Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Retro test-když dnešní třicátníci byly dětmi
Dnes mi přišlo mailem 🙂
http://zena.centrum.cz/deti/grafika/2012/03/20/retro-test-kdyz-dnesni-tricatnici-byli-detmi-pamat/
Měla jsem 1 chybu.
Já jsem ročník 1969. Měla jsem správně 14 odpovědí, nápis na Spartách dostal i mně. Ale jinak se do puntíku můžu podepsat pod Matildu. A to podotýkám, že nikdo z rodičů ani prarodičů nebyl v KSČ, mamka s náma každý týden chodila do kostela, otec byl dělník a mamka zdravotní sestra. A i já jsem tehdy ještě v roce 1989 byla poprvé a zřejmě i naposledy u moře a moje děti nemít babičku s dědou, tak se tam nepodívaly dodnes. Ne že by tehdy nebylo co kritizovat a zlepšovat, ale takové zlepšení, jaké nastalo po roce 1989 asi nikdo nečekal. A to jsem nebyla v očekávání žádný velký optimista, jelikož svým založením jsem spíše životní skeptik. A život mi bohužel dává za pravdu.P.
nad testem jsme zazvzpomínali s manželem.Překvapily mě ty cigarety a přiznávám,výrobce Céček mě fakt v té době nezajímal 🙂
Na Vyprávěj se dívám,teď už zase pravidelně,minulý týden právě jak to všechno začalo jsem zavolala i dceru.Té to tak moc neřeklo,ve škole ještě neprobírali tyto události,ale ve mě to vyvolalo vzpomínky.Paradoxně jsme s manželem z ,,jiné společenské“ skupiny.Jeho otec milicionář,prarodiče funkční v KSĆ atd,po revoluci převlečené kabáty 🙁 já z dělnické rodiny,když jsme v sedmičce nadhodila,že bych ráda na zdravku,souškaučitelka si mamku zavolala,aby společně vybraly vhodný učňovský obor.V osmé byl převrat a najednou všechno bylo jinak,alespoň v tomto směru a my měli radost,že se nebude klasifikovat občanka a dějepis 🙂
tak já dvě 😀 spartakiáda špatně, jsem necvičila 😀 a u cigaret, jsem nekoučila a ten název jako doplněk stravování mi přišel dost morbidní i na tu dobu 😀
jsem ročník 1976
díky za připomenutí příjemná chvilka…
Jsem ročník 1971:-)
Co si pamatuju, byly céčka, jak tu bylo řečeno, hlavně fosforový, to byl člověk fakt král, když je měl. Děda kouřil Startky, hrozně smrděly:-)
Spartakiády si pamatuju, bydlely jsme hnedka pod stadionem, do dneška mi to tady připomínají už zrezivělé, tehdy vybudované zastávky na tramvaje a podchody a nadchody pro cvičence (větčinase nesmí používat, jsou tam zátarasy, sype se to:-( Taky jsem cvičila, měla jsem ten červenobílý dres z té děsivé umělotiny, fuj:-(
Na prvního máje jsem ze školou chodily, ale spíš si pamatuju, když jsem byla už na střední, jak jsme tam byly jako “zdravotnice“ s těma zelenýma brašnička s náplastěma a jodem:-)a čekali, kdo se kde sesype.
17. Listopadu jsem odjížděla tou poslední tramvají, kterou ještě “pustili“ z Národní třídy směrem k Národnímu divadlu, byla jsem tehdy nakupovat na mimino, byla jsem těhu s nejstarší dcerou. Neměla jsem ani ponětí, co se děje, jen jsem viděla dav lidí, který se blížil k tehdejšímu obchodnímu domu Máji (dneska je to Tesco), pak to uzavřeli…
Do ciziny jsme nemohli, táta emigroval, takže jsem byly negativní osoby. To, že jsem se dostala na střední, považuju za zázrak. Chtěla jsem tehdy na gympl a pak na vysokou, ale prý bylo řečeno, že to nejde…
Co se týká vložek, matka měla dost “známých“, takže měla bony a kupovala je v Tuzexu, pamatuju se, že byly nějaký italský či co. A taky nám se ségrou vždycky koupila “leteckou čokoládu“, byla skvělá, do dneška si pamatuju, jak praskala v puse:-)Jeden Tuzex jsme měli nedaleko od domu, chodili jsme okukovat výlohy:-)
No a pak si pamatuju ty fronty na Václaváku, když přišly nové knihy, tuším, že to byl čtvrtek a Melantrich – nejsem si už jistá. Taky jsem tam stávala, aby se na mě dostalo:-)
Je toho hodně, co by si člověk vzpomněl. Ivča
Tak jsem na tom jako Matilda – 13 z 16 ;-).
