Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Smrt domácího zvířátka
Dneska je smutný den. Ráno jsem šla pustit ven našeho pejska (bernský salašnický) a zjistila jsem, že během noci umřel 🙁
Pláčou nejenom děti, Markétka to nese hodně špatně. Pořád chodí a ptá se “Proč?“ Proč musel umřít, proč už s námi nebude, proč se to stalo, že chce aby neumřel atd….
Je to divný pocit, otevřít dveře a nikdo nepřiběhne, nikdo nás už nebude vítat až přijdeme domů.
Vůbec netušíme co se stalo. Sice byl včera k večeru trochu divný, ale mysleli jsme, že sežral moc trávy, z toho totiž pak zvracel. Večer ho muž kolem 2 ráno zavíral do chodby a říkal, že se mu zdál být lepší.
Vyčítám si, že jsme s ním nejeli v noci na veterinu. Co když mohl ještě žít a kvůli nám to tak dopadlo?
Vyčítám si, že jsem mu včera řekla, že je děsný pes, protože mi ničí všechno na zahradě 🙁 a že jsem ho odstrkovala protože slimpal na malého.
je divné otevřít dveře…………………..
Jo a ještě ti chci napsat, že si hlavně nesmíte nic vyčítat. Žádné kdyby není, prostě se to tak stalo a tak to je. To bychom si my také mohli vyčítat, že jsme mohli našeho psa ještě zkusit pár týdnů léčit a třeba by se postavil. Tak to nejde. Smiřte se s novou situací a zaměstnejte se něčím jiným, nakonec jsou prázdniny a činností se dá najít několik. Toho co se stalo vašemu pejskovi si nemusí všimnout ani lékař, zvlášť v noci, natož pak laik.
Ahoj, čtu to až dnes a úplně s tebou cítím. Před měsícem jsme také pochovali našeho pejska. Bylo mu skoro 15 let a jak se u jezevčíků stává, padl na zadní nohy a nemohl vstát. Nejhorší bylo rozhodnutí,zda léčit nebo uspat. Tak jsem si během léčby říkala, kdyby tak byl raději ráno mrtví, abychom se nemuseli rozhodovat. Byl nacpanej tak silnými analgetikami, že bych se ani nedivila. Já musela přesvědčovat kluky,hlavně Adama, kterému byl rok, když jsem psa pořizovali. Přitom jsem musela přesvědčovat i sama sebe, zda je to jediné řešení. Do teď když otevřu dveře, tek čekám, že mě bude vítat. Nejlepší lék je čas. Ale my už si žádného psa pořizovat nebudem, už to nechci víckrát zažít.
Nuninko, čtu to až dnes. Přiznám se, že při čtení úvodu,mne napadla hned Torze žaludku, neb velcí pejsi na to trpí. S tchýní jsme to prožívali loni, ale ta je zkušená a rozpoznala a Enzona chrání.
Je to škoda, byl to pěkný pes a jsem ráda, že jsem ho mohla poznat.
S útěchou to bude horší. Vím jaké to je. Elišce umřeli v červnu křeček a andulka. V jednom týdnu, tak jsme plakali všichni a kopali hrobečky. Náš pes je v noci vyhrabal a přiznám se, že jsem je pak hodila do popelnice a zasypala hrobečky, něž to Eli zjistí.
Nový pes opravdu nehrozí. Muž chce zase salašnického, ale ne teď, říkal, že tak až do důchodu až by na psa byl opravdu čas.
Děti už jsou celkem v pohodě. Jen, když otevřeme dveře, nebo přijedeme domů, tak přijdou s tím, že čekaly až přijde Gaston.
Musíme něco udělat s chodbou, aby nebyla tak prázdná.
Každý večer mu zapalujeme svíčky a děti mu chodí přát dobrou noc.
Muž je z toho taky špatný, i když se drží, jde to na něm vidět.
Vyčítá si, že s ním nejel hned na pohotovost, protože mohla být šance na záchranu.
