Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Zase babička
Maminky, potřebuji úplně nestranný pohled na věc. Naše děti (6 a 2,5 roku) byly v neděli odpoledne u babičky (tchýně). Musím pozn., že se s náma tchýně nebaví – návštěvy si domlouvají přes dceřin mobil. Do teď jsem byla zticha – moc se nepřetrhnou, aby je viděli, takže jsem neměla důvod řešit to, že při nejmenším bych měla souhlasit i já s manželem… V neděli děti přijely s tím, že ve čtvrtek jim babička zavolá, který den si vyzvedne dceru ze školy a pak se cestou staví pro syna a budou tam spinkat… Oba se mě ptají od neděle, kdy už… Malý se furt ujišťoval, že tam bude taky spinkat. Těší se. Dnes manžel mluvil se sestrou (bydlí s tchýní v jednom domě) a ona mu řekla, že chtějí jen dceru, že malého si nevezmou. Tak a teď co. Manžel teda vylítl, že buď oba nebo ani jeden. Já se o tom pak bavila s kamarádkou a ta říkala, že je normální, že si babičky berou jedno dítě. Já to chápu a resp. v případech, kdy o tom syn neví či mají program, který pro něj není vhodný (v létě byla dcera s našima u moře, jezdí s nimi do kina…) – toto jsou věci, které synovi dokážu vysvětlit – proč on ne. Ale jak mu vysvětlit, že ho tam babička nechce na spaní? Jsem divná, že mi se mi to nelíbí a nepřijde mi to normální?
A ještě jsem chtěla napsat, jak to dopadlo. Dnes babička volala dceři, že jestli můžou, že si je zítra vyzvednou (oba). Tak bych chtěla, aby to někdy proběhlo v pohodě a podle “první“ verze… No, myslím pozitivně, takže to beru jako výraz dobré vůle – také mohla říct, že si nevezme ani jedno. Také tchýně tvrdila, že si chtěli malého vzít hned, tak proč mám pocit, že jsme si to vynutili?
Marinado, já si dodnes pamatuji, jak mi manžel vyprávěl o dvou bratrech (bydlí také ve vesnici) a že už se spolu 20 let nebaví a ani se nepozdraví. Přišlo mi to úplně nepochopitelné – říkala jsem si, že se nemusí milovat, vybavovat spolu, ale pozdrav že snad ještě nikomu nikdy neublížil. Říkala jsem tenkrát, že je to výraz primitivizmu. No, a uběhlo 10 let a mám to v rodině taky. Ježiš jak mně je vždy trapně, když se potkáme. A Meggie – těžké to je – strašně se za to stydím a tak o tom nerada mluvím – občas to potřebuji vypustit a tak to řeknu mojí mamině. Já vím, že ačkoliv jsem v naší rodině já ta, která v tom je méně citově zainteresovaná (manžel sice furt tvrdí, že ho to už “nežere“, ale není den, kdy by na to téma aspoň nenarazil), tak že to můžu všechno vidět zkresleně – ale fakt se snažím najít řešení ve kterém bychom byli všichni spokojení – já, manžel, děti a i tchánovci – jenže je to strašně těžké zkombinovat neb každý žijeme úplně jinak, úplně jiný život, máme úplně jiné hodnoty…, takže ač věřím, že spoustu věcí dělá tchýně (dle mě) špatně, že to dělá jen z toho důvodu, že si to neuvědomuje, kolikrát se vzteku a zoufalství neubráním. Taky vím, že není jednoduché se mnou vždycky vyjít, ale myslím, že když mi někdo něco řekne, že se aspoň snažím s tím něco udělat a nehledat chybu jen u ostatních. Já vlastně u tchýně nerozdýchávám hlavně to, že nedokáže mít ráda stejně svoje děti, natož vnoučata… Pro mě je toto naprosto nepochopitelné! Vím, že se láska nedá vynutit a jako dospělá bych se s tím dokázala vypořádat, ale “za děti“ mě to furt trápí. Mám podobnou zkušenost jako Meggi – měli jsme dvě babičky (obě dost daleko, takže jsme je navštěvovali, tak dvakrát či třikrát za rok). Jedna babička byla úžasná – milovala nás všechny stejně a nikdy jsem si nevšimla, že by mezi námi dělala rozdíly. Druhá babička mi řekla, že se na ni nemůžu zlobit, že má radši staršího bráchu (tehdy mi bylo 5), že si prostě víc rozumí s klukama. Když dnes řeknu manželovi, že mám babičku ráda (už to můžu říct), ale že je to pro mě cizí ženská, nechápe. Nechápe ani to, že když má babička přijet, že vygruntuju celý dům a předvádím (nemusela bych, protože jsem) jak jsem šíleně šťastná, jak mám dokonalé – učebnicově vychované děti, nejschopnějšího manžela,… Sebemenší “chybička“ mě dokáže vykolejit. Prostě mám pořád potřebu babičce dokazovat ( i teď – ve 30ti), že jsem stejně dobrá jako můj brácha. Nejde to moc popsat, ale jsou to pocity, které nejsou příjemné a tak pochopitelně nechci, aby si je prožívaly moje děti.
