Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Záchvaty vzteku, věčné téma
Zdravím, maminky. Přestože si v mém dalším těhu článku přečtete, jak mám hodné dítě, opak je nakonec pravdou. Měli jsme asi tři klidné dny, ale jinak je to už asi měsíc v podstatě den ode dne horší. Záchvaty vzteku. Řev, pláč, lehání na zem, dupání, hadrová panenka, když jí chci zvednout. A to při jakékoli příležitosti – obléct, na záchod, obout nebo sundat boty, jíst, nejíst, koupat, ven z vany, nebo při hraní, buď že se něco nedaří nebo i jen tak, prohlíží knížku a najednou s ní švihne, lehne a už to jede. Je to prostě celý den, ale opravdu tak dvacet vztekacích scén denně. Některé vztekací scény vydrží i dýl než na samotné vyvztekání, a to je pak schopná u mě stát a hlasitě “hučet“ s nudlí u nosu. Zkoušela jsem na vztekání reagovat různě, co tak kdo doporučí. Ignorovat, obejmout, odkázat do vedlejší místnosti, upoutat mluvou, příp. jinou zábavou, někam spolu odejít, zakřičet, aby slyšela, prostě kdesi cosi, nikdy se ale nestalo, že by si vyvztekala to, kvůli čemu se vzteká. Přitom jsou ty záchvaty daleko intenzivnější. U večerního koupání už jsem tak vyšťavená za celý den, že jsem si to nikdy nedovedla ani představit. Zkoušela jsem i předcházet těm vztekům. Třeba “dokoukáš pohádku a jdeme papat, ano?“, “chceš mít bebí na nožičkách? (zakroutí hlavou) Tak si obuješ botičky jako maminka, ano?“ Anča všechno odkejve, v tu chvíli mám radost, že jsme se jako domluvily, ale efekt vůbec žádnej. Spustí opět ze všech sil. Poraďte mi něco ohromně spásného, protože zítra to zase bude o kus horší a já fakt už nevim, došla mi inspirace, co s tím. A pochopitelně to dělá jen mě, částečně tátovi. Doma i venku. Ještě tu pročtu, co půjde, ale budu ráda za vaše rady “na míru“. Děkujuuuuu 🙂
Petruš, je pravda, že zachování klidu je na tom celém to vůbec nejtěžší – tedy aspoň pro mě 🙂
Dítě se vymezuje vztekáním hlavně vůči člověku, od kterého se potřebuje začít odpoutávat (a podle mě tím víc, čím je k němu připoutaný, alespoń jsem z toho měla takový pocit já :-)). prostě nám začne dávat najevo, že už není miminko a že je to osobnost. Jednoduše nelze reagovat dobře (předcházet), protože dítě to chce stejně jinak, člověk se nezavděčí. Pro dítě je to podle mě náročné období a prostě někdy to osamostatňování je na něj moc, den je pro něj vyčepávající. Začíná se učit zvládat emoce, v jedné chvíli se vzteká, brečí, zachvíli se chová jako by nic, směje se..Každopádně radu nemám, jen co s největším klidem vydržet, ono to přejde, samozřejmě stále pomáhají rituály a pro dítě předvídatelné situace a klid účastníků. Přitom když jsme svědky tohoto, jako i my bychom byli dětmi a bylo pro nás těžké zvládat emoce, že..
