Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Vychováváme děti a rosteme s nimi
Uvažuji o koupi této knihy (autor Naomi Aldortová), ráda bych se zjistila, pokud jste jí někdo četl, jak se vám líbila, zda jste se něco nového dozvěděli?
Lien, díky.
Zní to moc hezky.
Moc mě zaujalo to zapisování pěti věcí, co vás ovlivnilo a pak vyškrtávání. Asi si to zkusím sama pro sebe.
Já jsem k tomu oproštění se od stresujících myšlenek částečně došla u psycholožky, kam jsme s manželem chodili do poradny. Tak vím, že to jde a že to opravdu i pomáhá. A vlastně i to, o čem uvažuju u dětí, tak prvně praktikovat i na sobě. Dovolit si dělat chyby a brát to jakože v tu chvíli je to to nejlepší. A uvědomit si i tu svobodu vlastního rozhodnutí.
Jinak jak píšeš o té situaci s holkama, tak řeším stejně.
Prostě taky nečekáš, až Laura dospěje do věku, kdy to pochopí sama. (já osobně bych zkrátka stejně reagovala i pokud by se jednalo o cizí “Marušku“, což je asi to, co to vnímáš jinak).
Zkrátka já jsem z knihy a i z tebe měla pocit, že člověk má děti nechat třeba konkrétně v této situaci být, protože nemůžeš omezovat Lauru tím, že ji odtahuješ, jednat za ni, nebo za Marušku, že si to mají vyřešit sami, i když se pobijí… Teď jsem to napsala černobíle a uvědomuju si, že to je právě to, co se těžko vyčte mezi řádky, co je lepší spíš vidět v praxi. Mně to až tak nezatěžuje, protož momentálně mám docela pocit, že mám v hlavě jasno a neříkám, že to je dokonale podle něčeho a že nejsem otevřená novým úváhám… ale když pak vidím, že to hezky “funguje“, přesně jak píšeš, že Maruška pak sama nabídla Lauře možnost boření… taky to tak znám a je to opravdu krásný pocit. A v tu chvíli prostě vím, že to dělám dobře.
TAk díky, že ses podělila o dojmy, ráda jsem si přečetla.
JO a jinak, morava se mi líbila, přímo v té Prudké to bylo nádherné, ale i cestou, je to takový více zemědělský kraj, než třeba u nás, líbilo se mi tam moc.
makineo to se opravdu nedá popsat, to se musí zažít, fakt nevím, jak bych to nějak shrnula. Ona to byla nejvíc práce s našimi myšlenkami a na sobě, o tom se mluvilo a dělalo mnohem víc než o dětech a výchově.
První den jsem si psali své životní drama, prostě napíšeš svůj životní příběh, co si myslíš, že tě ovlivnilo, potom jsme to po pětičlených skupinách četli a pokaždé vyškrtli jednu větu, která nám nepřipadala až tak důležitá a znovu to přečetli bez té věty a tak pořád dokola až nakonec zůstala jediná (mnoho lidí plakalo, byl to opravdu silný zážitek). A nakonec jsme si představili, že ani tato věta není důležitá, že je to jen myšlenka. No a poté jsme zkusili prožít, co z nás zbylo i bez té poslední věty a to co zbylo jsme skutečně my. Nejsme myšlenky, ty prostě přichází a odchází, nemůžeme je zastavit, ale nemusíme jim věřit. No a tohle bylo asi to nejdůležitější z celého kursu.
Jinak můžu ještě napsat, že důležitá zásada byla, že dítě má VŽDYCKY pravdu. Pravda je to co je (ne co by mělo být). Tzn. že cokoli dělá je pravda a má k tomu důvod a my bychom to měli uznat a nepokoušet se ho za to trestat nebo mu vnucovat, že to není správné. Je to boj s realitou a přináší jen bolest. Taky uváděla příklad v americe s těmi dvojčaty, že se vlastně mstíme doteď, že do nich narazila letadla, ale když přišla tsunami, tak se nikdo nemstí, naopak lidem pomohou a že máme brát děti jako tsunami, oni za to nemůžou, nedělají nic naschvál, prostě přírodní úkaz, přijde, odejde není vhodná msta.
A ještě v čem se liší od R+R, ona nedoporučuje pojmenovávat pocity (vidím že se zlobíš apod.), ale pojmenovávat skutečnost. Vidím, že ležíš na zemi a kopeš nohama, chceš mi o tom něco říct….Protože my ve skutečnosti nevíme, jestli řvoucí dítě je vzteklé, trpí, potřebuje řvát, nebo jaký k tomu má důvod.
Taky obecně říkala, že hodně mluvíme a málo posloucháme, takže nemáme vymýšlet žádné řešení a možnosti, máme počkat, až nám to řekne samo.