Jsem ročník 1974… a vzpomínky na dětství si uchovávám asi asi taky víc ty hezčí..
Cigarety pamatuju spíš Clea – pro ty jsem tátovi chodila do sámošky už jako malá holka.
Céčka byl neskutečný hit a největší borec byl ten, kdo měl fosforový.
Ovoce bylo sice jen sezónní, ale zase jsme užili prču, když jsme chodívali na maliny a ostružiny do kompotů s mamkou. Vždycky nám z legrace říkala, ať pískáme, sbíráme do kelímku a neužíráme, jinak nebudeme mít v zimě nic 😉
V zimě jsme stály se ségrou obě dvě ve frontě na mandarinky a banány – prodávalo se jen omezené množství a my jsme byly čtyři děti, tak aby bylo dost ovoce na celé svátky.
Koupat jsme se chodívali k řece…čekali na maminu až dorazí z práce, namaže rohlíky s turisťákem, přichystá pití do bakelitových flašek, prázdnou sklenici pro bráchu na chytání čudel, ségru prskne do kočáru a už jsme mazali pěšky dva kiláky k vodě.
Oblečení jsem dědila po ségře, ale i po bráchovi (hlavně manžestráky)…nejmladší ségra už mívala novější, protože po třech dětech už to na věcech bylo fakt znát 😉
U moře jsem byla jednou už tenkrát díky tátovi – měli v práci přes ROH tábor v tehdejší Jugoslávii. Bylo mi 12 let a ze 14 dní jsem devět seděla na břehu, protože změna klimatu asi vykonala své a já zrovna chytla svoje dny…
Sametovou revoluci jsem “prožívala“ ve druháku, čili jako ještě puboš a největší starost jsme s holkama měly, jestli nás pustí z intru cinkat klíčema…nějaké ponětí o tom, proč a co se děje jsme vlastně pořádně neměly.
Babičky a dědečky jsem neměla žádné, takže prázdniny jsem trávila většinou na táboře nebo jsem jezdívala na vesnici k tetě…
TAk v testu mám jen šest odpovědí správně a to jsem ještě tipovala. S jistotou si vzpomínám asi jen na to Pedro.
V r. 89 mi bylo osm, naše rodina nebyla nějak ze špatných poměrů atp., takže moje vzpomínky jsou jen na krásné dětství. Ale co si pamatuju, tak právě to, že bylo míň věcí a větší radost z nich.
Jak jsem byla celá šťastná, když mě soused svezl autem nebo taťka na pionýrovi (normálně bez helmy – dnes nemyslitelné), jak jsem byla šťastná, když jsem v soutěži ve zpěvu dostala kornoutek bonbónů atd.
Nějaký nedostatek jsem nepociťovala.
radko,
já nepocházím ani z jedné skupiny co píšeš,a taky ty vzpomínky nemám růžový. A jsem ročník 79.
Manžel je ročník 74,takže revoluce ho zastihla ve třeťáku na učňáku. Učil se na Kladně na Poldovce:-)
Tam bývalo zaměstnáno 20 000 lidí. Ale asi tak 15 000 lidí si tam válelo šunky a 4 000 lidí něco dělalo a 1 000 makalo.
Když má s kamarádem z dětství svou chvilku a vzpomínají na učňák, to jsou historky. Celý den se tam jen chlastalo, ve vysokých pecích se opékaly klobásy a každý se snažil najít místo, dke šichtu prochrápe. A jen tak mimochodem se tam teda kalily ty tuny ocele. Proto byla ta jejich 100 % zaměstnanost.
Manželova máma dělala ve skladu Drobného zboží. Pokaždé když mi vypráví, co všechno jedli, jak měli doma Colu v plechovce, Kinder vajíčka atd. a já říkám, že my nic, tak taky máme pocit, že nejsme od sebe 5 let, ale 20.