Nechci strašit, ale u nás to vždy vrcholilo kolem 2,5 roku a to jsem si před tím myslela, že už horší to být nemůže, mohlo… Nevím, jestli jsem už tak obroušená, ale vztekající dítě už mě nechává klidnou, ono si to prostě v sobě musí vyříkat, srovnat. Něco po jeho být může, ale něco prostě za žádných okolností ne. Záleží pak na každém rodiči, o co s dítětem chce a má sílu bojovat a o co už třeba ne…
Ano ano, použij slova taky používáme, sem tam zabírá, i když teda Áňa nějak nemluví, spíš ukazuje a zvukuje. Ale aspoň takhle se někdy snaží mi říct, co jí naštvalo. To s tou vodou jsem od své tchýně taky slyšela. Popravdě, mám to v záloze jako nejzažší řešení pouze pro záchranu zdraví či života (pokud je dítě modré a přestává dýchat, není co řešit). Ale jinak jí radši nechám vztekat, pokud je to ještě “zdravý“ vztek. Myslím, že to tu psala Matilda, taky bych z toho měla docela stres…
Díky moc za rady, které se tu začínají množit 🙂
No vida, zrovna dva způsoby, které vůbec nezabíraly… 😀
Studená voda, samozřejmě jsme zkoušeli, ale u Kačenky nezabralo vůbec nic, už jsme si ani nemysleli, že může řvát ještě víc, ale dokázala to 🙂 Zkusili jsme to celkem dvakrát, protože jsme byli i pod určitým nátlakem babiček – tohle určitě zabere (jako mnoho jiných rad, které jsme museli vyzkoušet). Výsledkem bylo, že pak křičela strašně dlouho, hlavička jí to prostě nebrala, proč jí děláme takové věci. Dodneška z toho zážitku cítím stres. Ale dokážu pochopit, že na jiné děti to zabere, je to prostě individuální.
No a “použij slova“ – ano, tohle zabírá na malého, jenže on se spíš pustí do pláče, než do vzteku, takže ho není problém vybídnout – když pláčeš, já ti nerozumím, nadechni se a všechno mi pověz, tohle pokaždé zabere.
U Kačky to prostě nefungovalo. Možná i proto, že jí nešlo mluvení a 4 roky jsme chodili na logopedii, aby se vůbec naučila vyslovovat. Vyrážela jen jakési neartikulované zvuky a vůbec nikdo jí nerozuměl. Ale jak říkám, to už je na jinou diskuzi, přeci jen má určitý handicap, který se jiných dětí netýká.
Jéje, jak jsem ráda, že mám tohle všechno už za sebou… 😀
Připojuji se k Bamisce:
….třecí diskuze pokud je to ve slušnosti mám ráda, je to o poznání a o názorech……..
Kdysi jsem viděla v obchoďáku ležet asi 2leté dítko na zemi, kopalo, válelo se. O 20m dál stála maminka a čekala, až se děcko vyvzteká. Jen přihlížela, nic nedělala, vypadala klidně.
V okolí jsem byla snad jediná, která nic nekomentovala a šla dál. Taky jsem si jako matka prošla vztekacím obdobím mých dětí a řeším je vlastně pořád, takže situaci chápu a maminka se dle mého zachovala v pohodě. V takové chvíli je mi také úplně jedno, co si říkají ostatní, nemá cenu řvoucí dítě vláčet po obchodě, nebo na něj řvát.
Ovšem řada maminek či babiček asi rychle zapomněla na podobné situace svých dětí, protože ty komentáře, to byl zážitek. Ještě na zastávce MHD jsem slyšela dvě babky, jak řešily ono dítko, které by zasloužilo pár na prdel. 🙂
Dítě má také právo na vztek, bohužel ještě nedokáže ovládat svoje emoce (ostatně dospělák taky ne) a první, nejrychlejší reakce je, švihnout sebou na zem a řvát. Třeba to dítko už bylo unavené z nákupu, bylo mu v obchodě vedro, nebavilo ho to, takže reakce přišla záhy.
U nás se osvědčil trik:
Když se dcera začala vztekat, v klidu jsem přišla a řekla:
“Použij slova“.
