Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Záchvaty vzteku, věčné téma
Zdravím, maminky. Přestože si v mém dalším těhu článku přečtete, jak mám hodné dítě, opak je nakonec pravdou. Měli jsme asi tři klidné dny, ale jinak je to už asi měsíc v podstatě den ode dne horší. Záchvaty vzteku. Řev, pláč, lehání na zem, dupání, hadrová panenka, když jí chci zvednout. A to při jakékoli příležitosti – obléct, na záchod, obout nebo sundat boty, jíst, nejíst, koupat, ven z vany, nebo při hraní, buď že se něco nedaří nebo i jen tak, prohlíží knížku a najednou s ní švihne, lehne a už to jede. Je to prostě celý den, ale opravdu tak dvacet vztekacích scén denně. Některé vztekací scény vydrží i dýl než na samotné vyvztekání, a to je pak schopná u mě stát a hlasitě “hučet“ s nudlí u nosu. Zkoušela jsem na vztekání reagovat různě, co tak kdo doporučí. Ignorovat, obejmout, odkázat do vedlejší místnosti, upoutat mluvou, příp. jinou zábavou, někam spolu odejít, zakřičet, aby slyšela, prostě kdesi cosi, nikdy se ale nestalo, že by si vyvztekala to, kvůli čemu se vzteká. Přitom jsou ty záchvaty daleko intenzivnější. U večerního koupání už jsem tak vyšťavená za celý den, že jsem si to nikdy nedovedla ani představit. Zkoušela jsem i předcházet těm vztekům. Třeba “dokoukáš pohádku a jdeme papat, ano?“, “chceš mít bebí na nožičkách? (zakroutí hlavou) Tak si obuješ botičky jako maminka, ano?“ Anča všechno odkejve, v tu chvíli mám radost, že jsme se jako domluvily, ale efekt vůbec žádnej. Spustí opět ze všech sil. Poraďte mi něco ohromně spásného, protože zítra to zase bude o kus horší a já fakt už nevim, došla mi inspirace, co s tím. A pochopitelně to dělá jen mě, částečně tátovi. Doma i venku. Ještě tu pročtu, co půjde, ale budu ráda za vaše rady “na míru“. Děkujuuuuu 🙂
ksanda – je jí skoro 20 měs. Některé scény mají důvod (něco se nedaří, příp. po ní chci něco, co ona ne – někam jít, obout, obléci, koupat apod.), některé jsou opravdu bezdůvodné – tedy aspoň v mých očích. Ten příklad s knížkou je doslovný. Možná jí štve, že některé obrázky jsou málo fialové, fakt nevím. Každopádně z naprostého klidu a prozpěvování je najednou na zemi a řvoucí. Teď zrovna taky. Důvod, nevím. Tahala si pejska za šňůrku, najednou šňůru pustí a začne řev a vztek. Je fakt, že je před obědem, ale scénu mi ztropila i dneska v práci přímo po svačině. Tak fakt nevím. A jsem si jistá, že se s tím naučím pracovat v okamžiku, kdy jí to začne přecházet 😀
Petruš, s tím výběrem, s tím jsem v podstatě začala, protože to byla jediná “psychologická poučka“, kterou jsem znala, tak jsem si myslela jak mám vyhráno. Na otázku chceš tyhle nebo tyhle řiká ne a spustí řev. Ten článek jsem četla, bohužel tam taky neni žádná uni rada 😀 Kruciš 🙂
Dneska teda celkem klid, zatim jen sedm scén, větších či menších (si to počítám, abych pak mohla říkat chlapovi, jak to mam doma těžký 😀 ), a víceméně se to zvládlo do chvilky zažehnat – mluvením, jednou padla výhrůžka o naplácanym zadečku, no, a u tý scény s tim pejskem jsem to ignorovala. Tak nevim, možná jí budu muset začít třeba vykecávat díry do hlavy… Každopádně od včerejška mam pocit, že to je lepší, možná jsem to jen potřebovala vysypat na papír a přečíst si to po sobě, najednou pár věcí dává smysl. Díky, že jste mě vyslechly 😉
Jinak někde tady jsem četla, že u něčího dítěte se z toho nakonec vyklubal povahový rys, což taky neni úplně od věci, když to má po kom zdědit :-/ no uvidíme 🙂
Jediná rada: Vydrž Prťka vydrž!!!
Ono jí to prostě jednoho dne přejde, uvidíš.