Kšando, tak to je síla, já takovéhle typy lidí vůbec neznám, nevěděla jsem, že je něco takového v rodině možné. Ale asi bych to vyřešila tak, jak jsem psala – na odpoledne bych pustila obě děti, na noc ani jedno…Tak Ti přeju, ať se to nějak urovná, ale nevím nevím, jestli je to za těhle podmínek možné 🙁
A jste- 🙂 taky jsem nepoustela 2,5 l.ditko k mori a podobne,to je jine.. A hlavne,tchyne slibovala,rekla,ze si vezme obe deti a,i prcek se tesil,pochoptelne!!, potom se zmenu dozvis,jen diky svagrove? To je ta chyba! To jen k tomu..
chapu te! 🙂 chapu i tveho muze..a nechapu madam tchyni 😀
MEGGI…
Jak ja ti rozumim!!!!! Jako kdyby jsi psala o me tchyni( budis ji zeme lehka a o mrtvejch jen dobre,se rika,ale…. 🙁
Ja te chapu,pises,jako maminka,jako rozumna zenska a urcite to bylo pro tebe tezke,
o tom nam sem,napsat!!.. ( hlavne si myslim,ze je to vec vasi rodiny,ne nase a dekuji ti,ze jsi to tu vysvetlila!) 😀
To je muj nazor,neprihlasena Meggi
Děkuju za reakce a pokusím se vysvětlit. Nechci tady rozepisovat, proč se s námi tchýně nebaví – ano, vinna je vždy na obou stranách… Tchýně je přesně ten typ, který dělá rozdíly i mezi svými dětmi – manžel je ze tří sourozenců a nikdy (za dobu co jsem s manželem (11let) se nebavila se všemi třemi svými dětmi – vždy jen se dvěma). Teď vyšel los zrovna na manžela. Já fakt nechci, aby to vypadalo nějak blbě, ale tchýně je hrozně jednoduchý člověk a domluva s ní není možná – snažila jsem se to urovnat už několikrát, dokonce jsem přesvědčila i manžela, aby se v jeho očích “ponížil“, ale nic… – vždy to skončí stejně – výčitkami, že ji nesnášíme…, že bychom ji nejradši nechali chcípnout (bydleli jsme u nich v patře a pak jsme si postavili svůj dům a ona to bere tak, že jsme jí tím dali najevo, že je s ní k nežití a zostudili jsme ji před celou vesnicí). Nebylo se s ní možno domluvit ani když jsme tam bydleli – malá rychle pochopila, že když já se na ni zlobím či po ní něco chci, že babička se postaví na její stranu… takže se stalo to, že malou postavila proti mně. Když jsme se přestěhovali, bylo to dost těžké – malá babičku miluje, ale ona se nám mstila přes děti – tzn. kdykoliv jsme ji potkali, malé vykládala, že by si ji ráda vzala, ale že to rodiče nedovolí… No, malá pak doma bulele, říkala nám, že nás nesnáší… Takže jsme u psychologa byli – měla jsem strach, abych o ni nepřišla napořád. Chtěla jsem poradit, jestli na sebe mám nechat flusat špínu nebo se bránit a říci svůj názor na babičku – řekla, že mám vysvětlit situaci, ale babičku nepomlouvat, že já se taky časem s lidmi, kteří pomlouvají bavit nebudu a že 96% dětí, časem dokáže poznat, kdo to myslí opravdu dobře… Poslechla jsem a tak za dva měsíce se situace uklidnila a myslím, že můj vztah s dcerou je krásný… babičku má stále ráda a toho jsem chtěla docílit. Co se týká komunikace – mě ani nepozdraví a pokud se s ní chci bavit, tak mi řekne, že se mnou se bavit nehodlá (bere to tak, že jsem jí sebrala syna), s manželem se baví o “provozních“ věcech jako s cizím. Nicméně – dcera dostala teď tel. a tak jsem poslala číslo na ní i babičce s tím, že si můžou volat, povídat… Toto mě opravdu nenapadlo! Včera byl manžel za tchýní, aby ji poprosil, aby se příště vrátila k zaběhnutému “modelu“ a to, že zavolá jemu, on zavolá mně, jestli něco nemáme a dá jí vědět, zda je to možné či nikoliv. Na to mu řekla, že on je zralý na psychiatra a že se líp domluví s dcerou, takže to bude řešit s dcerou a jemu po tom nic neni! No, tak uznejte, že to opravdu možné není. Pětkrát jsme ji třeba prosili, aby dětem nedávala smažené, kečup a uzeniny. Jiné požadavky nemám, ale v tomto jsou karcinogenní látky, takže to je pro mě opravdu nepřijatelné. No, tak v neděli měly k večeři krokety s kečupem a zapili do šampaňským. Jinak opravdu je to tak, že se snažíme mít radost (a já mám, u manžela je to trošku složitější) z toho, že se jim u babičky líbí… A Marinado – rozdíl je v tom, že 2,5leté dítě prostě na moře ještě dle mě zralé není – to samé na spaní celý týden mimo domov. Dcera také chodí ke tchýni občas sama – ale v případě, že nám to někdo poví předem, abychom mohli malého v dobu odjezdu zaměstnat (lépe, aby nebyl vůbec doma – třeba ho vezmu v tu dobu na koníky). Něco jiného by bylo, kdyby tam pak on někdy mohl jít sám, ale to se nestává (nejde mi o to, aby šel, ale aby se ho někdo zeptal, jestli chce jít – pravděpodobně by bez sestry nešel) – mohla bych mu říci, že on půjde jindy… Vadí mi, že mu to slíbí a pak se na něj vykašlou – a vím jistě, že mu to slíbili neb když jsem si vyzvedávala děti, tak říkala malé, že ve čtvrtek jí zavolá, aby se domluvili, kdy tam PŮJDOU spát. A toho, že by tam malý nespal se nebojí – malý už tam spal dvakrát. A k tomu, že babičce nemůžu nutit děti – popravdě bych byla radši, kdyby tam nechodily – to že je tam pouštím je čistě proto, že mi záleží na tom, aby měly pěkný vztah i s manželovou rodinou. Dcera už to docela chápe – říkám jí, že se někdy stane, že i když se mají lidi rádi, že přijde doba, kdy si prostě nerozumí a nemůžou najít společnou řeč… Snažím se v tomto být opravdu “milá“ – přiznávám, že také ze sobeckého důvodu neb nechci, aby se pak v dospělosti děti “na oplátku“ nebavily s námi. Ze stejného důvodu nemluvím před dětmi o tchýni špatně. Nejradši bych se odstěhovala úplně z vesnice, aby “v tom“ děti nežily. Jsem se rozepsala – omlouvám se.
Ještě mi to nedá a musím napsat, že jestli si druhá babička bere dceru na dovolenou k moři a syn zůstává doma, tak pak nevidím důvod, proč druhá babička je ta špatná, když si chce vzít na spaní jen dceru. V mých očích je to prašť jako uhoď. Promiň – ale tohle je můj pohled zvenčí…
Jeste jsem chtela napsat,ze lien ma pravdu,urcite i ja,bych nedovolila,aby moje ditko,dokonce 6-lete,bylo “ jedinym normalnim pojitkem“a domlouvaji se setkani jen prez jeho mobil!To v poradku neni! 🙁
Ale ksadna nechtela radit v tomhle smeru,tak ja napsala,nac se ptala 🙂
Lien to napsala výstižně. Vůbec si neumím tohle představit ani v nejhorším snu – to pak děti doma vyprávějí zážitky od babičky a vy se s nima dokážete upřímně bavit? Nebo na to nereagujete? Nebo děti radši mlčí?
Takže určitě bych v první řadě urovnala vztah tak, aby dospělí spolu byli schopní aspoň komunikovat, a pak teprve bych někam děti posílala. A v tomhle případě bych udělala kompromis – pokud by babička souhlasila, šli by oba, ale jen na odpoledne a večer bych je oba vyzvedla = oba by spali doma.
Ach jo 🙁
Ksando,ja za sebe- deticky nerozdelovat! A hnedle vysvetlim proc.
Jsme tri sourozenci..A vzdy to bylo tak,ze ja byla vnucka “ jedne babicky“ a jezdila prevazne tam,sestra zase byla “ vnucka druhe babicky“ a to doslova,a braska,ten nejezdil moc nikam..
Vis,a podle toho to i vypadalo! Ikdyz ja milovalo i tu babicku,ke ktere jsem moc nejezdila,nasla jsem si kni hezky vztah,skoro az,kdyz umrela 🙁
A sestra,ta se s tou “ moji“ babickou,setkava vice,az ted,kdyz uz ma svoje deti..A ziju mimo Cr.
Take to,vzdy,bylo znat,i na vztahu sestry a mne…No a braska,ten ma uz take svou zenu,dite..
Ale on je takovy mimo vsechny,vzdy si zil a zije,svuj zivot ( ja mam k nemu nejblize)
A kdyz se me narod.deti,tak taky nasi zkouseli,darecek,sladkost ,vic tomu ditku..ale druhemu min,nebo vubec..Nebo mamka mela nendenci brat vic do “ hry“ holky,ale syna ne! A to jsem zatrhla hned a vysvetlila jsem mamince,co me vzdy trapilo,ze nas se sestrou rozdelovali..Myslim,ze byla prekvapena,ale ze mne i pochopila,takze u nas je to tak,ze deti mam 3 a vsem stejne,mile babicky,lasku,pozornost i sladkosti 🙂 A pokud ne,nazdar! 🙂
A zavedla to i ma sestra,kdyz jeji tchyne se neustalale snasila uprednostnovat jen jednoho
vnuka,ono je tezke i smutne,vysvetlovat prckum,proc nejde taky babicce a ja uz to nikdy nechci zazit,ono tim,ikdyz mozna i nevedomne,rozdelujeme i ty sourozence a nekdy se tim,potom ty vztahy,lepi velmi tezko,ja to znam a pisi ti to od srdecka! 😀
My to mame roky “ vyresene“, babicku zde nemame ani jednu( zijeme v Uk) 🙂