Snažila jsem se, aby mi řekla, proč se vzteká, co se stalo atd..V době, kdy uměla dobře mluvit (cca 2 roky) se toto stalo jako jediné nejlepší řešení. Začala hledat vhodná slova a uklidnila se.
lien matilda to napsala hezky….a já znovu připisuju a i pro ostatní kdo jsou jiného smýšlení….že třecí diskuze pokud je to ve slušnosti mám ráda, je to o poznání a o názorech….
miluše mi připomněla že jsem takhle musela dvakrát toho svého 16i letého(tehdy kolem 2 let) hodit kompletně oblečeného i s bačkůrkama pod sprchu…také měl záchvaty tak špatné že ležel, mlátil sebou a ztrácel dech….brečela jsem nad ním ale pomohlo to….
ale jsem ráda že jsem to nemusela už u dalších dětí absolvovat a doufám že ani nebudu…. 😀 😀
no úplně jsem na to zapomněla to už je let…
Dobrý den zaujal mě váš problém s dcerkou.Mám tři děti které už mají své děti a má metoda se osvědčila také u vnoučat.Nejsem tedy už nejmladší ale ráda poradím.Někomu by se mohlo zdát že tato metoda je dosti drastická ale u mých dětí byla účelná.Když jsem měla první dceru také měla své záchvaty vzteku,byla jsem bezradná a nevěděla jsem si rady.Jednou se k tomu nachomýtla moje maminka tedy babička dcerky,v té době pracovala na dětském .Když viděla dceru,která byla právě na vrcholu vzteku a začala pomalu modrat,bafla ji do náruče a zamířila do koupelny následovalo asi toto:puštění vody,řev a klid.Vysvětlení?Maminka pustila studenou vodu a důkladně opláchla dceři obličej.Příště stačilo říci jen:no jen začni a jdeš pod vodu.Ze své zkušenosti mohu říci že to bylo účelné také u syna.Tomu stačilo nacákat studenou vodu do obličeje a bylo po vztekání.V budoucnu problémy se vztekáním už nebyly.Vyzkoušeno také na vnoučatech a s úspěchem.Držím palečky ať to pomůže také ve vašem případě s pozdravem Miluše
Tak – nejdřív k tématu – Jani, já už jsem tohle absolvovala celkem 3x a moje rada zní – ať se děje cokoliv, zůstat v klidu. Celkově je to hůř proveditelné, když už přichází od rána třeba desátý vztekací incident, když jsi zrovna třeba s vozíkem ve frontě před pokladnou, když dítě převlékáš ve školce a zrovna ti ujíždí další tramvaj do práce a podobně… Ale zůstat v klidu a nenechat se vyvést z míry.
U naší první – taky Aničky, si na tyhle “vztekačky“ už ani moc nevzpomínám. Áňa je blíženec, takže pokud si vzala do hlavy “něco“, tak to velmi brzy vyměnila za něco jiného, co bylo v tu chvíli možné a tím pádem záchvaty rychle přecházely. U ní zrovna jsem často využila možnosti – nabídni jinou alternativu a zabav ji 🙂
Kačka – ta se narodila s lehkou mozkovou disfunkcí, začala se vztekat v jednom roce a dělá to do dneška – vidíš, zrovna včera jí bylo deset roků. Provztekala se celým dětstvím a tyhle záchvaty byly zrovna ty dlouhotrvající – někdy řvala za dveřmi i dvě hodiny… Zrovna Kačenka je to dítě, které vyžaduje neustálou pozornost, neustálé si vynucuje projevy lásky, pořád je mazlivá, i když mě za chvíli přeroste, ale je to pořád ten uzlíček nervů, jaký se před deseti lety narodil. Takže u záchvatů jsme většinou zkoušeli mazlení, terapii objetím – neříkám pevným, protože to ona nesnesla a já tohle násilí moc nechápu, ale jakmile jsem jí nabídla náruč, ona ji přijala. Jenže… záchvat tím nepřešel… plakala u mě dál třeba i hodinu a jakmile jsem se zvedla, že už taky musím jít něco dělat, spustila znovu… Chodili jsme kvůli tomu i na kineziologii, na poradnu… Různá cvičení sice na chvíli pomohla a pomáhají dodnes, ale nenašlo se nic, jak předejít záchvatu vzteku, a ty mívá dodneška – třeba – Kačenko, už jsi zametla tu podlahu??? 🙂 následuje dupání nohama, vztek, pláč… už to beru s rezervou, strčím jí do ruky smeták, řeknu “prosím“ a jdu pryč.