No o chválení snad ani nic psát nemusím
A hodně pracovat s myšlenkami, co nás vede k tomu, že nám něco vadí, co je to za myšlenku. Zjistit, zda je pravdivá (dle zásady pravda je to co je, ne co by mělo být) zkusit jí otočit, popsat jak se cítíme, když jí věříme, zkusit si představit, jak by nám bylo bez ní a vymyslet alespoň tři důvody proč je dobře, že to není tak, jak chceme. U toho teda brečelo taky dost lidí, bylo to fakt osvobozující, vymanit se z toho zajetí, že něco nějak má být.
Ona doporučovala toto “cvičení“ udělat pokaždé, když máme nějaký stres, protože pokud máme stres, je za tím vždycky myšlenka, která je lež. Ale to by asi chtělo konkrétní příklad na pochopení, to se opravdu těžko vysvětluje.
Taky psala, že hodně lidí jí říká, že to nefunguje, ale že nemá co fungovat. Že když dítě leží a křičí a my mu řekneme, vidím, že teď opravdu hodně křičíš, asi se něco stalo, že nemá přestat křičet, že se má stát jen to, že jsme ho pochopili, že jsme uznali, že to co dělá prostě dělá.
A poslední napíšu svůj zážitek druhý den na kursu. Maruška stavěla věž, přišla Laura a vrazila jí do toho. Maruška vzala kostku a švihla jí s ní po hlavě. NOrmálně bych zareagovala nějakým tím vysvětlováním, že Laura je malá, že jí to bolí a že neví, že to Marušce boří. No ale poučena 😛 😛 jí povídám, Maruško promiň, že mě to nenapadlo, Laura je malá a boří ti to, chápu, že ti to tolik vadí a vzala jsem Lauru pryč. Maruška zůstala koukat s pusou dokořán několik vteřin. Pak si tu věžičku ještě párkrát postavila a nakonec mi řekla,že už tam můžu Lauru dát, že už si jí může zbořit.
Ahoj Lien,
to jsem úplně zapomněla, že už byl ten kurz, měla jsem pořád pocit, že je to ještě daleko.
TAk to je super, že se ti to líbilo a odjela jsi nadšená. Snad se vám líbilo i v našem kraji a regionu, i když asi jste hned jeli domů, je tu krásně a je to tu i na dýl 🙂
Když se budeš chtít podělit konkrétněji a napsat, co tě třeba nejvíc oslovilo a změnilo pohled, tak si moc ráda počtu.
Jinak k tématu – už jsem předtím nepsala, nějak jsem se nebyla schopná srozumitelně vymáčknout, ale díky za reakce a odpovědi.
V podstatě, co se týče respektující výchovy, shodneme se na způsobu i na tom, jak nastavovat hranice doma.
Pochopila jsem asi v čem se lišíme…. A sice v tom okolí. Ty hodíš dítě do vody “a plav“, já plavat učím.
Nastavuju ty hranice i v rámci společnosti, myslím, že ani není tak nutná telepatie, jako spíš určitá empatie a úcta k druhým.
Vadí mi děti bez hranic, co mi kopou do nohy, otravují někoho na hřišti, vyhazují věci z regálů v obchodě, dupou někomu po záhonku… Už jsem to vlastně psala v tématu, o sporech na pískovišti. Ne vždy je situace taková, že dítě pocítí reakci toho, koho se to týká – někdy se zkrátka škoda objeví až později, stejně tak spíš považuju za šťastnější volit cestu v těch obtěžujících situacích se spíš dotyčné osoby zeptat předem, jestli můžu to či ono. Jde možná i o to, že já mám tu zkušenost, že to ve skutečnosti to dítě až tak těžce nenese a často stačí jen podat informace, vysvětlení, empatickou reakci a u těch nejmenších nabídnout jinou možnost, co kde můžou podobného dělat. Opravdu nemám pocit, že bych je nějak lámala a někam tlačila. Zkrátka je mi bližší na začátku dítěti ukázat ty zásadní věci a pak zas co nejrychleji přehodit tu zodpovědnost na ně samotné.
Pro mě je toto hranice, která je pro mě tak pevná jakože batole nenechám vběhnout do silnice, když jedou auta. A v tomto mě tedy i Vychováváme… nechává chladnou, ať už to autorka myslí jakkoliv.
S tím, že čtyřletá a osmiletá dcera chodí samy ven a příležitosti k tomu svému vlastnímu poznávání, ověřování si a chybování mají. Stejně tak osmiletá dcera má spoustu volnosti i ve škole, nedávno měla tak nahrabaný úkol, že to fakt nešlo přečíst. Když jsem to viděla a navrhla, že by to mohla přepsat, až bude odpočatá (bolela jí prý ruka), tak to odmítla. Nemám s tímto problém. NEbo jde do školy v sukni a triku, i když je podle mě (a všech ostatních) zima.
V knížce je spousta příběhů k zamyšlení, některé mi přímo pomohli. U některých jiných mám pochybnosti, ale ne tak zásadní.
