Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak jsme se doma pohádali...
Ahoj holky, přeji dobrý večer Vám všem, nechci na Vás “přelívat“ svoje emoce… ale VEN to prostě musí…
My jsme se doma pohádali. Míním tím – já s manželem. A proč? Kvůli malýmu. Teda – přesněji řečeno – kvůli známkám ze školy. Malej nastoupil do prváku na gympl. A já počítala s tím, že už nebude nosit samé jedničky (jako doposud). Byla jsem na to “nachystaná“ (duševně), bylo mi jasné, že gympl bude obtížnější než ZŠ, víc učiva, neznámé prostředí, noví učitelé…
No a manžel ty jedničky po něm CHCE. Trvá na tom.
Všechny moje argumenty “spláchnul“.
Už nevím, co s tím.
Potřebovala bych to s někým probrat… a co teď v neděli večer… ufff…
Peťko, díky :-). I jeden z Tvých “argumentů“ jsem použila… a to, že je malý vlastně tak trochu “bit“ na tom, že je sám a tudíž všechna pozornost soustředěna na něj… když je dětí víc, tak se ta rodičovská pozornost jaksi “rozdělí“…
Lien 🙂
Díky. Jsem ráda, že jsi tu zrovna byla (když jsem napsala).
super 😛
Šikulka!
Určitě je to skvělý krok do nadcházejících let, přijde puberta……
Ale tím nechci strašit, třeba u vás proběhne úplně v klídku a pohodě!
U nás se držíme hesla, že dítě se učí pro sebe, ne pro rodiče.
HOLKY! 🙂 PROVOLÁVÁM “JUPÍ“! 😀
Sice Vám nedokážu odříkat všechno, co jsem použila (a možná i trochu “zneužila“ 😉 ), prostě – smotala jsem ty argumenty (svoje i Vaše) všechny dohromady… a výsledek je na světě! 🙂 Manžel z těch jedniček “ustoupil“… ne tedy jaksi “dobrovolně“, nýbrž “pod tlakem“, ale USTOUPIL .
Tak jsem Vám to musela napsat :-).
Mějte se krásně a příjemný večer :-).
paemé já myslím že ty to máš naprosto dobře srovnané v hlavě, jen to nakulit do hlavy tomu tvému…jak popisuješ výchovu, jeho nutili a byl spokojenej, ve škole ho to bavilo atd. asi i to bych mu předhodila…at je kluk spokojenej a ve škole si najde kamarády a zbytek se snad časem srovná…
Padmé to je mi moc líto.
Snad se to mezi váma zlepší.Myslím, že děláš dobře, že mladého tolik na ty jedničky netlačíš.
Předně – moc Vám všem děkuju za Vaše řádečky.
Já už jsem to “rozdýchala“ (ten střet). A myslím, že to “muselo“ přijít, bylo to jaksi nevyhnutelné. Naše mládě zatím procházelo školní docházkou bez problémů, bez učení, bez přípravy a s krásnými známkami… prostě to šlo samo.
Manžel vychází z toho, co zná sám – ze své původní rodiny, byli k tomu tlačeni a nuceni, aby se učili a aby studovali s jedničkami. Teď už vidím, že jsme na sebe museli zákonitě “narazit“… protože u nás doma to bylo jiné… A tím pádem já vychovávám syna v duchu poněkud jiném. Jedničky pro mě nejsou priorita. A ani nebudou. Dnes jsem nad tím tak uvažovala a došla jsem k jednoznačnému závěru, že krásné vysvědčení pro mě není na prvním místě. Jsou prostě jiné věci, na kterých mi záleží víc.
Jinak – ještě se vrátím k tomu, co psala Zava – jak jsem dostala “za uši“ – to nebylo kvůli tomu, že by byl malý po mě, ale kvůli tomu, že já mu údajně všechno povolím (v reálu to znamená: když přinese dvojku nebo trojku, tak mu nenadávám, nekřičím, nehoním ho do učení). Na tomto svém postoji nehodlám nic měnit. Nebudu malýmu spílat a nebudu v něm vyvolávat pocit provinění.
A chci poděkovat Marinadě, napsala jsi to moc hezky a je to pravda pravdoucí (to s tím sportem a s tím, že člověk musí své dítě brát takové, jaké je).
Kekunko, tohle si určitě “pohlídám“, žádné ponižování, ani výtky nebudou. Chápu Tě a rozumím Ti… člověk si to pak nese sebou a táhne to za sebou jako vězeňskou kouli… S manželem o tom budu mluvit… a určitě ne jednou…
Holky, díky moc, Vám všem.