No a Vladánek, u toho se záchvaty vztekání dají snad spočítat na prstech obou rukou, u něj už jsem nic neřešila a nehrotila, navíc nás pořád zaměstnávala Kačenka a Vladošek byl od ročku tak chápavý človíček, že se na ni vždycky jen tak hloubavě koukal, co to dělá… 🙂
Jani, prostě, musíš to přežít, nějakou specifickou radu stejně nenajdeš a to, co děláš, děláš dobře… ono i každý záchvat má individuální řešení, nedá se stejná věc aplikovat pokaždé, moc nesouhlasím s myšlenkou – která zde třeba nepadla – že dítě zkouší, co vydržíme – podle mého to má vždycky nějaký hluboký význam, proč to dítě dělá. Důležité je neustoupit, pokaždé trvat na svém, případně po záchvatu zahájit dialog a vysvětlit si, v čem byl problém – ale to taky nejde vždycky.
Jéje… zase román od Matildy…
Ještě k Lien – holka, ty jsi mi za tu dobu, co jsi tady, tolikrát otevřela oči a tolikrát jsem, mírně řečeno, poupravila názor na určitou věc, že jsem moc ráda, že jsem tě “potkala“. Všechno, co píšeš, si přečtu se zaujetím, ať už souhlasím nebo ne, to není důležité, ale moc mě to zajímá. Za ty roky jsem si už tolikrát uvědomila, že s dětmi člověk pořád pracuje sám na sobě, pořád ještě mám mezery a pořád ještě můžu dělat pokroky a každý takový pokrok mě posune dál.
bami i hanzlíci, díky za napsání, ale opravdu můžu i ostatní, které by měly chuť mi psát, že ony si to nemyslí ujistit, že jsem nepsala o velkém počtu mamin, spíš by se daly spočítat na prstě jedné ruky, ale jelikož je občas ten projev takový nevybíravý, chtěla jsem jí na to předem upozornit, protože bych jí tu docela ještě ráda někdy viděla, aby jí to třeba neodradilo, ne po každém člověku to sklouzne jako sliz.
A taky je možné, že jsem psala zbytečně, protože se tady žádná nepříjemně napsaná reakce na její postoj – napřed se starej o sebe a pak teprve o ostatní – neobjeví :-).
Bamisko, tvůj komentář mi přišel jako takové chápavé pohlazení po duši. I když se mi Jendulky názor takhle napsaný taky líbí, klidně ráda pozvu všechny diskutující k nám domů, najdou tu vyrovnaně a spokojeně fungující matku s dítětem, žádné nervy. A z čistajasna vztek. Asi opravdu není nic tak černobílé, jak se mi tu často jeví. Taky je pravda, jak jsem tu už psala, že mi asi hodně pomohlo to všechno prostě jenom napsat a vidět to tím pádem trochu z odstupu, tím se ten problém stal méně výrazným a lépe snesitelným.
A Lien, tebe opravdu někdo považuje za sobečka bez empatie? Já mám svůj osobní tip na neempatičku, ale ty to fakt nejsi. Zajímal by mě aspoň jeden argument pro tohle názor… Krom toho tě mohu ujistit, že jsi mi v pár směrech trochu pootevřela oči, i kdyby se mělo jednat jen o vyhledání nových informací. Jistě je to tím, že se novým informacím nebráním, čímž se stejně jako ty vyčleňuji z davu, ale je dobře že tu jsi a naopak je mi dost líto, když tu na tvoje komentáře vidím negativní reakce. Toť jako uklidnění, i když vím, že z toho rozhodně neklidná nejsi. Nebo si to aspoň myslím 🙂
Hanzlici