Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Děti partnerů z předchozího manželsví
Ahoj holky, problém Bamisky z diskuse – syn chce jít bydlet k tatínkovi, mě donutil se zamyslet nad mým problémem. Chtěla bych se zeptat, jak vycházíte s dětmi z předchozího manželství. Manželova dcera má 21 let a ještě pořád k nám občas jezdí,s manželem jsme spolu od jejích 6 let, nikdy jsme k sobě nenašly cestu, já mám neustále v paměti, jaká byla jako dítě, byla taková zvláštní a falešná, ale manžel to nějak neviděl. Dělala naschvály a pokaždé když jsme se trošku pohádali, měla škodolibou radost a to jí vlastně zůstalo dodnes. I teď, když je u nás, se s ní nedokážu nijak zvlášť vybavovat, spíš jen z nutnosti. Někdy se přistihnu, že jsem fakt hnusná, nedokážu se racionálně chovat, manžel říká, že jsem zralá na psychiattra, dokáže mě rozhodit každá maličkost. Máte někdo podobnbou zkušenost?
Ach jo… jak to tady čtu názory, tak se bojim vyslovit ten můj… Je to něco přes rok, co se ke mně manža nastěhoval i se svoji dcerou, kterou vychovával od jejího jednoho roku.. V té době jí bylo 12 let a před rokem jí umřela matka. Snažila jsem se od začátku být “dobrou matkou“ pro ní ale nešlo to. Nevim, jestli jsem selhala, nebo jaké jsem dělala chyby, ale prostě my dvě jsme si nepadly do oka. Řiká to manža, odsekáváme si navzájem. Včera mi řekl, že to nemá cenu, že ji už nepřevychovám a já mu řekla, že se o to chci aspoň pokusit. Hádáme se kvůli ní skoro obden, chci aby chodila v čistém, nezmuchlaném oblečení, aby si uklízela svůj pokoj, chodila včas, nekouřila… Lže nám, špatně se chová i k manželovi a my už nevíme jak na ní. Začali jsme navštěvovat psycholožku, za pár dní tam jdeme podruhé a včera mi řekl, že tam nejde, že to nemá cenu…. a tak tam jdu sama…. A tak se tady nedivim jaké názory tady píšete PRO I PROTI. Kdo to nezažil, kdo nevychovává nevlastní děti tak neví o čem mluví…
jen mě napadá dodat (kdyby náhodou to vyznělo blbě) že u vlastního dítěte jsme u něj od začátku, od začátku sledujeme vývoje jeho osobnosti a učíme se spolu žít
kdežto u vyženěného dítěte jsou před sebe postaveny dvě (téměř) hotové osobnosti a musí se spolu naučit žít i když si nepadnou do oka …
já teda osobní zkušenosti nemám, ale vidím to trochu jinak ..
celkově spíš vidím problematický vztah s matkou než s otcem, co si budem povídat i v dnešní době se o děti starají mnohem víc matky než otcové (mám na mysli výchovu, péči typu stravování, oblíkání atd. prostě mají na starost každodenní život) ne že by se otcové nestarali, ale už jen počet otců na rodičovské dovolené je mizivý….
vztah “nové matky“ k dítěti bych spíš sváděla na to kdo a jak vychovává dítě a jak moc se sžívá s dítětem a vypořádává s problémy, které mu dítě klade do cesty… nemyslím si, že ženy mají jiný vztah k dítěti, které porodily a které přijaly do rodiny, spíš právě se potýkají s problémy, jak bylo dítě vedené a jak to chodilo v původní rodině .. prostě to tam chodilo jinak a dítě je zvyklé dělat věci jinak a občas to prostě nejde překousnout (samozřejmě závisí to také na povahách dotyčných osob) – docela dobře si dovedu představit, že kdyby teď Mates měl novou maminu, a předvedl jí jeden hysterák za druhým, jak to občas doma dělá, tak by si určitě ona hned myslela, že je nevychovaný a rozmazlený …
druhá věc je vztah dítěte k nové matce – když to napíšu zjednodušeně “ona odvedla tatínka od rodiny“ co na tom, že to třeba není pravda…
no a když se tohle všechno dá dohromady, k tomu nějaká tvrdohlavá povaha a puberta, tak to vůbec nemusí být lehké …
netvrdím, že všechny vztahy jsou těžké, někdy jsou vztahy mnohem lepší než u “vlastní krve“, ale nemyslím si, že k cizímu se chová žena jinak jen kvůli tomu, že ho neporodila….