Ale hodně nad tím přemýšlím. Mám třeba v okolí dvě děti, úžasný, maminka pro ně dělá, co si vymyslí a rozmazlený prostě nejsou. Když chtějí v osm večer pizzu, tak jim ji jede sehnat, když může atd. Pro mě je to inspirující. Protože jde vidět, že ty děti 5 a 7 let kopírují tu maminku a jsou stejně laskavé a štedré k ostatním, když můžou pomůžou…
Vím, že v tomto směru rezervy mám.
Každopádně ještě ke knížce, působí na mě náramně povzbudivě a optimisticky a vzbuzuje ve mně pocit, že moje děti jsou úžasné. A souhlasím s bezpodmínečnou láskou a přijetím. Právě mi přijde, že jakmile je tento základ, tak na detailech hranic už tak nesejde.
Tak jsem zpět z víkendového semináře a musím napsat, že jsem naprosto nadšená, plná dojmů atd. Naomi působí jako dobrá víla :-P, zároveň je ale čitelná a pevná. Velmi ispirující osobnost ještě než vůbec otevře pusu.
Rozhodně se nedá takový zážitek ani v nejmenším srovnat s přečtením knihy. Co čtu a jak to chápu je Moje vnímání, nemůže nahradit vysvětlení od autora.
Nechci snižovat kvalitu kurzu, ale ty popisované situace jsem řešila a řeším podobně jako vy a žádný kurz jsem neabsolvovala a žádnou knihu nečetla. Myslím si, že nejlepší je poslouchat sama sebe a neřídit se radami cizích, kteří z toho mají mimochodem velmi dobrý bussines. Ale to je jen můj názor, samozřejmě…
Kekunko, přeji, ať jste brzy všichni zdraví.
Kekunko, to je jasné, že asi nikdo nedokáže být v klidu a vysvětlovat pořád, ale aspoň se snažíme :-P.
U nás kurz vedla paní Nevolová a paní Jana Nováčková, sedly mi obě dvě, ještě jeden den tam byla paní Dobešová, taky sympatická a pak se tam nějaká mladá zaučovala (asi ta čechová) a tam už jsem trošku nesympatie pocítila, ale ona byla v podstatě jen mezi účastníky.
JInak tady jsou dvě paní na osobní konzultace, http://www.zkola.cz/zkedu/rodiceaverejnost/vzdelavaniprodospele/respektovat/poradenskesluzby/default.aspx já jsem právě teď pro Marušku našla paní v Plzni přes tuhle poradnu a paní Hrčkovou, tak třeba i tudy by to šlo. I když napřed mi psala, že v Plzni nikoho nezná, ať přijedeme do Prahy, což jsem z časových i finančních důvodů odmítla a do týdne jsem měla kontakt na psycholožku v Plzni.
Hlavu vzhůru :-P, taky míváme ponorkové období, ale už bude teplo, tak bude líp.
Lien, moc díky za napsání. Já už su z toho všeho tak vyčerpaná, že mě ani nenapadla ta možnost s odsávačkou, i když nevím, zda to ještě půjde použít. Dcera už má 5 let… Jde mi právě o to, že si připadám jak komandýr, každý den od rána do večera neustále opakuju “Napij se, vysmrkej se.“ a už su z toho po těch měsících opravdu vyčerpaná.
Pití – i kdyby to bylo nadsazené, tak hrníček denně mi přijde málo. Ona totiž do sebe ty tekutiny jinak nedostane, polívky nejí, ovoce i zeleninu odmítá, … A výběr tady nepomáhá. Nemluvě o tom, že bych byla ráda, kdyby pila něco jiného než nechutně přeslazené šťávy z obchodu, kterých se dožaduje. Ani to, že maminka pije vodu a snaží se jít příkladem, nepomáhá.
Jinak to odstraňování problémů z cesty – když to jde, děláme to. Zásuvky máme zaslepené. 🙂
Mám pocit, že po těch měsících, kdy jsme doma a už fakt máme ponorku a chybí nám normální život, že už ani není u dcery ochota řešit to v klidu, otravuje ji to a nechce. A já už su unavená a nechce se mi to potisící znovu vysvětlovat.
Každopádně – asi ten kurz zkusím, i když u nás teď nic není, až od podzimu. 🙁 Bylo by super najít výchovného poradce, který R+R praktikuje… Snad aspoň něco pomůže.
Můžu se zeptat, kdo váš kurz vedl? Je jich tam víc a slyšela jsem, že někomu ten či onen nesedl… Dík. 🙂
A ještě bych se při tom vysvětlování vyvarovala takového toho, že to chceš kvůli ní, aby jí bylo dobře. Je klidně možné, že jí je líp když nesmrká a pak holt leží a bolí jí ucho. Mluvit o sobě, že tobě to vadí a ty to chceš.
A ještě bych se při tom vysvětlování vyvarovala takového toho, že to chceš kvůli ní, aby jí bylo dobře. Je klidně možné, že jí je líp když nesmrká a pak holt leží a bolí jí ucho. Mluvit o sobě, že tobě to vadí a ty to chceš.