úplně jiná.
Tím jenom říkáš to, že lidé jsou od přírody bytosti, které mají potřebu milovat a být milováni 🙂 A totéž říkám i já. K tomu očekávání – myslím, že je to dobrá potřeba, i když ty si myslíš opak. Už i dítě očekává, že ho budou rodiče milovat. Těžko mi namluvíš, že ne. Je to prostě vyšší lidská potřeba, tak jako potřebuji jídlo (nižší potřeba), tak potřebuji lásku a porozumění druhého člověka. Ač sebe můžu milovat jak moc chci, tohle od sebe prostě nezískám. Nechápu, proč by to měla být nějaká hanba nebo by to mělo mít nějaké negativní konotace. Jsou lidé, kteří, ač lásku, zájem a porozumění od druhého potřebují, utvrzují se v tom, že ne. Často to má co dělat s potřebami, které v dětství nebyli saturovány (jistota, láska, porozumění). Pak jsou samozřejmě lidé, kteří si naopak lásku vynucují (také většinou na základě nějaké nesaturované potřeby v dětství). Obojí samozřejmě není v pořádku. Ale vědět o tom, jaké mám potřeby a snažit se je naplňovat, není v nepořádku. J.a.
Jiná anonomyní, ano, jsou tu a doufám, že jich bude stále víc. Jsou to lidé, kteří milováni jsou, když už něco prožíváš, nepřeješ si to, jsi to. Ale to nemůže přijít zvenku, toto přání si musí splnit každý sám.
A pak přistoupit jako nezávislý (ve smyslu nečekající, že mi to má ten druhý dát, že je to jeho práce) k partnerovi, který může tím pádem být také svobodný. A tohle jediné je vztah, nic jiného, všechno ostatní je požadavek na uspokojení toho, co jsem si nedala sama. Navíc nesplnitelný, protože co si nedám, nedokážu ani přijmout odjinud, i kdyby se někdo jiný za mě přetrhnul. A takoví lidé jsou pak spolu pořád, a nezáleží na skutečné fyzické přítomnosti ani na tom, co kdo z nich kde dělá ;-).
Problém navíc je, že “vrána k vráně“, tudíž většinou si potřebný vybere někoho, kdo je sám potřebný. Když náhodou ne, většinou ze vztahu odchází jako ten zklamaný, kterého ten druhý neměl dostatečně rád :-). Člověk, který se má rád totiž nemá potřebu dotovat druhého, chápe a ví, že opravdu milovat se může jen každý sám za sebe.
Takže moje odpověď když něco máš, prožíváš, nemáš důvod si to přát. Když si přeješ, nemáš to, a chtění tě vede k závislosti na každém potenciálním dárci, na přání samotném. Lien