lidlunko lien to napsala hezky….
manžel má také dceru z prvního manželství první tři roky jsem bojovala sama se sebou, i ona se asi rovnala s novou situaci a tak se chovala podobně jak popisuješ…ted už je to ok, dojdem koupit nějaký hadřík, malého miluje a on ji zbožnuje….nevím jak to bude až bude velká ale jsem ráda že se situace ustála a vycházíme ….
ale upřímně kdyby měla nastat situace že by se chtěla nastěhovat k nám asi bych to rozdejchávala hodně špatně, říkám to upřímně…..
lien, za tebe bych tvůj názor dokázala přesně takhle napsat. tvůj názor mi byl hned jasný. a beru ho. ale já mám zkušenost, že se prvně naboural můj vlastní biologický syn.letos v lednu. bylo to hrozný. a chvíli po tom ten, co není můj jakoby opravdově.nemá se mnou biologicky vůbec nic. cítila jsem stejnou bolest, strach, smutek…já to mám asi obrácený, mě je blbý dát něco “mýmu“ dítěti, a tomu “nemému“ ne. mám to naopak. holčinu co jsem neporodila jsem nějak podvědomě upřednostňovala. právě proto, že ví, že nejsem ta pravá máma, tak aby se necítila špatně. ale to je u mě přirozený jako u tebe to tvoje. je to o EQ.
souhlasim s lien…
Meggi
Mně připadá přirozené, že ženy mají raději své vlastní děti, než děti cizí, nejen např. partnera, ale i adoptované. Vůbec nic divného na tom není a nevím proč by mělo být nějak lepší tvářit se, že to tak není.
U mužů to vidím trošku jinak, protože jejich vztah s dětmi teprve vzniká – jako přátelství, nebo partnerství, není to mateřský cit, dítě nikdy nebylo součástí jejich těl, takže tam si myslím je větší šance mít např. raději cizí dítě, se kterým je denně, než své, se kterým se vidí o prázdninách apod.
Ludlinko, osobní zkušenost nemám, ale upřímně píšu, že nechápu:-(. Pokud si vezmu chlapa, který má děti, musím s nimi počítat (něco jiného je , když se dítě narodí z nevěry – tam bych byla celkem ochotná mít pro to porozumění). Co takhle si představit, že by se tak jak ty se chováš k dceři tvého muže někdo choval ke tvým dětem? Já třeba nechápu kamarádku, která schvaluje manželovi, že i když mohl v práci povýšit, tak to odmítl neb takhle se přeci nemusí honit a nemá tak vysoké alimenty, ale kdyby mu přidali, tak bude muset platit vyšší alimenty a stejně oni z toho nebudou mít tolik (akorát manžela méně doma). Já bych s takovým chlapem nebyla – kde bych měla jistotu, že se jednou nebude chovat on takhle k mým dětem! (to jsem trošku odbočila, ale jedno je stejné – problém s dětmi z předchozích vztahů). Snad jsem to nenapsala moc drsně – znovu píšu, že osobní zkušenost nemám, takže nemůžu soudit a ani se vžít do tvé pozice – je to jen můj pohled na věc.
teda ne že nepřijmou, ony dělají, že ho mají rády, že nedělají rozdíly, ale uvnitř je to pořád to – to je její dítě, žárlivost, sobeckost pro své děti…
to chce jen si uvědomit, že s novým partnerem si “bereme“ i jejich děti. máme jejich tátu, tak i je, a ony chtějí totéž, co ty naše společné. a ty rozdíly, které jsou, velmi vnímají. prvního manžela syn se se mnou stýká častěj než otec a i jako dospělák ke mě přijde každej rok na štědrovečerní večeři. i když mu říkám, jestli by nechtěl raděj k mámě. dcera druhého manžela je oříšek. s ním se nebaví vůbec, mě pozdraví, ale nestýkáme se. ono 80% žen nepřijme dítě partnera. ty děti to vycítí…vždyť tady v diskuzích je to vidět – děti co nejsou vlastní jsou většinou rozmazlené, zlé, ty jejich maminky se o ně nestarají….