Akorát bacha na to, že se to rádo vrací 🙂
U nás to začlo tak v 1,5 roce, vždy trvalo tak 3 týdny až měsíc a vracelo se to tak po dvou měsících. Pak byly prodlevy větší. Poslední takový vztekací období bylo vloni v létě, hezky jí to chytlo hned první den dovolený, to jí bylo 3 a kousek, od té doby klid. Jen klasické jednorázové vztekání 🙂
Ještě odkaz na články na tohle téma:
http://www.vasedeti.cz/tema/obdobi-vzdoru/
No, babo raď, co? Asi tě nepotěším, ale viděla bych to nějak takto:
– spásná univerzální rada neexistuje 🙁
+ nakonec to přežili všichni 🙂
Co občas zabíralo:
– nedávat na konec toho shrnutí to tázací “ano?“
– dávat možnost výběru, když to jde – “chceš si vzít tyhle botičky nebo tamty botičky?“
– “testovat“ jednu osvědčenou radu delší dobu, prostě být v těch metodách trochu víc konzistentní a nezkoušet toho moc najednou
– dělat stejné věci pořád stejně
A ohromně pomáhalo vzpomenout si na jakékoli cizí vztekající se dítě, historky ostatní, kde všude se jim děti ve vzteku vyválely apod. 😀
Nevím, jak stará je holčička… Nějak mi uniká, proč se vzteká? Píšeš, že kvůli všemu, ale třeba př. s tou knížkou… To si jako čte knížku a pak bez nějakého zásahu, bez toho, aniž by něco před tím “řešila“ začne scéna? Naše malá byla taky hodně vztekací (no je prakticky výbušnější dodnes (6let), ale už to umí většinou zvládnout sama. Jinak tedy nevím o ničem, co by pomohlo okamžitě. U nás to byly dny, měsíce… “práce“ – pozorování, zkoušení… Něco “zmizí“ věkem, něco jsem vypozorovala co ji “rozpálí“ a našli jsme si svůj systém – když se začala vztekat, nereagovala jsem, pak když jsem viděla, že vztek přechází v pláč, objala jsem ji a držela tak dlouho, dokud nepřestala plakat a pak jsme si říkaly co se nelíbilo mně a co jí… Každá situace mě poučila. Po čase, sem ji začala posílat “vyvztekat“ se vedle do místnosti a pak začala chodit sama a přišla až když potřebovala už utěšit. Už jsem tu psala, že mě docela “baví“ paní Pekařová a její knížka “Jak žít a nezbláznit se“ – třeba tam něco “chytrého“ najdeš.
Zdravím, maminky. Přestože si v mém dalším těhu článku přečtete, jak mám hodné dítě, opak je nakonec pravdou. Měli jsme asi tři klidné dny, ale jinak je to už asi měsíc v podstatě den ode dne horší. Záchvaty vzteku. Řev, pláč, lehání na zem, dupání, hadrová panenka, když jí chci zvednout. A to při jakékoli příležitosti – obléct, na záchod, obout nebo sundat boty, jíst, nejíst, koupat, ven z vany, nebo při hraní, buď že se něco nedaří nebo i jen tak, prohlíží knížku a najednou s ní švihne, lehne a už to jede. Je to prostě celý den, ale opravdu tak dvacet vztekacích scén denně. Některé vztekací scény vydrží i dýl než na samotné vyvztekání, a to je pak schopná u mě stát a hlasitě “hučet“ s nudlí u nosu. Zkoušela jsem na vztekání reagovat různě, co tak kdo doporučí. Ignorovat, obejmout, odkázat do vedlejší místnosti, upoutat mluvou, příp. jinou zábavou, někam spolu odejít, zakřičet, aby slyšela, prostě kdesi cosi, nikdy se ale nestalo, že by si vyvztekala to, kvůli čemu se vzteká. Přitom jsou ty záchvaty daleko intenzivnější. U večerního koupání už jsem tak vyšťavená za celý den, že jsem si to nikdy nedovedla ani představit. Zkoušela jsem i předcházet těm vztekům. Třeba “dokoukáš pohádku a jdeme papat, ano?“, “chceš mít bebí na nožičkách? (zakroutí hlavou) Tak si obuješ botičky jako maminka, ano?“ Anča všechno odkejve, v tu chvíli mám radost, že jsme se jako domluvily, ale efekt vůbec žádnej. Spustí opět ze všech sil. Poraďte mi něco ohromně spásného, protože zítra to zase bude o kus horší a já fakt už nevim, došla mi inspirace, co s tím. A pochopitelně to dělá jen mě, částečně tátovi. Doma i venku. Ještě tu pročtu, co půjde, ale budu ráda za vaše rady “na míru“. Děkujuuuuu 🙂