Padmé, nečetla jsem reakce, jen v rychlosti napíšu svůj prvotní názor na věc.
Myslím si a to není nic proti ničemu, neber to nijak osobně, ale tím, že máte jedno dítě, stává se přesně tohle. U prvního dítka ve škole vždy chceme něco “navíc“, než pak po dalších dětech. To co nedovolíme prvnímu, téměř 100% tolerujeme u druhého. A tím nechci říct, že má na syna tvůj muž nějaké přehnané, nebo přílišné ambice, tak to nemyslím.
Trvat na jedničkách je blbost. Důležitější je trvat na přípravě do školy, na to, aby k ní měl vztah, aby se naučil učit se a připravovat se. Uměl se sám zapojovat, tvořit i něco navíc, např. referáty a měl snahu. Jedničky nejsou důležité, protože jednička ve škole A může být úplně jiná, než ve škole B a nemá to žádnou váhu.
Na VŠ se dostane i tak, chce to se soustředit na maturitu, aby ji v pohodě udělal, soustředit se na jazyk, který je dneska důležitý, aby si třeba už ve čtvrťáku na gymplu udělal státnice z jazyka. Pak na různé projekty, které škola jistě organizuje, třeba i studijní programy v zahraničí.
Na nás rodičích je, nenechat dítě padnout, pokud mu něco nejde, pomoct, poradit, zajímat se o školu, ale nechat dítě i samostatně studovat! Ne biflovat, ale studovat a to je rozdíl.
A pak v tom čtvrťáku se soustředit na přípravu k přijímačkám na konkrétní vybranou VŠ, ale na to máte ještě času dost.
Lien, Bamisko, Virenko, Suodal, Ježečku, Berulinko, Zavo, Džejn, Kekunko, Marinado…. děkuji, moc Vám všem děkuji za Vaše písmenka… za Vaše vlastní zkušenosti, když jste byly malé… a za Vaše osobní zkušenosti s dětmi… díííky, je to pro mě cenný úhel pohledu.
Pokusím se alespoň částečně (neb mě tlačí čas) odpovědět na to, co vyplynulo z Vašich reakcí na moje psaní…
Přechod zpět na ZŠ možný je /já myslím, že utéct se dá vždycky, no ne?/, ale v tuto chvíli mi to připadá zbytečné i předčasné. Nehledě na to, že syn z ničeho nepropadá, resp. nikde nemá jenom kule.
Pokud už pětku dostal, nebylo to za neznalost, nýbrž za chybějící (nesplněný) domácí úkol.
Pravdou je, že “domácí úkoly“ jsou u nás docela “oříšek“, protože klouček je odmalička nesnáší a tak nějak sabotuje.
Manžel se se synem neučí (a neučil). Jednou nebo dvakrát chtěl malej vysvětlit fyziku a skončilo to hádkou… neb manžel nebyl dostatečně trpělivý a začal velmi rychle zvyšovat hlas…
No a proč manžel vyvíjí takový “tlak“ – tuším, že by si představoval tu ideální variantu, aby byl klouček pracovitý, pilný, učil se, psal domácí úkoly a nosil jedničky.
Holky, opravdu děkuji.
Ozvu se večer, budu mít víc času.
Přeji příjemný den.
Padmé, posílám Ti povzbuzení. To, co jsem chtěla napsat, napsala už za mě Zava…pokud se Tvůj synek snaží a nedaří se mu – pak by měl přiložit ruku k dílu tatínek a vysvětlovat učivo, kterému syn nerozumí. Známky pak budou jen odrazem toho, jak dobře mu to vysvětlil nebo nevysvětlil. Můj táta byl taky neskutečně chytrý, už 20let nežije, ale já dodneška při práci čerpám z toho, co mi na gymplu vysvětlil (byla jsem pak jediná ze třídy, kdo tomu oparvdu rozuměl, ostatní se to museli učit nazpaměť).
Jinak dokážu trochu pochopit i Tvého manžela, protože já zažívala podobné pocity ohledně mé dcery a sportu. Jelikož je dítětem dvou vrcholových sportovců, čekala jsem, že bude šikovná na sport…a ono ne. Trvalo mi několik let, než jsem pochopila, že je prostě úplně jiná než my a teď už mi to dokonce přijde roztomilé, jaké je to dřívko 🙂 Prostě je šikovná zase na jiné věci.Tvůj muž podle mě potřebuje taky čas, aby to pochopil – ale myslím si, že než to stihne pochopit, váš syn se zaběhne v nové škole a tatínek bude nakonec úúúplně spokojený 🙂