Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Tchýně a \"braní\" dětí
Maminky, tak už dlouho váhám, zda mám požádat o radu (důvod je jednoduchý – je to citlivé téma (nic ke chlubení)), ale dnes se opět situace vyhrotila a já bych potřebovala poradit, především okomentovat situaci někým nezasvěceným s troškou nadhledu. Jde o to, že jsme s manželovou maminkou rozhádaní. To čí je to chyba a kdo je v právu už neřeším, prostě to tak je a my se s tím učíme žít. Bydlíme v jedné vesnici, takže se potkávání nevyhneme. Dcera má babičku moc ráda (dost dlouho jsme tam bydleli). Jde o to, že babička nemá o děti příliš velký zájem – vše jí je přednější – brambory, vnoučata od švagrové (ty má pořád),… My už babičku nekontaktujeme, aby si děti “vzala“, ale malá, když babičku potkáme, žadoní. Vždy jí napovídá, že se ozve, což většinou teda udělá a slíbí jí nějaké datum a čas. Datum a čas neustále mění. Dnes např. měly děti k babičce jít spát (po druhé za rok). Když nás potkala na ulici, tak jsme šli ve velké partě a tak “vykřikovala“, že si je vezme po obědě… Malá tedy počítala pět dní až se vyspí, v pátek řekla, že až přijde ze školy, že půjde rovnou spát a probudí se až na oběd, aby mohla hned k babičce a včera přišla švagrová, že tchýně vzkazuje, že si je vezme nejdříve v 16, že musí vybírat brambory (nechodí do práce – je doma). Takže samozřejmě smutek, zlost…No, manžel udělal zle a šlo to teda i po tom obědě (samozřejmě se to neobešlo bez toho, že já s dcerou jsme lhářky, že neřekla, že po obědě a že nemůže věřit 6ti letému dítěti…). Manžel řekl, že to bylo naposledy, že dcera není blbá a že pak doma pláče, proč ji babička nemá ráda, proč u babičky nemůže spát… Takže pokud ještě jednou bude malou jen blbnout, takže jí tam nebude pouštět. Je mi z toho fakt smutno. Pořád přemýšlím, jestli nemůže být i chyba na naší straně a proto i píšu. Štvalo by vás to také? Řešili byste to nebo byste to nechali pokaždé být a dítěti vysvětlovali a vysvětlovali…? Ještě bych chtěla dodat, že jsem to naschvál komentovala před kamarádkou dostatečně nahlas, aby to slyšela i švagrová a tchýně ráno volala, co si to dovoluju, že jak teď vypadá před lidmi – to jak vypadá před námi a dcerou ji netrápí, ale vzhledem k tomu, že bydlíme v malé vesnici, tak chce před lidmi vypadat dobře. Takže už týden dopředu všichni ví, že děti jdou k babičce neb to všude čile vytrubuje, aby nikdo nemohl říct, že nemá zájem… Poradíte? Děkuju
Kšando, tak situace nic moc.
Já si nemůžu na nic stěžovat, dá se říct, že mám tchýni zlatou. Dá se s ní domluvit a je na ni spoleh. Maximálně se neshodnem na nějakých názorech typu odkdy sladkosti a v jakém množství atp., ale i tak respektuje mě.
Sama říká, že měla tchýni hroznou, tak že by nerada byla taky taková.
Ale i má děti ráda, není to nějak hrané.
Od našich občas nezájem cítím, že jim děcka lezou na nervy, pořád mají nějaké komentáře, že ta je rozmazlená, ta furt piští, ta neudělá krok od mámy atp. Což mě někdy mrzí, ale nějak vyhrocené to není, spoleh na ně taky je, co se domluvíme, to platí. Děti nehlídají, spíš tam jedem společně na návštěvu a to ne moc často. Vnucovat se nebudem.
Ale tohle, co píšeš by mě taky štvalo.
Nechápu, proč to tvá tchýně dělá, že tak slibuje hory doly.
A osobně na Tvém místě nevím, proč bych měla lhát já (a říkat dětem chudák babička, něco jí do toho vlezlo a bla bla bla).
V tomto bych se přiklonila k Lien. I když možná bych jen přetlumočila slova babičky.