Podle naší veterinářky to byla o Torze žaludku. Takže kdyby se jednalo okamžitě, mohl žít. Jenomže jediný příznak byla nafouklost, nic jiného 🙁
Kdyby jsme to poznaly a dojeli na pohotovost včas, mohl být ještě s námi 🙁
Nuninko, je mi to moc líto. Tyhle věci taky vnímám hodně citlivě, a k tomu máme doma desetiletého nemocného psa, takže nás to brzy také čeká. Už teď si vyčítám, že se k němu nechováme tak, jak si jistě zaslouží a vím, že až odejde, budu si muset k doktorce zajít pro antidepresiva. Bez nadsázky. Někdy si říkám, že by bylo lepší, kdyby umřel teď, kdy to ještě dítě nebude tolik vnímat, ale za takové myšlenky bych si zároveň nejradši nafackovala. Je to člen rodiny, je a bude to vždycky těžké. Soucítím!
Nuninko, to je mi moc líto. Naprosto chápu celou rodinu, mně umřela naše bernardýnka při porodu v náruči před 3 lety. U nás doma pomáhalo o tom mluvit, i když mi umřel křeček (to mi bylo 8), i potom u dalších zvířátek. Vždycky jsme o tom hodně mluvili a těžím z toho dodneška, že tu smrt vnitřně zpracuju tak nějak líp, protože to nebylo tabu a nemusela jsem se s tím vyrovnávat sama. Tak držím pěsti, ať to zvládnete.
Ahoj!Moc nas to mrzi.Nam pejsek odesel v zime.Aju jsme pohrbily na zahrade a deti ji koupily na hrobecek tůji a chodily ji zalivat.Zkus to.A co nejdriv jineho pejska pokud mozno jinou rasu nebo jinou barvu,at nesrovnavas.Ten prvni je vzdy nej.
Nuninko, ti lidé si ty psy nehlídají. Dokonce už i jednu paní pokousali, co dětem už kvůli nim ujel autobus neb se jim ta smečka postavila do cesty, kolikrát já trnula hrůzou, když jsem jela s kočárkem…, kolik dopisů jim poslala obec… Je sice pravda, že když zakřičím “běž“, že utečou, ale je to 5 psů (+,- počty se mění), takže to už člověk nikdy neví jak zareagují. Bohužel na majitele nic neplatí a víc nikdo dělat nechce neb se jedná o “menšinu“ a tak se každý bojí, aby to náhodou nebyl rasismus. Obec psi prý odchytit nemůže neb nemá peníze… No, nic – to teď není důležité.
Jinak se připojuji – našim umřel první pejsek, když já už jsem byla dospělá – táta prohlásil něco podobného jako tvůj manžel – tak jsme jim také bez předchozího oznámení pořídili pejska nového a myslím, že nebyla ani vteřina, kdyby taťka pomyslel na to, že ho nechce. Byli rádi, že zas můžou “házet kosti pod stůl“:-).
Taky mám zkušenost co Padmé, tatínek po smrti prvního pejska řekl že už nikdy více a maminka za nějaký ten měsíc natajno domluvila dalšího a pak jsem tam všichni jeli se jako podívat na ta štěňátka no a to už potom tatí těžko odmítal. A miloval jí úplně stejně jako první a druhou :-).
Nuninko, ty první dny jsou nejhorší… musíš vydržet… ty slzičky k tomu bohužel patří a jsou přirozené…
A k té reakci manžela – mám pocit, že mužský reagují dost podobně nebo možná stejně – můj tatínek tenkrát taky řekl, že už “nikdy“… jenže… pak uplyne nějaký ten měsíc… a když pak moje maminka přinesla domů štěnátko (bez předchozího upozornění), oblíbil si nového pejska velmi rychle… stejně jako celá naše rodina…
Chci říct, že on sám by to neudělal, ale potom byl rád, že to udělala maminka :-). A my, děti, jsme byly nadšené! 😀
A mimochodem – teď už mají třetího pejska – labradora… 😉