Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nevlastní děti - problémy...
Nebudu tady psát anonymně, protože každý tady ví,že jsem se před rokem vdala a získala nevlastní dceru. Mám svoje dvě a tak jsem si řekla, třetí holka no to nějak zvládnu… Není to manželova vlastní dcera, vychovával ji od roka a tak, když jim umřela družka a matka, našel si po nějaké době mě… Myslela jsem, že ji “převychovám“ dle svýho, že mi bude pomáhat, já ji učit vařit… zkušenosti jsem žádné neměla s výchovou nevlastních dětí a tak jsem si řekla, že tak špatné to nebude, ale… Nebudu tady popisovat problémy, které s ní prožíváme spolu s manželem, nevyjímaje kouření, třídní důtka za nevhodné chování a vyrušování, odmlouvání, .. skončilo to tím, že po jedné z mnoha výměně názoru mezi ní a mnou jsem skončila v nemocnici (jsem ve 26 týdnu těhule) a ona utekla z domova k bábě… Nevime už jak dál, prostě cestu jsem k ní nenašla a ona ke mně taky ne.. manžel je z toho hotový, chodíme všichni tři k psycholožce, ale jeto na dlouho.. Je jí 13 let a prostě nevim jak k ní najít cestu… možná mě odsoudíte, politujete jí ale… opravdu nevim jak dál a tak uvítám názory těch, kteří to zažili nebo slyšeli a pomůžou mi i když nevěřim, že by se to někdy mezi náma obrátilo v lepší situaci, než je nyní…
Žádné zkušenosti ani rady Ti psát nebudu. Nepůsobíš na mě dojmem, že bys to chtěla skutečně probrat a prodiskutovat.
Mám z Tebe pocit, že chceš politovat a pofoukat bebíčko.
Nechápu, co sis myslela, když ses po krátké známosti vdala za vdovce s dcerou. Teď se divíš? Čemu vlastně?
A po manželovi jistě chceš, aby se staral o Tvoje holky a pomáhal…
A co třeba kdyby zapracoval tatínek? Že by si někdy spolu zašli sami dva do bazénu, do kina? Aby neměla pocit, že nyní už má smůlu a její tatínek funguje jen pro tebe a pak pro nového člena rodiny.
Radko snažim se jí přijmout a převychovat no snažila jsem se aby se prostě naučila třeba chod domácnosti, pomáhat, je už veliká ale doma nic nemusela doma o to mi šlo! Snažila jsem se ji přijmout, ale když ti hází klacky pod nohy nevim jak bys to vydržela dlouho…
mymkis proboha jaký převychovat? snad přijmout ji jaká je, ne? puberťáka v kritických letech zkoušet učit něco, co v životě nedělal? to ten vztah nebude fungovat nikdy. jsi pro ni cizí, zvlášť když se snažíš jí změnit razantně život na který byla zvyklá. byla s tatínkem, a najednou se přihrnou “cizí“ lidé, a ještě po ní chcou aby začla fungovat jinak než dosud:-( vžij se trochu do ní.
Opravdu to bolí a je mi to líto. Možná jsme ji věnovala ještě víc péče než vlastním a nebylo to jednoduché s její výchovou, jsou tam nějaké geny pro mě neznámé.
no vidíš, Sleepenino, ty jsi holku vychovávala, když byla malá tak si člověk řekne, že by to mohlo být vše v pohodě ale ke konci, jak jsems idočetla, to dopadlo špatně. Člověka to musí mrzet, věnuješ holce kus svého života, jsi u ní, když je nemocná a pak takový vděk.. no děkuji za názor.