Např. prostě říct“ babička volala, že dnes nepřijde, že jde na brambory“, ale na další otázky bych klidně řekla, že tomu taky nerozumím a řekla bych názor, že podle mě, když se něco slíbí, tak se to má dodržet a když něco nechci, tak to neslibovat. Babičku bych neomlouvala.
MANKAš, ono je to už těžké. Malé je šest, takže už si dokáže spočítat, už se nenechá oblafnout… No, po tvém příspěvku jsem si řekla, že na tom nejsme ještě tak špatně – u nás sice tchýně nemá zájem, ale když už tam děti jsou, tak se o ně stará vzorně – spíš bych řekla přepečlivě, takže děti jsou tam jak princátka – nic nemusí, vše jim je doneseno až pod nos… Takže jelikož problémy před dětmi neventilujeme, neví jaké je pozadí celého jejich “předávání“, tak ji pochopitelně mají moc rády – pro ně je prostě bez chybičky. Nechci na tom nic měnit, myslím, že je dobře, že mají rády babičku i přes to, že mi se s ní nebavíme, ale připouštím, že je mi to kolikrát moc líto, když pak slyším, že babička je lepší jak já, protože u ní můžou… a doma ne… Ksanda.1
Přišlo mi to jako bych četla také o své tchýni…manželovi je to také líto, že jeho rodina nemá zájem ani o děti ani o nic a nikoho jiného…Moc bych chtěla poradit, ale po našem posledním předání dětí babičce na dvě noci, jak jsem tady už psala, jsem si je vyzvedla jednu s horečkou a jednu s bolavým zubem a babičce to bylo úplně jedno, tak jsem si pak říkala, proč já jsem je tam vůbec dávala? Vím že holky chtěly víc než babička, ale příště už je tam nedám, je to těžko, děti chtějí, ale pokud babička nemá zájem, tak jak jim to říct, že? Na Vánoce už jí starší řekla, že si pro ně vůbec nechodí, ovšem pohotově jí bylo odpovězeno, že chodí do školky, tak proč by si pro ně chodila…
Já bych prostě poradila, když je to nějak domluveno nebavit se o tom doma, odvést od toho řeč, malou nechystat…až babička přijde, tak ji prostě teprve nachystat. Hlavně se tím netrápit, řekněte si všude je to stejné, někde je to lepší, ale někde zase horší…
Děkuju všem za reakce. Semelko, vím, že to zrovna není vhodné to řešit s kamarádkou naschvál před švagrovou, nicméně na mou obranu jsem to se švagrovou řešit chtěla – zeptala jsem se na důvod a ona mě “odpálkovala“ čímž mě samozřejmě naštvala ještě víc. S tchýní jsme to pochopitelně řešili – tak jak píše Pádmé – několikrát jsme jí řekli, že si je brát nemusí, ale hlavně ať jim nic neslibuje… Ať řekne, že by si je ráda vzala, ale že toho má moc… A ať se hlavně nejdříve domluví s námi (my s tím počítat budem, takže nikam neodjedem a když to zruší, tak nás to trápit nebude)a dětem to řekneme až opravdu při odjezdu. Ale vzhledem k tomu, že má tu “předváděcí“ tendenci, tak dětem naslibuje v krámě cokoliv jen aby byla hezká a pak hledá cestičky jak z toho ven – a s tím pak máme mi problém neb malá doma pláče. Musím říct, že jsem i radši, když tam děti nejdou, když si je nevezme neb pak přijde malá “nahučená“ řečmi, že tatínek nemá babičku rád… Na to vždycky jen říkám, že to tak není, že tatínek má babičku moc rád, ale že se teď zrovna na sebe zlobí a trošku objasním situaci proč. No, včera jsem zase viděla v televizi pořad o postižených dětech a pak jsem na sebe tak strááášně naštvaná, že se rozčiluju a řeším takové “blbiny“. Ale jsem prostě člověk, který vše řeší srdíčkem a když vidím tu smutnou holčičku, tak mě to vždycky rozhodí. Jinak nevím, kdo to psal, ale manželovi zase maminka vždy říká, že si na ni vzpomene až bude v hrobě, že kvůli němu dřela, zhuntovala si zdraví, včera to bylo třeba to, že on by nejradši, aby už byla v hrobě a mohl jí jít “flusat“ na hrob… No, narozdíl ode mě manžel není tak horká hlava a tak se při takovémto výlevu výčitek otočí a odchází. Trápí mě i celková situace – tchýni sice k životu nepotřebuju, ale byla bych radši, kdyby se situace vyřešila i trošku sobecky kvůli budoucnosti neb dětem samozřejmě poskytujeme špatný vzor a bojím se toho, aby nám to jednou takto podobně “nevrátily“. Děkuju, že jsem se mohla “vypovídat“ a děkuju i za rady z nichž je pro mě nejdůležitější ta, že musím situaci přijmout taková jaká je, když už ji nedokážu změnit. Ksanda.1
Ksando, nemáš náhodou moji tchýni?