Mamča pochází z Krkonoš a když jsme tam jeli k babičce a dědovi na prázdniny,tak jsme měli pořád játra a další u nás nedostatkové podpultovky. Nevím, asi je tam líp zásobovali a to jsme bydleli na protěžovaném Kladensku.
Naši v tom prostě neuměli chodit, to bude ono.
Táta vstoupil do strany v roce 1987, to jsem chodila do druhý třídy s tím, že jsem chytrá holčička a přece nechce,abych se nedostala jednou na střední školu. Tak vstoupil a stal se poslancem Národního výboru. Jedinou výhodu co si pamatuju bylo to, že mu chodil domů časopis Poslanec a byla jsem s ním na exkurzi v Československé televizi a potkala tam na chodbě Petra Vichnara.
A jako si Matilda pamatuje slova své babičky, tak já si pamatuju na slova naší družinářky.
Chodila jsem do vesnické malotřídky, kde ředitel a učitelka byly manželé, kovaní soudruzi,vyznamenaní Husákem za přínos školství. A družinářka byla mladá holka, každý nehet nalakovaný jinou barvou,takové zjevení a ta nás všechny posadila v tělocvičně a řekla nám, že jsme ještě malý a nemáme z toho rozum, že nám přijde, že jediná změna je že už nebudeme říkat soudružko,ale paní učitelko, ale že si tu dobu máme zapamatovat, že to je historický,moc důležitý okamžik.
Jo a 17. listopadu jsme jeli s mámou z Krkonoš a nic netušíc jsme vystoupili na Florenci z autobusu a šli na metro, a jen z dálky jsme viděli co se děje, máma slušně panikařila, domů jsme přijely vyjevený, máma hned na tátu, že bude asi válka.
jo virenko, zvlášť v druhé půlce osmdesátých let už to bylo hodně uvolněný. a proto právě ty “husákovy děti“ to maj hodně zkreslený, pokuď nebyly z rodin kulaků, továrníků, letců raf, šlechticů, odpůrců režimu a další “pakáže“.
Radko, Kladeňáci taky bumbali. Prý bylo plno stánků s pivem a buřtama… Možná to už v 80.letech prostě uvolnili 😉
Na ty vložky si pamatuju víc než dobře :(. Nešlo o lepící, na příděl se prodávala i vata, ale ta obyč. (snad česká, to už netuším) už samozřejmě nebyla, vozilo se něco z Číny, takové balíčky natuho slisované vaty – nešel tomu najít konec a jak to bylo lisované, tak to hůř sálo… Na to bych nejradši zapomněla, protože s tímto chodit do školy bylo fakt za trest. A pár měsíců to trvalo…
Mati, přeju ti tvoje šťastné vzpomínky. Můj muž taky nepamatuje nic extra špatného, žil na Kladně, kam se rvaly prachy, otec dělnické profese, což tenkrát taky pomáhalo… Nikdy bych neřekla, že to byla doba, která měla všechno špatné, to by ani nešlo – a nakonec, nikdo by byl ty komunisty tehdá v šestačtyřicátém nevolil. Na druhou stranu, s tím, že mi dávali najevo, že přece můžu jít na odbornou školu nebo na učňák s maturitou, jsem nebyla žádná výjimka. S tím, že by žádná vysoká nebyla, bych taky nebyla žádná výjimka. Zato jsem byla výjimka i na gymplu, když jsem nebyla v SSM.
Ale co mi vadilo nejvíc, co mi opravdu vadilo – že mamku tlačili k tomu, aby “postiženého“ bratra dala do ústavu. Měl dneska dost častý problém – DMO, navíc mu přiřkli prognózu doživotního ležáka nemluvícího, což se naprosto nenaplnilo, ale tehdy byl toto důvod dítě vrazit do ústavu soc. péče, aby matka mohla socialisticky pracovat. Máma naštěstí (!!!) nechtěla, tak jí tehdy několik let zadržovali sociální dávku. Nemůžu na to zapomenout, já brášku milovala, když musel do nemocnice, brečela jsem každý den – naprosto si neumím představit ho nemít. Každý to máme ovlivněné zcela osobními vzpomínkami, to jinak ani nejde.