Dovolím si vstoupit mezi vás. Já jsem byla vdova bez dětí a vzala jsem si vdovce s jedním dítětem a také dcerou, spolu máme další tři. Ona v ty době byla malá 3,5 roku ji bylo a tak to bylo nějak v pohodě jestli se to taj dá říct, jen rodiče od její matky což jsme brala jako samozřejmnost, že k nim jezdila občas a ty dělali problémy nejdřív, když jsme měli mít svatbu a pak i později, museli jsme se přestěhovat, ale přesto tam jezdila. Vše fungovalo, každý až na mě ji umetal chodníček, že je ta chudák bez mámy. Pak v těch 15 občas nějaký to co ty mi budeš říkat když nejsi moje a i to jsme ustáli a život šel dál a nyní ji je už 37 a má svoji rodinu, ale vysloveně nyní zjišťuji ať jsem dělala co mohla a dala jsem ji vše co ostatním tedy do výchovy a i požitků tak je jiná než moje děti a nyní to skončilo až tak, že jsme přestaly spolu komunikovat. Bohužel co se dostěhovala za přítelem tak dělá jednu hovadinu za druhou a snažila se i mě využívat třeba v hlídání vnoučka čí nedostakem peněz, nikdy je nedokázala udržet a já měla možnost nějak to vše držet i když s námi už nebydlela, koupili jsme ji byt ve 25 letech. Nyní si připadám, že jsem ve výchově zklamala nebo jak to nazvat selhala, velmi mě to mrzí a nevím co nyní bude dál. Vymazala si mě z kontaktů, že jsem si dovolila ji napsat něco co neměla dělat, z jara jsem z ní měla až pásový opar. Přeji ti hodně síly a snad bude líp.
Dohledala jsem to na internetu, je to kniha Děti těch druhých od autorky Joanna Trollopeová. Nejsou tam žádné rady, je to normální ženský román – náhodou jsem na to narazila v knihovně a spoustu situací, co tam popisují z pohledu nevlastních rodičů, jsem zažila na vlastní kůži, včetně úvahy, jestli mi ten chlap za to vůbec stojí 🙂 Popisují to tam i z pohledu nevlastních dětí. Ona tě ta kniha nikam neposune, jen pochopíš, že nejsi sama, kdo řeší tyhle problémy.
Tak hlavu vzhůru, bude to časem dobrý, uvidíš, teď by to asi chtělo zkusit vážit slova směrem k manželově dceři, některé se už opravdu nedají vzít zpět.
Přeji hodně štěstí.
Mimkys, tak se mi to pořád honí hlavou – jak jsem si včera večer přečetla ten Tvůj příspěvek – aktivovaly se mi v hlavě vzpomínky na dětství – teta se rozvedla a sestřenka byla přesně v tomhle věku, co je Vaše děvče. A ona (sestřenka) tenkrát chodila k nám. Moje maminka to často “žehlila“. Bylo to těžký … pro všechny…
Víš, to, co Ty máš zažité a Tvoje holky naučené od plínek, je pro ni “jiné“, “nové“. A přivyknout si něčemu “novému“ chce čas, ono to nejde “na povel“.
Uvědomuju si, že je to pro Tebe náročné a je mi jasný, že z toho máš “vrásky“.
Žádný puberťák nechce poslouchat. Vidím to doma na vlastním klukovi, mění se mi před očima a to, co bylo, už není. Stává se z něj jiný člověk, na všechno má svůj názor a taky máme časté výměny názorů. A já pořád vysvětluju. Vysvětluju co, proč, jak.
A pak mě taky napadla ještě jedna věc. Láska není přenosná. To, že jste se zamilovali vy dva (Ty a manžel), se nikoho jiného nedotklo. Ostatní jsou v pozici, kdy to musejí přijmout a akceptovat. A to taky není jednoduchý.
Moje sestra je dospělá ženská a taky se s tím nemůže “porovnat“, že si náš tatínek (po ztrátě maminky) našel novou přítelkyni. Chce to čas. A každý z nás toho času potřebuje jinak – někdo se se změnou vyrovná rychleji a někomu to trvá déle.
Padmé, to co píšeš jsem se taky snažila ale nejde to tak jak jssem si představovala. Přesně jak píšeš hormony, menstruace… no pravidla.. manža je viděl jenom o víkendu, živil se jako řidič kamionu a tak to nezažil to co zažívá teďka s ní a tak je taky hotový ale vše “svádíme“ na pubertu. Něco prý zakázal a pak se donzvěděl, že jí to stejně matka dovolila a dělala si co chce a tak… tady jsou pravidla, která se dodržují a ona to asi nemůže pochopit nebo nechce, že najednou musí poslouchat???