Už jsem to tady s holkama řešila mnohokrát. Babička má ráda vnoučátka jen od své nejmladší dcery. Vnoučata svého syna a nejstarší dcery bere na vědomí, jen když opravdu musí.
Smířila bych se s čímkoliv, i s tím, že malý od batolecího věku visí na plotě a křičí babi, kam jdeš, já chci jít s tebou, přiběhne ubrečený, že babička jde na nanuka s Radkou a Peťkou, proč nevezme i jeho a neustále podobné otázky a výstupy.
Co je pro mě větší problém rozchodit, když slyším po vesnici, jak máme úžasnou babičku, jak nám tak ráda hlídá malého, jak o něm všude vykládá, jaký je to skvělý chlapeček … už jsem se naučila nestát v tu chvíli vykulená s otevřenou pusou… ze začátku mě můj temperament taky ovládl a pár lidem jsem s ironií vysvětlila, jak se věci mají…
Teď už nad tím mávám rukou, vysvětlili jsme si s manželem, že babička už prostě jiná nebude, že je to čistě její problém, že v rodině plné vnuček ignoruje, že jí pět minut od domu vyrůstá tak úžasný vnouček a ona si možná pozdě uvědomí, že je jí to líto, a možná že si to neuvědomí nikdy…
Máme za sebou spoustu nepříjemných výstupů, kdy jsme se jí to snažili nějak vysvětlit a podat, že tomu malému je to prostě hrozně líto, ale vše bylo marné. A protože tchýně má v naší vesniční hierarchii určité vysoké postavení, řada lidí se do mě obouvala, jakto, že se ke tchýni chovám s takovou neúctou, že si na mě všude stěžuje… i tohle všechno jsem překousla, výstupy v hospodě, výstupy na plese, divadlo vždy pro celou vesnici…
Teď už jsem se tím přestala trápit. Malému jsou 4 roky, za rok za dva už bude schopný si za babičkou doběhnout sám, kdyby to nebylo po hlavní cestě, už by mohl i teď… Zajímavé je, že ji tak moc miluje, když ona ho ignoruje… A teď, když jde po cestě se svými oblíbenými vnučkami, tak na ni zavolám přes plot – babi, počkej, prcek chce jít s vámi a vrazím jí Vladánka a nic víc mě nezajímá 🙂
Takže, radu jsem ti asi nedala, jen trochu uklidnění, že v tom rozhodně nejsi sama. Babičku k ničemu nepřinutíš a v zájmu svého klidu je důležité to smíření se situací.
Chápu i Lien, že by to dětem řekla, já to nepokládám až tak za nutné, náš malý má tak moudrou hlavičku, že už na to pomalu přichází sám, občas to z něj vypadne, takové moudrosti, že teta Miládka je asi moc unavená, když jí babička pořád hlídá holky a pak je i babička moc unavená a už si nemůže vzít Vladánka… A třeba je to pravda, nevím, neřeším 🙂
Ale jinak mám doma pravidlo – taky neříkám dětem nic předem, pokud nemusím. U nás se dost často něco zvrtne, takže z předem plánovaných akcí v tu chvíli není nic a proto jsme si zvykli předem se o ničem nezmiňovat. Je to tak pro ty malé děti lepší, nemusíme řešit téměř žádné plačtivé scény o nesplněných slibech.
Ksando, ono je to opravdu hodně těžké.
Chápu a taky by mi to hodně vadilo, ne kvůli sobě, ale právě kvůli dětem.
I tak je ale třeba si uvedomit, že babičku nejde do ničeho nutit. Pokud nechce hlídat, nechce, aby tam děti na noc chodily, pak se s tím nedá nic dělat a je třeba to přijmout jako fakt.
Na druhou stranu by babička neměla dětem nic slibovat a říct na rovinu jak to je.
tak souhlasím s Padmé, rozhodně bych dítěti neříkala jako Lien, že babička lže a neplní sliby .. ono to dítě není blbé a určitě na to přijde samo …
že se těší je těžké řešit, Mates má 5 a když něco ví dopředu a náhodou to nevyjde, tak je z toho hysterický záchvat, takže my dopředu nikdy neříkáme, a pokud to řekne někdo jiný, tak my okamžitě dodáváme, že uvidíme, protože se může stát spousta věcí … nemusí být hezky, může mít práci, může ji bolet hlava… případně vymýšlíme aktivity, které se zdají být mnohem zajímavější “tak babičce to nevyšlo, tak pojedeme třeba do zoo“…
a určitě bych si odpustila “veřejnou“ ventilaci toho problému “naschvál před švagrovou“ – buď to to řeknu švagrové rovnou a nebo si to odpustím … moc dobře vím, jak fungují tamtamy a kolik věcí se překroutí…
Já bych tchýni neřešila vůbec, ona přeci sama ví, jak se chová, zapracovala bych na vysvětlení situace malé. Ale ne tak, jak píše Padmé, řekla bych tak, jak to je, babička lže a slibuje něco, co pak nesplní a protože je taková (a má na to nárok, bez odsouzení, jen nazvat věci pravými jmény), bude lepší, když si toho malá bude vědoma a řeči o návštěvách nebude brát doslova, o to hezčí to bude, až návštěva doopravdy vyjde.
chyba je vždy na obou stranách. řešila bych to tak, jak píše padmé. mimochodem, mít na měsíc moji tchýni, tak bys tu svou nosila na rukou:-)) ta svému synovi neustále opakuje jak se musela obětovat a zůstat po rozvodu s ním, protože ho nikdo nechtěl (tatínek, babičky atd.) a že ho neměla mít, protože by si mohla života užívat. stejný postoj má i k vnoučatům.
Milá Ksando, tohle je ošemetné téma, sama to dobře vím a chápu Tě, že s takovouhle věcí se člověku moc nechce svěřovat (nebo to zvěřejňovat).
Nicméně – tohle není konec světa a tak je potřeba to brát. Prostě tak, že se svět nezboří :-).
Já osobně Ti mohu poradit jen jedno jediné – nauč se brát tchyni takovou, jaká je. Vím, že je to těžký úkol, ale obávám se, že to jinak nepůjde.
Jinak Tě samozřejmě chápu a rozumím Ti – vůči malému dítěti takovéhle chování není korektní, to se prostě nedělá. Když se něco domluví nebo slíbí, mělo by to platit a co se týče dětí, tak to platí dvojnásob.
Nejsem si jistá, co bych udělala, ale asi bych to takhle tchyni řekla – upřímně a na rovinu – buď Ty nebo manžel – že se k ní malá těší, počítá dny a když to nevyjde, že je zklamaná a vy ji potom doma musíte konejšit. A asi bych se i zeptala, jak jí to vlastně máte vysvětlovat (co tomu dítěti říct?).
No a pokud by takovýto rozhovor nikam nevedl a její chování se vůči malé nezměnilo, pak bych asi malé vysvětlila, že babička má své povinnosti (na zahrádce) a hodně jiných zájmů a že jí to prostě nevychází (hlídání).
Ksando, zkus to vzít i z té druhé strany – malá se bude ve svém životě setkávat s různými lidmi, s různými povahami a bude se s tím muset “poprat“ (popasovat) – tak to ber jako “přípravku na život“.
Hlavu vzhůru :-). Má přece Vás! 🙂 A to je podstatné :-).