Peťko oni se přestěhovali ke mně do bytu, oni měli menší. JJ víme, nebo předpokládáme, že to bude ještě horší až se mimi narodí ale doufáme…
Marinada, budu ráda, když mi napíšeš název knížky a určitě si ji přečtu… Když se dozvěděla, že čekáme mimi, nebyla nadšená. Neptá se vůbec když jdu k dr. nebo jedu spolu s manžou na ultrazvuk nebo tak i když to ví.. nikdy se neptala, na oblečky se nekoukla…
Mimkys, zrovna o tom čtu knížku. Kdybys měla zájem, dej vědět a zítra Ti pošlu název+autora, opravdu to stojí za to – a ve spoustě věcí jsem se tam našla 🙂 Je tam zmínka i o tom, že nevlastní matka si ani nemá komu postěžovat, protože každý jí odpoví, že si vzala chlapa s dětma, tak co čekala…
Tak za sebe můžu napsat, že máš můj obdiv – žít s nevlastní dcerou každý den pod jednou střechou, to není vůbec jednoduché, kor v tomhle věku. Je jasné, že Tvůj manžel je ve stejné situaci – najednou má v domě i Tvoje děti. Jak je možné, že chlapi tohle nijak extra neprožívají a nevadí jim to?
Mimkys, poradit neumím…musíte to prostě všichni nějak přežít a čas ukáže, jak to půjde nebo nepůjde dál. Já si teda naopak myslím, že až se narodí miminko, bude manželova dcera vyvádět ještě víc 🙁
Jinak moje zkušenost je, že nejlepší je držet se trochu stranou a hlavně se nevnucovat – pořád jsi “jen“ partnerka jejího otce, nikoliv její matka. Nepříjemnosti by s ní měl podle mě vyřizovat především otec.
Jinak ta holka to samozřejmě nemá vůbec jednoduché, což bych se jí asi často snažila říkat…ale poslední, co podle mě potřebuje, je soucit a jednání v rukavičkách.
Mimkys a ještě se vlastně musela přestěhovat s otcem k tobě? Nebo bydlíte u něj, tedy dcera zůstala doma?
Já to vidím jako Padmé. V tomto věku má snad každá máma problém se svojí dcerou a natož, pokud se znáte vlastně krátce a ty nejsi její máma.
Nejde to někoho předělávat, chce to opravdu respektovat. Nesnažit se dělat jí maminku, být jí spíš kamarádkou, pochopit jí. Hodně naslouchat a být trpělivá.
Třeba až se narodí miminko, bude se cítit jako “velká“ sestra. Zkus jí nějak zapojit do plánování.
Musí se cítit hrozně, v tomto věku je to opravdu šíleně složité.
Chápu i tvojí situaci. Dobře, že chodíte do poradny. Budu držet palce, snad se to vše v dobré obrátí a bude dobře!
Mimkys, upřímně se přiznám, že mi “zatrnulo“ v okamžiku, kdy jsem dočetla Tvoje řádky do konce…. je smutné, co píšeš a je smutné, čemu věříš… pokud si tohle myslíš – že to nezměníš – je to “špatně“… tedy – já to tak vnímám…
Neměla bys podceňovat sílu svých myšlenek…
Obecně řečeno – s holkama v tomhle věku je vždycky problém, ať jsou vlastní nebo nevlastní, hormony jim cloumají tělem, rostou prsa, menstruace, dospívání…
Na to je jediná rada: trpělivost.
Když to shrnu:
Děvče přišlo o maminku a to musí být obrovská bolavá ztráta.
Naučila se žít jen s tatínkem.
Do toho jsi vstoupila Ty…
A vše chceš měnit… k obrazu svému…
Zcela jistě to vnímá tak, že´s jí tatínka “vyfoukla“ a k tomu Tě vnímá jako “nevlastní“.
Co s tím?
Trpělivost, shovívavost, náklonnost, pochopení, vysvětlování…
To nejsou prázdná slova, je za nimi ukryto mnohé, co by Vám pomohlo. Měla by ses pokusit ji přijmout takovou, jaká je. Ona zcela jistě cítí, že Ti “není dost dobrá“ a tak “jančí“ a vyvádí. Takhle velké dítě “nepředěláš“, to nejde. Vy byste se měly naučit (obě dvě) respektovat jedna druhou s tím, že pojítkem je tatínek (manžel). A jít cestou kompromisů. Podle mého názoru Vám nic jiného než “kompromis“ nezbývá.
Když se chce, cestička se vždycky najde.
Nezmínila ses, jak byla vychovávaná, kým, jak má nastavená “pravidla“, co je pro ni důležité, na čem lpí, na co je zvyklá (z těch předchozích let)…
Napadá mě hodně otázek, na které já neznám odpověď…